Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když člověk přivede na svět dítě, o kterém ví, že bude postižené a nechce se o něj starat
Nepíšu nemůže, to je jiná, píšu NECHCE
Je to reakce na diskuzi Láska k dětem
lnori
Budu citovat z jednoho článku o Grónsku a zvycích jeho obyvatel: “Pro společnost Inuitů – Eskymáků nebylo žádnou tragédií, když zemřela matka. Děti si ochotně rozebraly ostatní ženy a skutečně se k nim chovaly jako k vlastním. Tento zvyk se zachoval i v dnešní době, proto v Grónsku nenajdeme ani jeden dětský domov.“ Co k tomu dodat? Dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní. Jak je snadné odnést dítě do domova, když se jim něco znelíbí. Jo, taky u nich není problém položit dítě do mrazu nebo hodit do vody, když se u něj zjistí vývojová nebo nějaká vada nebo není předpoklad, že by po porodu zůstalo na živu. To se s našima podmínkama srovnávat nedá, oni těžce pracují a nemají podmínky k tomu, aby se mohli o takové dítě 24 hodin denně starat. U nás taková péče není problém a přece spousta rodičů přivéde takové dítě na svět, potom se lekne, pozdě si uvědom, že na to nemá nesvy ani vnitřní sílu a dá takové dítě do domova.. proč to dítě nemají rádi, když je jejich vlastní? Všimli jste si? Grónská maminka zemřela, proto má její dítě sousedka, ne proto, že by se grónské mamince nechtělo o ně pečovat..
Danniella
Lnori, chápu, co jsi tím chtěla říci, ale otázka dětských domovů je na samostatnou diskuzi. Chodila jsem kdysi do jednoho na praxi a většina dětí bylo postižených, některé měly nemocné rodiče, za jednou holčičkou denně docházela maminka, která ji kvůli psychické poruše nemohla mít doma atd. Kromě toho jsem navštívila pár “ústavů“, stacionářů apod., kde byly děti (i dospělí) s takovým postižením, že vyžadovaly opravdu celodenní péči nebo minimálně dohled. Tam jsem pochopila, že není povinností rodičů zříci se celého života, práce, času na další děti atd. kvůli tomu, aby se trvale starali o takto postižené dítě. Možná to bude někomu znít bezcitně, ale když to člověk zažije, změní se hodně pohled na věc.
Matildo děkuju, o tohle přesně mi šlo, ne o to, coby kdyby. Ale pokud chceme mít “vyspělou civilizaci“, tak musíme mít mezery a to je to smutné. Spíš bych řekla, že vyspělé civilizase mají hodně co dohánět za zaostalými
A ještě k tomu, co nahoře napsala Lnori – to “eskymácké“ řešení mě naprosto fascinuje, z lidského pohledu to pojali tou nejjednodušší cestou a mě nezbývá než se znovu zamyslet nad tím, proč je u nás tak nesmírně složité dostat do péče cizí dítě a proč je u nás tak zdlouhavá byrokracie co se týká doby a podmínek, než je dítě k adopci právně volné… Tady máme jako “vyspělá“ civilizace opravdu velké mezery… Pořád chceme něco hlídat a mít nad vším kontrolu, tak dlouho nám trvá, než svěříme opuštěné děťátko manželům toužícím po dítěti, že se nám hromadí děti zírající z kojeňáku na svět skrz mříže…
Upřímně, moc se mi nechce ani psát, taky jsem poznala pár lidiček s postiženými dětmi, mají můj neskonalý obdiv. Jen vám řeknu, že absolutně nevím, co bych dělala, kdyby se mi k takové kupičce našich dětí přidalo jedno postižené… Ale pokud bych ho měla dát do ústavu, když by se narodilo a já vím, že bych to nezvládala, tak by mi to asi utrhlo srdíčko… A myslím, že takhle jsou na tom vesměs i ostatní maminky, které jsou k tomuhle činu dotlačeny okolnostmi a snaží se udělat vše pro to, aby mohly být se svým dítětem co nejvíc to jde – taky znám rodiče, co si holčičku berou na víkendy a všechny možné svátky a prázdniny… A dlouho té mamince trvalo, než se s tím psychicky smířila, že jinak to nepůjde…
Na rovinu vám za sebe povím, že vědět, že čekám děťátko postižené, rozhodnu se pro potrat. Možná ne u prvního dítěte, ale u dalšího už ano. I když by mi to rvalo srdce. Proto naprostý souhlas s Marikou.
Katys, jedna známá jezdí k našim s bratrem své maminky, který je postižený, bydlí u nich a berou ho všude s sebou. Asi záleží na tom, jak drží rodina pohromadě.
