Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak vás mění VD
V souvislosti s probíhající očkovací diskuzí mě napadla otázka, přehodnotili jste některé vaše názory díky těmto stránkám?
U mě to začalo nejprve látkovými plínkami. Od nich byl krok k ekologickým čisticím prostředkům. Pak mě oslovily články o porodu a dopracovala se ze sktrikního: “Doma porod ne, to jen šílenec“ k podpoře přirozeného porodu. No a poslední, co momentálně řeším, je očkování.
A jak jste na tom vy?
Jo do stolu jsem si už taky párkrát bouchla.
S těma květníkama jí ale neuhýbám, jsou tam pořád, akorát ona má vedle vlastní a potom nepotřebuje prohrabat ostatní. Občas jí to láká, to zas jo.
S kousáním do drátů zkušenost nemám. My máme všechny možný nabíječky ve stolku pod televizí v šuplíkách, kde malá nemá hračky. Občas je najde a vyndá, přendá, ale jinak nic. Ale zkusila bych to jako s našim květníkem. Kousátko určitě chtít nebude. Tak bych zkusila dětský sušenky, sladký ovoce nebo tvrdou mrkev. Naše vlastně začíná všechno strkat do pusy, když má hlad nebo huť.
Inori,v některých věcech se s tebou nyní ztotožnují, můžu odejít, ale nesmím upozornit, to nedělat, na to nešahat………, to u nás taky funguje.
Máme domek, ale stou hlínou u malýho, kdybych mu dala kubík hlíny, tak je schopen mi ho zkonzumovat:)
Už kvůli němu dáváme na zahrádku travní koberec, protože má hned všechno v puseně.
Prostě nemíním ustupovat a tvořit dítěti prostředí, kde by bylo bezpečno, musí si zvyknout, že to tam je, bude a je to špatné, at si to klidně ošahá, ale pokud už je to úmyslný čin, tak po ručce…….
A taky musím napsat, že mám spíš zlobivější holčičku a syn je o trochu hodnější, ale všechno se může změnit, že?
No a zapoměla jsem, že když se opravdu vzteknu, tak si bouchnu pěstí do stolu a je mi líp.
To máš štěstí a pevný nervy.
Já se přiznávám bez mučení:kluk byl pohodový,to mu opravdu stačilo říct nesmíš a pohoda.Zato dcerka byla živá a jak moc živá.Jí nestačilo pomalu ani 10x říct to né a vysvětlovat,tam sem musela opravdu,ač nerada,jí lipnout přes zadek.Snažila jsem se na ní neřvat,spíš v klidu.Ale to bylo v době,když jí bylo tak 2.5-5let.
Dneska bych to taky řešila zas jinak,takže snad jako budoucí babička se osvedčím líp.
Inori, tak já to tedy četla, něco dělám stejně, třeba s jídlem, s tím, že když na něco nepomůže domluva, tak jí znemožním přístup, do zásuvek jsem dala chránítka, a jak jsem přestala jí pořád sledovat, jestli tam nešahá, tak jí to přestalo bavit, ale ona pořád kouše šňůry, od vysavače, když vysávám, od lampy, vleze i za věž a televizi, nabíječku a já prostě už nevím, jak jí to říct a schovat to taky nemůžu, tak co s tím? Poradíš mi něco?
Fuj to je dlouhý, no ani bych se nedivila, kdyby to nikdo nečetl. Ale ještě k tomu neustálému opakování bez konce. Dítě vycítí ten strach, když jde třeba o elektřinu a chce ho pokusit. Šestej smysl hraje opravdu velkou roli. Hodně záleží na tom, jakým způsobem a tónem se to opakuje.
Ještě jsem si vzpomněla, že malou začal zajímat čudlík na zapnutí u mýho počítače. Když mi ho vypla, tak se nic nedělo, šly jsme si hrát. Ale když si s ním šla hrát ráno, když ještě dospávám a jen si ho dokola zapínala a vypínala, tak se mi to nelíbilo a domluvání taky nestačilo. Nastrčila jsem tam židli, aby se k němu nedostala. Postupně jí přestal zajímat. Mezitím se naučila vylízt na postel a tak mi do postele nosí hračky a počítač si může žít i bez přistrčený židle. Ještě jsem jí vysvětlila, že tím vypínáním a zapínáním se ničí, že já ho taky zmáčknu jenom jednou.
Jak to tak zpětně /ne cele/pročítám tomu,aby jste se ubránily dát dítkům na zadek se nevyhnete.
