Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Chcete bydlet s rodinou svých dětí?
Trochu jsem zápasila s otázkou, aby byla výstižná a přitom nebyla moc dlouhá. Takže tady trošku srozumitelněji (doufám):
Až si vaše děti založí své rodiny, chtěli byste, aby žili s vámi v jednom domě nebo dokonce jedné domácnosti? Dovedete si to vůbec představit?
byla bych raději, kdyby bydleli někde jinde. Nicméně při rekonstrukci baráku jsme mysleli i na dvougenerační bydlení a vše je připravené pro minimální přestavbu v budoucnosti – kdo ví jaká bude bytová a finanční situace v době, kdy bydlení dětí bude aktuální problém .. Já se považuji za velmi tolerantního člověka a snažím se řídit se heslem “nedělej ostatním, co nechceš, aby dělali tobě“ a osobně nesnáším, když mi někdo organizuje domácnost. Takže si věřím, že společné soužití by nemuselo být z mé strany nejhorší. ale i přes to, pokud to bude jen trochu možné, dojde k přenechání baráku dětem a pořízení něčeho menšího – ač jsou rodiče sebemilejší, žít by měli jinde
a abych pravdu řekla, skorotchýně bydlí doslova za humny a i z této blízkosti jsem měla docela vítr, který byl oprávněný, naštěstí se situace po pár měsících uklidnila a nečekané návštěvy, kdy se vám tchýně objeví v nejméně vhodnou chvíli za zadkem bez sebemenšího upozornění (nezavolá, neohlásí se, nezazvoní, nezaklepe), jsou čím dál tím méně časté 😉
kšando se tu culím dcera u vás chce bydlet respektive chtěla…a Vašík přišel cca půl roku s tím , jestli tu může být tak do třiceti že si ušetří tak 8mega a pak se postaví na vlastní nohy…no a to se rozleželo Míšovi a přišel s tím jestli tu bude moc být když tu Vašek je tak dlouho asi se bál že ho vyhodíme 😀 😀 😀 😀
no to mám vyhlídky….
Každý má mít svůj prostor a své soukromí. Takže za mě ne. Ne v jednom bytě, možná když je velký dům se zahradou.Vlastni vchod a možnost vlastní realizace na zahradě,tak by to možná šlo.
Ale když si představím nás a rodiče ( přítelovi) tak si to nedovedu představit a nechtěla bych to.A to spolu vycházíme opravdu dobře.
Tak v tomhle mám opravdu jasno – NE! A přiznávám, že už jsme to tak měli “nastavené“, když jsme projektovali dům – chtěli jsme malinký, kam se nedá nic přistavět…, aby to k tomu nesvádělo. Vím, že to zní hrozně, ale osobní zkušenost je osobní zkušenost. Já když mi někdo říkal, že jsem blázen, že s manželem stavíme patro u jeho rodičů…, tak jsem říkala, že proč? Budeme mít vše své, svůj vchod… Tchýni jsem měla fakt hodně ráda, byla jsem nadšená, že dělají rodinné oslavy… Když pominu to, že jsem se tam NIKDY necítila jako doma – pořád sem cítila, že jsem tam tak nějak na návštěvě… Soukromí nehrozilo… Rodinný život taky ne… Já vím, že to bude znít jako nevděk, ale když jsme si chtěli k obědu uvařit bramboráky, tak tchýně donesla svíčkovou… No, prostě i to jídlo jsme měli tak trošku “řízené“. Když se narodila dcera, tak začaly dohady o zahradu – já chtěla pískoviště, babička skalku áááá… je to tam přeci její, tak jí nebudeme říkat co si má kde udělat… No, prostě – společné bydlení vyžaduje ještě větší než největší míru tolerance…, uvědomění si, že nikdy nebude všechno podle toho jak si člověk přeje… A popravdě – neznám žádné soužití, které opravdu funguje. S mojí maminou bych nebydlela určitě – mám ji moc ráda, navštěvujeme se denně, ale máme kam utéct,… Dcera už přišla s tím, že si na půdě postaví byt a bude bydlet s námi… Tak jsem jí řekla, že na to ji mám moc ráda… a docela dlouho jsme to rozebíraly… Ve finále skončila tím, jestli jí pomůže můj manžel postavit dům? 🙂 Kšanda
Zajimave 🙂
Ja jsem pro zachovani soukromi..a “vyzkouseni “si sve domacnosti..mam zkusennost,ze je lepsi,kdyz “mladi “zvlast,“stari “zvlast a navstevy a vse,dle libosti ,dohody a chuti vsech . 😀
Hodne jsem videla okolo sebe,ze i nej vztahy,se ve spolecnem bydleni,casem “rozrusili“ 🙂
Coz myslim,ze je prirozene,skoro kazda zena chce met to svoje,hlavne na zacatku..Ale zase casto plati,ze dobrych lidi se vsude vleze hodne 😀 Je to i o lidech.
