Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když člověk přivede na svět dítě, o kterém ví, že bude postižené a nechce se o něj starat
Nepíšu nemůže, to je jiná, píšu NECHCE
Je to reakce na diskuzi Láska k dětem
lnori
Budu citovat z jednoho článku o Grónsku a zvycích jeho obyvatel: “Pro společnost Inuitů – Eskymáků nebylo žádnou tragédií, když zemřela matka. Děti si ochotně rozebraly ostatní ženy a skutečně se k nim chovaly jako k vlastním. Tento zvyk se zachoval i v dnešní době, proto v Grónsku nenajdeme ani jeden dětský domov.“ Co k tomu dodat? Dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní. Jak je snadné odnést dítě do domova, když se jim něco znelíbí. Jo, taky u nich není problém položit dítě do mrazu nebo hodit do vody, když se u něj zjistí vývojová nebo nějaká vada nebo není předpoklad, že by po porodu zůstalo na živu. To se s našima podmínkama srovnávat nedá, oni těžce pracují a nemají podmínky k tomu, aby se mohli o takové dítě 24 hodin denně starat. U nás taková péče není problém a přece spousta rodičů přivéde takové dítě na svět, potom se lekne, pozdě si uvědom, že na to nemá nesvy ani vnitřní sílu a dá takové dítě do domova.. proč to dítě nemají rádi, když je jejich vlastní? Všimli jste si? Grónská maminka zemřela, proto má její dítě sousedka, ne proto, že by se grónské mamince nechtělo o ně pečovat..
Danniella
Lnori, chápu, co jsi tím chtěla říci, ale otázka dětských domovů je na samostatnou diskuzi. Chodila jsem kdysi do jednoho na praxi a většina dětí bylo postižených, některé měly nemocné rodiče, za jednou holčičkou denně docházela maminka, která ji kvůli psychické poruše nemohla mít doma atd. Kromě toho jsem navštívila pár “ústavů“, stacionářů apod., kde byly děti (i dospělí) s takovým postižením, že vyžadovaly opravdu celodenní péči nebo minimálně dohled. Tam jsem pochopila, že není povinností rodičů zříci se celého života, práce, času na další děti atd. kvůli tomu, aby se trvale starali o takto postižené dítě. Možná to bude někomu znít bezcitně, ale když to člověk zažije, změní se hodně pohled na věc.
Asi budu psát víckrát, jednou větou to nesvedu.
“Vím, že moje dítě bude postižené natolik, že se o ně nebudu chtít starat a přesto ho donosím a odložím do ústavu“.
Tak taková mocelová situace asi moc často nenastává, to je první věc, kterou si myslím.
Další věc je, že děti, které jsem v ústavech většinou viděla, nebyly “trochu zaostalé“, ale ležící, často nepohyblivé, jindy silně hyperaktivní, fyzicky velmi silné nebo naopak slabé atd. Nebudu psát diagnózy, i když si dodnes některé pamatuju.
Dost často měli rodiče dítě doma do doby, než ho přestali prostě zvládat fyzicky. Někteří si děti brali na víkendy domů.
Jiné pocity jsem měla, když jsem viděla slečnu asi dvacetiletou, která byla sice mentálně postižená, ale pomáhlaa v kuchyni, byla klidná, dalo se s ní na docela dobré úrovni bavit, nejen domluvit o základních věcech, vyprávěla o tom, co dělá atd. Takové dítě dát do ústavu, to mi připadá strašné. Nehledě k tomu, že by doma mohla spíš ještě pomáhat. Asi se za ni rodina styděla. Jenže předem to nemohli vědět. A v tom je ten háček.
Nechtěla jsem reagovat, je to příliš bolestné téma a nešikovným vyjádřením se dá ublížit, přesto že slova nejsou meče.
Nicméně mám pocit, že bych měla pár řádků napsat: životní zkušenost je nepřenosná – takže podle mého názoru přemýšlet nad tím, co bych dělala, kdybych… – je v podstatě “o ničem“, nikdy dopředu nevíš, co uděláš v situaci, když se do ní dostaneš. V životě každého člověka mohou nastat takové situace, na které Tě nikdo, ani Ty sama, předem nepřipraví…
Vnitřní bolest, zoufalství a bezmocnost rodičů postiženého dítěte si ten, kdo to neprožil, neumí vůbec představit. Starost a denní péče o postižené (nechodící) dítě je vyčerpávající, obzvláště má-li maminka sama zdravotní problémy (např. s páteří a nemůže dítě zvedat a nosit). Péče o mentálně postižené dítě je ubíjející neb nejsou vidět žádné výsledky práce a snahy rodičů… Každý normální rodič své dítě miluje a i tito rodiče, pokud jsou normální, své dítě milují… Dát dítě do ústavní péče znamená pro takové rodiče spoustu neprospaných a probrečených nocí, spoustu dohadů i hádek, v mnoha manželstvích to zaskřípe a mnohá se kvůli takovéto věci rozpadnou…
Nechci nikoho soudit, necítím se k tomu oprávněná, abych posuzovala, co mi jaksi nepřísluší…
Tohle si musí opravdu každý sám za sebe…
lnori tohle je zcela osobní otázka toho kterého rodiče a ze svých zkušeností vím,že zdravé dítě je dar a spíš nechápu lidi,kteří své dítě týrají nebo opustí.Co se týče postižených dětí,neodsuzuju v žádném případě ty,kteří ho nechají v péči ústavu.Někdy je to proto dítě lepší než aby vyrůstalo ve stresu,většinou co znám tak jen s matkou,protože otec se ,,někam“ vytratí a ta péče je tak strašně těžká,že i když si budu stokrát říkat,že to zvládnu, nemusí to tak být.Víš,mě kolikrát připadá,že ty maminky si tak zoufale přejí ať je jejich dítě jako ty ostatní,až nenechají postižené dítě vyrůstat svým tempem,ale dávají jim nesplnitelné hranice.teď myslím třeba s Downovým syndromem.
