Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Odmítání tatínka
Holky ráda bych se s vámi poradila a zeptala, jestli máte některá stejné problémy. Naše skoro 3,5 letá Natálka odmítá tatínka. Od malička byla na mě hodně fixovaná a jako mimino nechtěla k nikomu jinému než ke mě, to se pak ale zlepšilo a bylo to v pohodě. V poslední době se ale hrozně chová k tatínkovi. Přitom ten si s ní hraje, chodí spolu ven (kdy se tedy odchod neobejde bez scén, že má jít maminka taky…). Jakmile ale přijde večer a má jí třeba manžel přečíst pohádku, tak prostě ne, od tatínka ne, chci maminku. Jeho odstrkuje, řekne i že ho nemá ráda a ať jde pryč.
Manžela to hodně trápí a ani se mu nedivím. Udělal by pro ní první poslední. Malá se s ním nechce skoro mazlit, když dá pusu, tak to jen sporadicky.
Je pravda,že není moc mazlivá, nemazlí se skoro s nikým – jen se mnou. Ale ostatní tak neodstrkuje.
Nevím jestli jsme udělali někde chybu, nebo čím to je a jak to řešit. Když něco provede, většinou na zadek dostane ode mě, křičím na ní taky víc já, takže nemá proč mít k tatínkovi odstup nebo se ho třeba bát. Když se jí pak zeptám, proč se tak k němu chová, tak mlčí nebo řekne, že neví, že ho má ráda.
Tak fakt nevím. Máme s ní navštívit nějakého doktora, nebo se to spraví samo. Jak se k ní má manžel chovat?
Myslím si, že to co napsala Sonča je pravda. S manželem jsme procházeli krizí, a ikdyž jsme se snažili to neřešit před dcerkou, stejně to vycítí. Přestali jsme si dávat pusu na přivítanou…… přesně to co bychom měli dělat, jsme nedělali. Děti jsou hodně vnímaví, jak se mamka chová k taťkovi, tak se i dítě chová k němu. Musíme na sobě zapracovat, aby se to nedostalo do stádia……….. Ale samozřejmě má taky na chování dítěte k otci i vliv, jak se otec zapojuje do hraní, výchovy…
Tak na jednu stranu jste mě holky trošku uklidnily,že je to i jinde. Zaujal mě příspěvek Sonči – možná na tom něco bude. Sice se k sobě s manželem chováme víceméně hezky, ale možná by to chtělo zapracovat víc přítulnosti i mezi námi, aby to viděla.
je to tak těžký, člověk jim do těch jejich dušiček nevidí.
Sončo,to je zajímavé a asi na tom něco bude. Samozřejmě je k tomu potřeba, aby se tatínkové více zapojovali třeba do hraní s dětmi. Ale jak je někdy dobré obrátit se na odborníka. Oni jsou děti strašně vnímavé, aniž by si to někdy rodiče uvědomili. Třeba tohle by mě nenapdalo, ale věřím tomu. Tak dík za radu, náš malej má taky s tatínkem občas problém a uspávání od tatínka začíná brekem a poptávkou po mamince:-(( Asi budu muset být na tatínka víc milá:-)))
U nás to bylo podobné, partner se ale o Kubíka vždycky hodně staral a od té doby, co máme Kačku, tak přebral i večerní hygienu, jídlo, rituály.
My kvůli tomu zašli k psycholožce, tak nám poradila, že musím pracovat já na chování k partnerovi před dětmi. To znamená, když táta příjde, neodbýt ho jen pozdravem, ale jít ho uvítat, obejmout. Před spaním si dáváme všichni pusinky na dobrou noc. Pokud táta něco řekne, tak to platí a nedělat to jinak, nesnižovat to.
Platí, že malé dítě odráží chování rodičů, takže pokud matka není spokojená s otcem, tak se to projeví i na vztahu dítě – otec.
Musím říct, že poslední tři týdny konečně pozoruji změnu, Kuba přestal řvát při příchodu táty, ale vrhá se mu do náruče. Ale nevím, jestli to souvisí s radami psycholožky, neboz toho vyrostl.