Ale zase nikdy nerikej nikdy,ze,clovek nikdy nevi,co se semele a ikdyz nase budoucnost,ohledne vlastnich domacnosti deti,neni zase az tak vzdalena(nejstarsi ma letos uz 21,syn 19r…)a je mi jasne,ze jednou to prijde..A to je skratka dobre;kolobeh zivota,ikdyz budu rada,ze to nebude jeste zas tak brzy 😀
Ale budu se snazit jim v tom pomoci,pokud o to budou stat(protoze mam tu zkusenost,ze cpat se nekomu,kdyz o to nestoji,rozvraci vztahy) 🙂 Budu vzdy ochotna pomoci,budu cekajici..Verim,ze i chapava(diky vlastni zkusennosti,jak to dokaze chybet a ublizovat)
A nejvic se tesim,az budu babicka a to si chci uzit,protoze ja tohle moc nezazila,myslim ze strany babicek..
ne pokud to nebude z nějakého důvodu potřeba to bych pomohla vždy….
ale myslím že každý má mít své, budu ráda když budou blízko a budu moci pomáhat s vnoučatama, dáme společný obídek nebo jen tak popovídáme u kafíčka…pokud o to budou stát 😀 přeci jen budu mít nevěsty 😀
mám za sebou soužití s rodičema bývalého manžela, ač vše své tak to nebylo ideální, u svých rodičů bych také nechtěla být a myslím že i u současné tchýnky a tchána které mám ráda by časem vyvstaly problémy….
přeci jen jsou to dvě generace a každý má mít své soukromí a prostor…
když kouknu kolem sebe tak to nikde nefunguje bez nějakého zádrhelu
Ano, ale jen v případě, že oba mají své bytové jednotky, takže jen v např. dvougeneračním domě. Společnou toaletu, kuchyň apod. bych opravdu nechtěla.
Pokud by to bylo, jak píše Marinada u dospělé dcery, která nemá partnera a jen nemá svůj byt, tam bych si to dovedla představit i v jedné jednotce i s vnoučaty, ale samozřejmě jako nouzové řešení.
Za podmínek, kdy obě rodiny (generace) zůstanou bez partnerů, a byt není úplně malý, si to představit umím. Stačí trocha tolerance, předem si určit pravidla (a ty dodržovat) + rozdělit prostory na společné a soukromé.
Dceři ale přeji, ať si jednou spokojeně žije se svojí rodinou bez mé přítomnosti v bytě/domě.
No moje děti bydlí dá se říct tady s námi. Dcera má postaveno na naší zahradě a syn bydlí ve svém bytě v přízemí. Já k nim nechodím a oni můžou přijít, když něco potřebují. Ve společné domácnosti bych nechtěla, jde o soukromí zbývajících členů rodiny tedy mé a i dětí. Já k nim zajdu tak jednou za dva měsíce a je to v pořádku. Bydlela jsem s babičkou devět let a fungovalo to, ona byla velmi ohleduplná a také v pohodě, ale třeba s mojí mámou ani za nic.
Ne, vidím jako lepší, když mají děti a jejich partneři svoje soukromí. Kukačka