Nikdy nevíme kdy se co může stát i našemu zdravému miminku,někdy stačí opravdu malý úraz,nemoc a celý život se totálně obrátí..
NO, to je tedy závažné téma.
Taky jsem jako dobrovolník pracovala s postiženými lidmi. Ti ale žili ve své rodině a ten styk s dalším člověkem (se mnou) byl jakýsi nadstandard. Takže jsem zažila pouze postižené, kteří vyrůstali u svých rodičů.
Nemůžu mluvit ze zkušenosti, takže myslím si:
a) dítě bych chtěla – postižené či ne
b) do ústavu bych ho nedala (zažila jsem lidi, kteří se postarali viz. výše)
c) pokud ho do ústavu přesto někdo dá, dokážu to pochopit, ale žít bych s tím pocitem nechtěla
d) pokud někdo ví, že postižené nechce a přesto ho přivede na svět, kde ho s klidným svědomím odloží – tak to je za hranicí mého chápání, myslím, že takoví lidé ani nejsou, protože jestli je někdo striktně proti potratu, tak je většinou i striktně proti odkládání do ústavů.
Danniello, taky jsem jeden “ústav“ navštívila. Souhlasím, že není povinností rodičů zříci se svého života. Spíš mi přijde bezcitné takové dítě odložit a nechat ho žít někde v ústavu. Trpí tam, nikdy nezažije tolik věcí, co nepostižený člověk. Například málokdy bude mít společnou domácnost nebo životního partnera a děti bez toho, aby ho někdo hlídal. V zákonech je, že duševně postižení se například nemohou oženit/vdát. Nemají rozum na to, aby milovali? Prostě takoví lidé přicházejí o hodně a víc bezcitné mi přijde přivést je na svět, když víme, že jim ani nechceme pomoct a nakonec to necháváme na jiných.
Nepíšu nemůže, to je jiná, píšu NECHCE
Je to reakce na diskuzi Láska k dětem
lnori
Budu citovat z jednoho článku o Grónsku a zvycích jeho obyvatel: “Pro společnost Inuitů – Eskymáků nebylo žádnou tragédií, když zemřela matka. Děti si ochotně rozebraly ostatní ženy a skutečně se k nim chovaly jako k vlastním. Tento zvyk se zachoval i v dnešní době, proto v Grónsku nenajdeme ani jeden dětský domov.“ Co k tomu dodat? Dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní. Jak je snadné odnést dítě do domova, když se jim něco znelíbí. Jo, taky u nich není problém položit dítě do mrazu nebo hodit do vody, když se u něj zjistí vývojová nebo nějaká vada nebo není předpoklad, že by po porodu zůstalo na živu. To se s našima podmínkama srovnávat nedá, oni těžce pracují a nemají podmínky k tomu, aby se mohli o takové dítě 24 hodin denně starat. U nás taková péče není problém a přece spousta rodičů přivéde takové dítě na svět, potom se lekne, pozdě si uvědom, že na to nemá nesvy ani vnitřní sílu a dá takové dítě do domova.. proč to dítě nemají rádi, když je jejich vlastní? Všimli jste si? Grónská maminka zemřela, proto má její dítě sousedka, ne proto, že by se grónské mamince nechtělo o ně pečovat..
Danniella
Lnori, chápu, co jsi tím chtěla říci, ale otázka dětských domovů je na samostatnou diskuzi. Chodila jsem kdysi do jednoho na praxi a většina dětí bylo postižených, některé měly nemocné rodiče, za jednou holčičkou denně docházela maminka, která ji kvůli psychické poruše nemohla mít doma atd. Kromě toho jsem navštívila pár “ústavů“, stacionářů apod., kde byly děti (i dospělí) s takovým postižením, že vyžadovaly opravdu celodenní péči nebo minimálně dohled. Tam jsem pochopila, že není povinností rodičů zříci se celého života, práce, času na další děti atd. kvůli tomu, aby se trvale starali o takto postižené dítě. Možná to bude někomu znít bezcitně, ale když to člověk zažije, změní se hodně pohled na věc.