Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
odmítnutí hlídání
Holky potřebuji se asi jen vymluvit a možná slyšet že jste na tom někdo stejně. Starší dítko mám 3 týden doma. Prvně hodně nachlazaná s tím že je to na průduškách ale naše doktorka mi doporučila jen koupit sirup no dnes je z toho zánět a antibiotika na 10 dní. Už jsem z toho na nervy, protože nemůžu ven ani s malou, manžel jezdí z práce až pozdě večer. Požádala jsem tchánovce jestli by si starší nemohli vzít tak na dva dny k nim aby měla klid a taky změnu těšila se na ně a s mladší bych ty dva dny normálně mohla ven a taky by měla chvilku od malé klid, ta ji totiš doma nenechá v klidu. No a byla jsem odmítnuta s tím že nemocná rozhodně ne, možná až potom. No a o co mi jde. To bylo poprvé kdy jsem si takto řekla o hlídání. Nechodíme nikam a moje děti mají jen jednu babičku a dědu a o svá ostatní vnoučata se starají a z toho jedni u nich bydlí. Tak nevím jsem tak špatná i když jsem to myslela dobře. Přitom ale vím že ty jejich vnoučata hlídali i když byli nemocné vlastně je mají doma pořád. Malá je z toho taky smutná a když se ptá proč ji nechtějí a je taky vnučka tak už nevím jak to vysvětlovat. Chtěla bych asi jen slyšet jestli jste na tom nějaká stejně? BB
A ty nepíšeš anonymně? Píšu tak proto, že zatím tady nejsem registrovaná. Naprosto jednoduchý důvod.
Tak to bude i o tom. Bohužel občas to tak někdo má. Ale nikdo nikoho do ničeho nemůže nutit. Touha po volném čase je sice pochopitelná, ale zase na druhou stranu bohužel mateřství je řehole. Ať se ti dítko brzy uzdraví.
Jojo, máme to stejně. Tchyně naše děti nikdy nehlídala a ani nebude. Bydlí od nás 6 km a už je několik let doma, je jí 55 let, je naprosto zdravá a pokud vím, nemá absolutně žádné koníčky. Takže jí v hlídání nic nebrání, ale nechce. A to byly doby, kdy jsme opravdu nutně potřebovali hlídat (kolem porodu dcery jsem byla 3 měsíce v nemocnici, syn měl čerstvě 2 roky. Nepohlídala ho ani na minutu.) Pak měla záchěv, když odrostla dcera-blížil se jí třetí rok a já jsem nastoupila do práce. Prý by pohlídala, ale jedině dceru, syna v žádném případě. Šíleně jsme se tenkrát pohádaly. Nikdy nechtěla přijet na jeho narozeniny, jen na dceřiny. No, dal by se napsat román, ona prostě není normální. Manžel to i obrečel, že je taková. Obě děti jsou zdravé a hodné, není důvod dělat mezi nimi rozdíl (i kdyby důvod byl, bylo by to absurdní). K té naší hádce došlo v září, od té doby chtěla vidět děti dvakrát – vždy na chvilku za asitence mého manžela, sama by to nezvládla. Tchán bohužel umřel dávno.
Mám velké štěstí, že moji rodiče hlídají, kdykoli můžou. Jinak bych ani nemohla do práce.
anonyme už to že píšeš jako anonym o něčem svědčí. To že máme jen jednu babičku s dědou jsi asi nepochopila že já žádné nemám jestli už to chápeš. BB
Já tuhle situaci znám. Zatím jsem o hlídání nemocného dítěte neprosila, až teď budou po prázdninách chodit do školky oba dva, tak doufám, že toho který bude po nemoci, si vezme babička aspoň na pár dní, aby hned po nemoci nešlo zpátky do školky.
Ale vloni měl Marek skoro 3 měsíce průjem, když bylo asi po 3 týdnech jasný, že to není žádný bacil nebo tak, ale že to bude potravinová alergie, prosila jsem obě babičky, přiznávám, že se slzama v očích, jestli by si malého aspoň na 1 noc nevzali (v té době mu bylo necelých 1,5 roku,takže fakt malý). Logicky ani jedna nechtěla, že prý klidně, ale až bude velký a v pohodě. Dneska je naprosto chápu, ale já byla v situaci, že jsem 3 měsíce v kuse nespala, malého ukrutně bolelo bříško, vydržel v noci plakat několik hodin v kuse, uklidnil se jen když jsme ho nosili v náručí. Zhubla jsem v té době asi 12 kg a moc si z té doby nepamatuju, ráno jsem odvedla malou do školky a nějak se snažila přežít den, usínala jsem ve stoje kdykoli a kdekoli.
Manžel byl v tu dobu taky pořád v práci, od rána do večera, jen jednou za 14 dní v neděli byl doma.
Aby mi z toho nepřeskočilo, tak večer, když přijel a stihl je vykoupat, tak děti koupal, a já vzala psa a šla jsem se projít, i když už byla tma. Prostě jsem potřebovala být na chvíli sama, slyšet ticho a vypnout.
Všechno má svůj čas, až tento týden spaly obě děti u jedné babičky a dnes jedou k druhé a vidím, že to je fakt teprve teď ta správná doba – malýmu je 2,5, už nemá plínu, mluví- říká babičkám, že je miluje :-),babičky se smířily s tím, že má dietu a spoustu jídla nemůže a je to všechno v pohodě.
