Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zvládlli by jste odchod partnera?
Dnes trošku vážnější téma, myslíte, že by jste zvládli odchod partnera nebo odchod od něj?
Myslím nejen psychicky, ale i třeba po finanční stránce nebo po stránce bydlení.
Já třeba řeším problém, že dům, ve kterém bydlíme je manželův, nepatří do SJM, ale rekonstrukce se zčásti provedla z mých peněz, opravdu jen z mých a nemůžu donutit manžela, aby mi přepsal polovinu domu, vždycky se ohradí tím, jestli se chci prý rozvést.
Proto vím, že bych momentálně zvládla asi vše, kromě bydlení.
Ale nejde přece jen o rozchod, ale i o úmrtí.
Zvládla jsem ho před třemi roky a bylo to hooodně krušné. V té době jsem byla na rodičovské, tedy příjem 3500,- a to pak ještě po mě manžel chtěl, abych mu z toho polovinu dávala, když jsme se dohodli na střídavé péči, tak má přeci nárok na polovinu RP. Sedm měsíců mi trvalo, než se mi povedlo sehnat práci a bydlení (byt v jeho vlastnictví). A psychická stránka? To byla teprve univerzita života, skoro všichni mě buď odsuzovali nebo nevěřili, že to dokážu, až na jednu kamarádku, moc za ní děkuji. Celá má rodina byla úplně nepříčetná. A manžel se rozhodl, že mě získá zpátky, takže byl většinu času hodně příjemný a občas ho přepadly návaly bezmoci, ale i v těch příjemných chvilkách byl pořád cítít nádech viny. Spoustu věcí jsem si uvědomila, vytrvala jsem a posílala jsem se. Stálo to za to, teď mám muže svých snů, i když nejsme pořád na obláčku a taky máme ještě hodně řešení a uzdravování před sebou. Když u sebe nemám děti, tak mi hodně chybí, ale ony chtějí být i s tátou, tak to měnit nebudu.
A jestli bych to zvládla teď? Určitě jo, když už jsem to jednou zvládla, ale rozhodně o to nestojím 🙂
Odchod partnera? 🙁 nesla bych to s dětmi určitě dost těžko:-( Nedovedu si představit vedle sebe jiného muže než mám a i s jeho chybami ho navše miluju:-)
No, v tuto chvíli si asi řeknu, že ne.. Nedovedu si představit, že bychom s manželem nebyli spolu.. Ale kdyby se to stalo, nějak bych to zvládnout musela. Už kvůli dcerce.. 🙂 Je těžké si to představit, ale stát se může vše.
tohle hypotetické kdyby náhodou se mi moc nezamlouvá a nějak nechci moc přemýšlet…ale věřím že by se s tím člověk popral…
chápu tu tvou nejistotu ze strany baráku…mě by osobně tohle mrzelo, brala bych to jako určitou nedůvěru, i takové to zajištění na tu chvilku co kdyby náhodou….nějak prostě zastávám co je moje to je tvoje….
po všem co mám za sebou říkám, že už zvládnu vše 😀 a ono, když musíš, tak musíš…. a čas tím co by kdyby už neztrácím….
Jsme s manželem v důchodě a tak tohle se může u nás kdykoli stát..buď mě nebo mu.Mám to s manželem moc těžké jak zestárnul,ale vždy je lepší být na vše dva než jeden..ale horší bych asi nesla,kdyby se něco stalo mému dítěti nebo vnoučkům..
Ludlinko, když už myslíme na nejhorší – v případě úmrtí bys byla dědic Ty a děti…
Halina to napsala výstižně. Zvládnout se to musí, ale je to strašně těžké. Na druhou stranu to člověka posílí.
Já ještě napíšu svůj osobní postřeh z minulosti – s těma financema je to v takové situaci bohužel mnohem horší, než si kdo umí vůbec představit.
No, Ludlinko, byly časy, kdy jsem o tom opravdu hodně uvažovala – tenkrát jsem byla na RD, takže to po finanční stránce pro mě reálné nebylo… nicméně jsem se dostala do stavu, že jsem si řekla, že to bude muset jít, ale když pak přišlo na věc, tak jsem to nedokázala z toho důvodu, že by mi chyběl ON. Prostě i když mě dost často “se…“, tak bez něj by to už nebylo ono. Včera když jsem jela z práce, tak mi prolítlo hlavou, že teď už jsem s ním pouze proto, že chci – nikoliv že mám pocit, že musím. Žijeme spolu sice úplně jinak než jsem vždy o vztahu snívala, ale když zapomenu na svůj sen, tak vlastně žijeme hezky. Kšanda
Asi bych to zvládla finančně (máme dům a k tomu byt, který pronajímáme) a co se týká obstarání všeho snad také, ale těžko bych to zvládla emocionálně. Já i děti. Zatím jsme funkční rodina, jejíž členové se mají opravdu rádi, tak snad to tak zůstane.