Věřte,ikdyž odborníci souhlasit nebudou,plácnutí v míře opravdu padne a pomůže,ať se tomu bráníme jakkoliv.
Tím nemyslím seřezat hlava nehlava.
To,že budeme pořád dítkům opakovat pořád dokola jednu věc /třeba nevím-nešahej na to/za chvíli mrňata přestanou vnímat a nebo si s tím,že to nesmí vynucovat pozornost a můžou si ublížit.
Možná něco na tom bylo,když naši předkové říkávali:škoda rány,která padne vedle…
Ono se to hezky píše v knížkách a časopisech,ale máme děti a né panenky.
Mamka spíš na mě houkla /já to brala,že řvala/a já si pak později-v pubertě říkala kdyby mi tak jednu plácla než,aby na mě řvala.
I když se neřeší spory před dětmi, děti stejně vycítí, že něco není úplně v pořádku.
Vidíš, já mám roční dítě, taky měla snahu hrát si s elektrikou a taky objevila květináče s hlínou, ale pochopila, že z květináče se kytičky netahají, že elektrika na hraní není, chápe, že nemá vypínat svítící kontrolku na prodlužovačce. Je do toho ale blázen a tak má povolenou jinou zábavu, naučila se zapnout a vypnout televizi na přístroji i ovladačem, na dvčku akorát zapomíná zmáčknout play, taky už objevila myčku, vypíná si ji a zapíná, volí programy, ale knoflík start má zakázanej(a chápe to, protože ten je uprostřed). Když se meje nádobí, tak na ní nesahá .. Nedlá naschvály, i když nedostala naplácáno. Zase je to o sebeovládání. Dítě totiž zkouší kolik vyzdříš. Ono dobře vycítí co může a co ne z toho, jak reaguješ. Ona je to totiž legrace něco provízt, když se nejdřív jen tak čertíš, ale kvůli tomu čertěníčku už nepozná, kam už nemůže. Příště zkouší znova, co tě rozpálí.. a to popichování zase někde okoukalo. Je to samozřejmě i ve vlastnostech dítěte, ale ty se dají nějak směrovat. Děti samozřejmě rošťačit musí, ale musí vědět, kdy přestat.
A jak to dělám? Tak teď jsem se musela opravdu zamyslet .. Například minulý týden jsme spolu byly na zahradě, já kopala záhonek, malá přilezla a začala mi nakukoat přes rameno, co to dělám, vyndávala jsem kameny. Půjčila si moji lopatku a začala hrabat, já ji potřebovala, tak jsem jí donesla její dětskou lopatku a chvíli kutala se mnou, potom začala zkoušet dělat záhonek z mýho obličeje. Vysvětlila jsem jí, že mě to bolí, přenesla jsem jí na písek a hvíli jsme spolu kutaly tam, kdybych se k záhonku vrátila hned, tak se bude zlobit, že jsem jí utekla a poleze s brekem za mnou. Občas se po mně podívala a já jí občas říkala, co právě dělám. Potom za sebou objevila právě ty květináče. Přenesla jsem ji ke květináči, kde mám hlínu jenom pro ni, tam se hrabe, má tam bílý kamínky, aby byly pěkně vidět a tak má svůj květináč a je spokojená. S tím je ale problém, jestli bydlíte někde v paneláku.
No já nevim, dneska byl super den, moc se nevyspala, protože nám dělali topení zrovna v době, kdy spí, ale vzala to v pohodě. Dneska teda brečela dvakrát, to je moc, ale jenom kvůli spadnutí.
Taky mi někdy brzo vstává na židličce od jídla a přitom má hlad. Mám pro ni v záloze další dvě lžičky, víčko od flašky nebo vařečku. Ty věci postupně letí dolů, zezačátku je podávám, potom jí to začne bavit a dělá to naschvál. Řeknu, že už nic nepodám. Protestně zahudrá, ale většinou nakonec všechno dojí. Jó, jednou bylo všechno špatně, podat bylo patně, nepodat bylo špatně, chtěla se nakrmit sama, ale nepovedlo se jí to a tak to bylo špatně, já jí chtěla dát ham a zase to bylo špatně. Já se začínala naštvávat. Ona to samozřejmě hned poznala a začala křičet. Naštěstí jsem se vzpamatovala. Teď je to trochu tvrdší, ale prostě jsem ji nechala sedět, aby se vykřičela, protože křikem mě nikdo ovládat nebude, já se mezitím taky zklidnila a v klidu jsem jí dokrmila.