Cori, já jsem ani nechtěla řešit “co by, kdyby“, nějak se do toho spíš zamotávám. Hlavně jsem chtěla říct to, že v ústavech jsem viděla děti postižené tak těžce, že to musí být pro rodinu nezvladatelné. Záleží na tom, kde má kdo ty hranice, podle mě dítě ze zvláštní školy (nebo jak to zjednodušeně říct) opravdu není nutné dávat do ústavu.
Nechce se mi řešit, jak bych se chovala, jen říkám, že nepokládám za špatné, když to někdo sám nezvládá.
Asi mě za můj názor odsoudíte, ale já bych postižené dítě nechtěla. Ale to říkám a píšu teď. Nevím, jak bych se zachovala, kdybych takové dítě porodila..nechápu, proč někdo řeší, coby kdyby..je každého věc, jak se k dané situaci postaví. Lidé, kteří se o takové děti a lidi starají mají můj VELKÝ obdiv. Já bych to asi nezvládla
Tady ani nejde o to že by to maminka nezvládala se o to dítě postarat ale o to že tady nebude vždycky a kdo si pak vezme na bedra, človíčka s postižením, už jenom kvůli tomu mám strach zemřít, snad můj syn to jednou za mě zvládne
Babofko, nechtěla jsem to psát, ale potrat se mi příčí, prostě jsem proti potratům, ale pokud není vyhnutí, tak jako to bylo u mě, tak jsem ho musela podstoupit, i když jsem se hodně bránila, jinak to nešlo, byla jsem v ten moment donosit i mrtvé miminko, až po urgencích ze všech stran jsem to podstoupila:((((
Ono, pokud není maminka silná, tak ten potrat podstopí, pokud bude vědět, že dítě se narodí s postižením, ta budouctnost je totiž nepředstavitelná, určitě každá mamča sní o tom, jak uvidí dítě vyrůstat, zažije pubertu, maturitu, diplom, dočká se vnoučat a umře s vědomím, že udělala vše pro zachování potomstva.
U postižených dětí to tak není, dožívají se nižšího věku, vnoučat se dočká málokdo, dokáži si představit, že se některé maminky rozhodnou pro potrat, nedokáži žít s vědomím, že by o tohle všechno přišly, trápily by se a vyčítaly si, že nemůžou udělat víc a proč zrovna ony, mají takové dítě:)
Genetické testy a to okolo mi nevadí, aspon bych věděla na čem jsem, dokázala bych se za tu dobu, než porodím připravit na péči o postižené dítě, nastudovalabych informace o postižení…………. v druhém případě, když to člověk neví, je proti gen. testům, tak ta situace je o to horší, maminka je nepřipravená, v některých situacích to otec neunese, rodinu opustí, plaveš v tom, nic o postižení nevíš, rodina je v šoku a ty si porad a ted a hned.
Tady chápu, že maminky tuhle situaci neunesou a dítě dají do ústavu.
Takhle, kdyby věděly, že dítě takové bude, v tom ústavu třeba neskončí a dají mu plnohodnotný domov a rodinu.
Jak už jsem psala, rve mi to srdce, je mi z toho smutno, líto těch dětí v ústavech, o které nemají rodiče zájem, obdivuji ty, co takové dítě mají, berou si ho z ústavu každou volnou chvíli………….já bych se určitě přirřadila k těm, co si dítě nechá a bude s ním doma, od toho jsme matky a je to náš úděl se starat o děti:)
Padmé, podepisuju se pod tebe, napsalas to výstižně! K tomu není co dodat, NIKDY bych nesoudila druhého a přesně: je o ničem bavit se o tom, coby kdyby… protože když už situace nastane, stejně jste překvapení jak hrom……
Padmé, souhlas 🙂
Babofko, vidím to asi jako ty. Hlavně stejně se nikdy neví, jak bude postižení velké. A snažila bych se maximálně, aby dítě bylo doma. Kdyby to opravdu nešlo, jsou i zařízení, kde to není zrovna špatné a na víkendy se to dá zvládat skoro vždycky.
Pokud někdo kvůli postiženému dítěti odejde z práce, je to někdy dobré. Ale pokud kvůli němu odstrčí celou rodinu, manžela, děti a stará se víceméně jen o to jedno, pak mi to tak chvályhodné nepřipadá. A někdy se ani nedivíém, že to manžel nezvládne a odejde. Nemám teď samozřejmě na mysli ty, kteří odjejdou proto, že se nesmířili s postižením dítěte.