Arabat, u nás jsou věty typu:“Nemám tě ráda…Běž pryč…Nech mě…“ na denním pořádku – myšleno na taťku. Dokonce jeden čas Eliška začala fňukat, jen se táta objevil ve dveřích. Běžela se schovat ke mě. Myslím, že je to normální. U nás je to umocněno tím, že se jí táta vůbec nevěnuje. Chce jenom pomazlit, ale vůbec si s ní nehraje, nepovídá, na hřišti vydrží z dětmi maximálně půl hodiny… Mrzí mě to. Snažila jsem se mu to vysvětlit, že nemůže chtít, aby ho mačkala láskou, když si s ní nehraje, jen jí sekýruje. Vždycky se to na chvilku zlepší (asi si to pak uvědomí), ale do týdne je to ve starých kolejích. S Martínkem to bylo úplně stejné dokud byl takhle malý. Teď je mu 6 a už si s ním manžel víc rozumí…
Ahojky, u nás je to stejné. Akorát Kubíček má trošku důvod. Manžel na něj dost křičí a hlavně mu hned jednu loupne a nesnaží se nic vysvětlit. Kubík se ho taky trošku bojí a je na něj zlý. Dneska mu dokonce dal facku, když mu táta vzal žvýkačky, protože jednu vyplivl, ani jí pořádně nerozžvýkal. Manžel mu ji vrátil, což teda já nepovažuji za úplně to správné řešení.
Na mě se vzteká,ale za chvíli se přijde pomazlit a je to v pohodě.
Arabat, synovi je 3 a 1/4 a je to podobné, i když ne tak extrémní.
Je také hodně fixovaný na mě. S tatínkem v pohodě, když není doma, povídá, jak se mu stýská a je smutný po tatínkovi. Když přijde, v poho, jde s ním ven, hrají si. Ale někdy má den, že musí vše s maminkou… Zavedli jsme, že se koupe s jedním a pohádku a ukládání s druhým. Ale někdy chce také na vše maminku. Když je manžel doma (někdy večer nebývá – tréninky apod), nepovolíme. Když nejsem doma nebo jsou s tatínkem sami, je to v poho.
U nás na něj také víc křičím já, přeci jen my maminky vychocácáme víc, jak jsme s dětmi víc… Když se na syna zlobím a třeba odejdu z místnosti, on se mě řevem dožaduje, tatínka v tu chvíli odmítá.
Řekla bych, že to přejde s věkem. Chce to trpělivost! Manžela to někdy také mrzí… takže tatínkové, vydržte!
Holky ráda bych se s vámi poradila a zeptala, jestli máte některá stejné problémy. Naše skoro 3,5 letá Natálka odmítá tatínka. Od malička byla na mě hodně fixovaná a jako mimino nechtěla k nikomu jinému než ke mě, to se pak ale zlepšilo a bylo to v pohodě. V poslední době se ale hrozně chová k tatínkovi. Přitom ten si s ní hraje, chodí spolu ven (kdy se tedy odchod neobejde bez scén, že má jít maminka taky…). Jakmile ale přijde večer a má jí třeba manžel přečíst pohádku, tak prostě ne, od tatínka ne, chci maminku. Jeho odstrkuje, řekne i že ho nemá ráda a ať jde pryč.
Manžela to hodně trápí a ani se mu nedivím. Udělal by pro ní první poslední. Malá se s ním nechce skoro mazlit, když dá pusu, tak to jen sporadicky.
Je pravda,že není moc mazlivá, nemazlí se skoro s nikým – jen se mnou. Ale ostatní tak neodstrkuje.
Nevím jestli jsme udělali někde chybu, nebo čím to je a jak to řešit. Když něco provede, většinou na zadek dostane ode mě, křičím na ní taky víc já, takže nemá proč mít k tatínkovi odstup nebo se ho třeba bát. Když se jí pak zeptám, proč se tak k němu chová, tak mlčí nebo řekne, že neví, že ho má ráda.
Tak fakt nevím. Máme s ní navštívit nějakého doktora, nebo se to spraví samo. Jak se k ní má manžel chovat?