Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když člověk přivede na svět dítě, o kterém ví, že bude postižené a nechce se o něj starat
Nepíšu nemůže, to je jiná, píšu NECHCE
Je to reakce na diskuzi Láska k dětem
lnori
Budu citovat z jednoho článku o Grónsku a zvycích jeho obyvatel: “Pro společnost Inuitů – Eskymáků nebylo žádnou tragédií, když zemřela matka. Děti si ochotně rozebraly ostatní ženy a skutečně se k nim chovaly jako k vlastním. Tento zvyk se zachoval i v dnešní době, proto v Grónsku nenajdeme ani jeden dětský domov.“ Co k tomu dodat? Dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní. Jak je snadné odnést dítě do domova, když se jim něco znelíbí. Jo, taky u nich není problém položit dítě do mrazu nebo hodit do vody, když se u něj zjistí vývojová nebo nějaká vada nebo není předpoklad, že by po porodu zůstalo na živu. To se s našima podmínkama srovnávat nedá, oni těžce pracují a nemají podmínky k tomu, aby se mohli o takové dítě 24 hodin denně starat. U nás taková péče není problém a přece spousta rodičů přivéde takové dítě na svět, potom se lekne, pozdě si uvědom, že na to nemá nesvy ani vnitřní sílu a dá takové dítě do domova.. proč to dítě nemají rádi, když je jejich vlastní? Všimli jste si? Grónská maminka zemřela, proto má její dítě sousedka, ne proto, že by se grónské mamince nechtělo o ně pečovat..
Danniella
Lnori, chápu, co jsi tím chtěla říci, ale otázka dětských domovů je na samostatnou diskuzi. Chodila jsem kdysi do jednoho na praxi a většina dětí bylo postižených, některé měly nemocné rodiče, za jednou holčičkou denně docházela maminka, která ji kvůli psychické poruše nemohla mít doma atd. Kromě toho jsem navštívila pár “ústavů“, stacionářů apod., kde byly děti (i dospělí) s takovým postižením, že vyžadovaly opravdu celodenní péči nebo minimálně dohled. Tam jsem pochopila, že není povinností rodičů zříci se celého života, práce, času na další děti atd. kvůli tomu, aby se trvale starali o takto postižené dítě. Možná to bude někomu znít bezcitně, ale když to člověk zažije, změní se hodně pohled na věc.
Já bych taky dítě nedala do ústavu,kdyby bylo postižené.Dětí v ústavech je mi líto,ale dokážu to pochopit jen,když rodiče to přestanou zvádat.Včera nejaká sv..ě.Pardó za ten výraz,ale jinak tuhle lidskou bestii nelze pojmenovat.Tak dítě jí bránilo v přístupu na PC a tak mu opařila nožičky.Byl to tak 3 letý chlapeček.No kdyby jste to viděli.No začali mi z toho téct slzy,jak mi toho malého kloučka bylo líto.Ta s…ě mu ty nožičky dala snad do vroucí vody a měl to od nártu až nad kotníky chudáček malej.Tohle jsou nejhorší matky a umě to jsou bestie.Tyto děti jsou na tom nejhůře.
Tady se pořád píše o tom zda si nechat postižené dítě či nikoliv ale podle mě se nikdy nedá určit zda u původně zdravého dítěte se v průběhu let neukáže nějaké to postižení, co takový autismus a další nemoci které před porodem stejně nikdo nezjistí. Nebo se něco zvrtne při porodu a najednou může být dítě těžce postižené.
Protože je příbuzní/jiní nechtějí nebo na to podle tabulek úřadů nemají..