Nadechni se zhluboka, čas strašně rychle letí a uvidíš, že za rok bude zase úúúplně jiný – lepší.
Hodně síly přeju, opravdu upřímně.
Teď jsem si to přečetla znovu. Píšeš, že máš jenom jednu babičku a jednoho dědečka, takže jenom tchánovi. Se svými rodiči nejspíš nějak z nějakého důvodu nevycházíš. Napadá mně otázka: Proč? Jistě, vztahy jsou často velmi složité, ale i tvoje problémy ve tvé rodině se na vztahu ke tchánovým můžou podílet – i tím, že jsou vlastně tvoje jediné hlídání. Navíc lidi jdou postupem času do let a to, co jim dříve nedělalo problém, tak už problémem být může a nebo se jim do toho jednoduše nechce.
Pokud je tedy manžel neustále pryč a i o víkendech bez jediného dne odpočinku (což se mi moc věřit nechce), tak ti nezbývá, než to vydržet. Je to 10 dní, než se dcera vyléčí a pak to bude zase jako dřív. Jsou horší věci na světě. Když mi malá stonala s ušima, tak jsem se nikam nedostala vlastně skoro čtvrt roku. Myslela jsem, že zešílím, ale ani tak jsem ji nikam neposlala, protože potřebovala mně. A žijeme. Zatni zuby a vydrž to. Hlavně, ať se jí to nevrazí do uší. Teprve pak by bylo skutečně ouvej.
Držím palce
Myslím, že je velmi nešťastné, že jsi chtěla poslat to nemocné dítko dokonce ke tchánovým. Kdyby to byli tvoji vlastní rodiče, tak neřeknu, ale i tak je naprosto pochopitelné, že lidé, kteří už jednu generaci vychovali a tohle, co teď prožíváš s nemocí, si prošly nesčetněkrát, tak se jim do toho už nechce. Možná to není ani nic ve zlém, ale prostě už chtějí mít vystaráno a klid. Starší dítka, která u nich jsou neustále, nebudou asi tak malé. Nemocná tvá malá může po tobě plakat, to je pro ně taky stres, pro ni stres a představa takového pobytu, kdy ji konejší, možná má horečky a kdo ví, co se může stát, je děsí.
Dál je tady možnost, že se nakazí ostatní děti a nebo oni sami. Do toho se jim asi taky moc chtít nebude.
Je škoda, že jsi tam nechtěla spíš poslat to zdravé dítko a hlavně navnazuješ to nemocné do něčeho, co nemáš ani odsouhlasené. A ruku na srdce, tchánovi bývají často ke svým snachám velmi tvrdí. Možná to můžou vidět jenom jako tvou pohodlnost, ačkoliv je to jenom touha po malé úlevě.
A zeptám se: A co manžel? Ten nemá abnormálně a absolutně nikdy čas, aby byl u nemocné dcery třeba dvě hodiny, než se s kočárkem někde projdeš? Ale abnormálně to nejde? Nejsem zastánce toho, posílat dítě stonat někam jinam. Jak zaznělo, tak nemocné dítě potřebuje matku, na kterou je sporadicky opravdu vyvíjen skutečně velký tlak. Ale to k mateřství patří a nedá se s tím nic dělat.
Spíš bych se obrátila na manžela. Když malou obstaráš a všechno připravíš, tak se o ní chvíli postarat může. A nebo o obě dvě a ty můžeš zajít někam s kamarádkami na kafe a nebo do knihovny, nebo prostě jenom nakoupit a pak se jít projít po městě. Sice to asi nestačí tak docela, ale lepší něco než nic. 🙂
Problém je v tom, že nemocné dítko se hlídá špatně. Jenom matka ví co kdy a jak. A myslím si, že při nemoci chce dítě hlavně mámu. Její pohlazení, její náruč. A ne někoho jiného.
Starší dcerka je zná a už u nich i byla ale prvně to jí bylo 4 a půl. Mladší nikdy takže je zná ale vlastně jen když přijedou na návštěvu k nám. Mají doma ještě další vnoučata ale ty bydlí v jednom domě ale v patře a taky už to nejsou malé děti ale stejně jsou pořád u nich. BB
také si myslím že odmítli jen proto, že je dítko nemocné. ja si ani netroufám říct o hlídání když vím, že je dítě nejak nachlazené nebo kašle…
Tak já se musím přiznat, že bych nechtěla hlídat malou, když je nemocná…spíš bych se zeptala na hlídání mladší a s marodem bych zůstala doma. Moje teta k nám třeba ani nepřijede, pokud jsou holky nemocné, má problémy s dýcháním a každé nachlazení je pro ni pak bolestivé…sama také nechodím s holkama k někomu kdo je nemocný nebo po nemoci, to jen ohledně té nemoci. Jinak chápu, že to zamrzelo a mrzí, protože podle toho co píšeš, tam asi nepůjde jen o nemoc. Máme to s tchýní podobně, snažím se jí dávat holky minimálně (protože si o ně sama neřekne) ale letos si je vezme na týden poprvé na prázdniny, sama to vysvětluje tím, že jsou větší a už se zahrají a po nikom neplakají. Přeju ať je brzo líp, my máme na začátku prázdnin už za sebou aftovou virozu s vysokýma teplotama, první jedna pak druhá, tak plně chápu 🙂