Někdy večer před spaním je nervózní, chce spát a neví jak na to a třeba nezabere ani čtení pohádek. Tak spolu sedíme v posteli, něco rozprávíme, nechá se obejmout, zakňourá si a nakonec se nechá uspat. Odpověď mi trvá dlouho, protože jsme mezitím večeřely a uspávaly se. Dneska úspěšně bez dudlíku, prostě jsme si ho zapomněly vzít do postele.
Ještě jsem chtěla plně souhlasit s tím, že kluci jsou od přírody zlobivější. Ale nakonec budu oponovat s tím, že se to taky dá pěkně zvládnout. Známí mých rodičů vychovali pět synů. Vždy, když u nás s některým z nich nebo se dvouma byli na návštěvě, tak kluci seděli na gauči, nechali rodiče mluvit a pili čaj. Když jsme byli mi u nich, tak si mohli běhat po zahradě náštěva nenávštěva, ale jakmile se blížil večer a rodiče na kluky zavolali, aby se šli najíst, umejt a spát, tak to vždycky fungovalo.
Lien, řekla bych, že ty jsi trochu jiný případ. Tebe jestli doma bili, tak ses stala vnitřně takovým obětním beránkem. Možná z tebe ten strach míchanej s agresí a různým vnitřním napětím znovu začal vyzařovat a potom to pokračování…
K životu nebezpečným bych zařadila i pády z postele. Naše prdě umí bez výjimky slízt z postele. Taky to bude hodně o důvěře. Jakmile jsem s ní, tak si klidně začne padat na záda na okraji postele, kde může ošklivě spadnout. Dělá blbinky, protože má vedle sebe supermana. To naštěstí neplatí, když jsem na chvíli mimo místnost. To blbinky nedělá a vzorově sleze po nohách. Nevím jak jsem tohle zařídila, ale když někam chci odejít a přitom mám strach a různě jí napomínám, že nesmí tohle a tamto, tak hned vidím, jak přesně po tom i onom začíná šilhat. Když jí řeknu, co jdu dělat a jak dlouho tam budu a opravdu se za chvíli vrátím, tak jí najdu vždycky skoro tam, kde jsem ji nechala. Když jsem odhadla čas špatně, tak se na ní alespoň přijdu mrknout, ona vidí, že jsem se opravdu ukázala a můžu jít dodělat činnost.
Tak moc mi to už dlouho nešrotovalo. Je zvláštně příjemný zkoumat sama na sobě co jak funguje nebo nefunguje.
Co jsem se právě dočetla mi vzalo vítr z plachet 🙁 a nemám ani chuť reagovat 🙁
Marcelo, všimla jsem si, že ti nejsem po chuti a moc by mě zajímalo, proč se pořád míjíme! A proč mě bereš neustále do úst. Docela jsem se na VD těšila 🙁 no nic..
Inori, promiň, měla bych být smířlivější a nemít svérázné způsoby vyjadřování. Víš, když reaguji bezprostředně po přečtení, kolikrát mě to naštve..tvé jméno jsem tu dlouho neviděla a spojila jsem si ho s Padmé versus její kamarádka a mám tě prostě zafixovanou jako osůbku s negativními názory.
Jinak, to co napsala Marika, s tím se ztotožňuji, už nemám chuť se k tomu vyjadřovat 🙁
Mariko, to jsem nemyslela na tebe. Já jen poprvé psala, že s Inori souhlasím ve všem a teď, když jsem přečetla tebe a Vírenku, tak jsem jen upřesňovala, že máte taky pravdu. OK?
Lien, ty jsi mě nepochopila, já to nedělám v afektu, ale po hromadě vysvětlování a zakazování, ale pokud mi to za pár minut/píši o dceři/ udělá znova, tak vím, že slova byla málo, tak ještě jí před tím upozorním, napočítám do tří a pak dostane na zadek.
Takže podle mě to řeším v klidu, jsem trpělivá a radši budu desetkrát mlít pantem a vysvětlovat, než jí dám na zadek.
Až jí budu řezat bude mít zadek modrej, takže doufám, že jsme se pochopili.
Já vím, že dcerku vychovávaš volněji, ale já mám doma vyhrazená určitá pravidla s chováním, které by měla dcera akceptovat.
No a třeba pokud bych syna neplácla po ruce při šahání do elektriky, tak dostane větší ránu od ní, proto mu praventivně po té ručce dám.