Ještě k Inoriinu citovanému článku – pro dítě je určitě skvělé, když cítí mateřské teplo a lásku co nejdřív od jiné maminky než studené špricle postýlky v kojeňáku. To je fakt. To musí být rána do dětské dušičky pořádný. Ale dovedete si tento model představit u nás? Když zemřou rodiče třeba při autonehodě, umístí dítě automaticky do kojeňáku/děcáku a zkoumají dlouze, kdo by ho mohl vychovávat, zkoumají podmínky, testují nové rodiče, apod. Proč u nás trvají adopce tak strašně dlouho, když dětí je dostatek?
mariko, já bych třeba nezvládla ZABÍT dítě dřív než se narodí, jen proto, že mi někdo tvrdí, že bude nějak postižené. Příčí se mi genetické testy a třeba amnio bych nepodstoupila jen proto, aby mě někdo ujistil, jaké to dítě bude. Co tady pěstujem? Dokonalou rasu bez postižených?
Když jsem ještě bydlela u našich, měli jsme v domě rodinu se dvěma dětmi. Holka zdravá a kluk postižený. Přes týden byl v ústavu a oni chodili do práce. A pravidelně v pátek jsem je vídala, jak ho vynáší z auta a nesou k sobě domů. Nechodil. Ale víkendy trávili společně. A nevidím na tom vůbec nic špatného.
Mari, někdy je to třeba “jen“ o fyzické síle. Je to hodně citlivá a těžká otázka, pevně doufám, že ji nebudu muset řešit a můj obdiv mají všichni, kdo se s takovou situací dokázali vyrovnat.
Dani, já vím, je to o vůli, i o trpělivosti:)
A je možné, že bych to taky nezvládla, ale to bych už řešila v raném stádiu těhotenství a radši to přerušila, pokud by bylo jasné, že se dítě narodí postižené:)
I když na druhou stranu je pro mě slovo potrat nehorázné, ne že bych byla proti ním, ale nemusím to:(
A chápu, pokud je v rodině více děti, že to postižené půjde do ústavu, to je vysvobození pro celou rodinu:)
Děkuju za odpovědi
Mari, jsou ale situace, kdy má člověk nejlepší vůli, ale nezvládne to. Nemusí dítě umístit do ústavu trvale, může za ním jezdit, brát si ho domů, ale mít dítě doma může být nezvladatelné. A co když má už jedno nebo víc dětí? Vždycky je mi líto těch odstrčených, když se narodí třetí, které bere rodičům všechen čas i energii. Na kompromisu v takovém případě nevidím nic špatného. A ještě jednou říkám: dokud jsem ty děti neviděla, říkala jsem si taky NIKDY.
Smutné, ale je to tak:)
Já osobně, bych dítě do ústavu nedala, už z důvodu, že jsem to dítě chtěla. Nikdo, nikdy nezaručí, že to dítě bude zdravé, postižené nějakým syndromem a nebo se postižení rozvine u dítěte zdravě narozeného:)
9.měsíců stačí na to, abych si k dítěti vytvořila vazbu, kterou bych nepřetrhla dáním do ústavu, nemám na to srdce:)
Vím, přišla bych o žití, ale co je to za život, být bez dítěte, které dám do ústavu, žijeme proto, abychom se množili, to už je dáno.)
Chápu některé maminky, co dítě dají do ústavu, mají třeba doma dvě děti zdravé a to třetí postižené by nezvládly, tohle chápu:)
Ale nechápu ty, co vědomě dítě porodí a šoupnou ho tam i s vědomím, že je to pro něj dobré:)Dnes je možnost ukončit těhotenství, jen proto, aby se postižené dítě nenarodilo, tohle i celkem chápu:)
A zas třeba nechápu, když se narodí dítě zdravé a postižení se u něj projeví za pár let a pak je maminka schopna ho dát do ústavu:)
Já bych nemohla, za těch pár let, bych si vytvořila to krásné, pouto, které by mělo postižením skončit???
Ne, nedokázala bych, já bych se užírala a mé svědomí?? Škoda mluvit:)
Je to citlivé téma, je mi z toho smutno a hlavně je mi smutno z dětí, které končí v ústavech jen tak, aby se rodiče zbavili velké koule na noze:)