Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Chcete bydlet s rodinou svých dětí?
Trochu jsem zápasila s otázkou, aby byla výstižná a přitom nebyla moc dlouhá. Takže tady trošku srozumitelněji (doufám):
Až si vaše děti založí své rodiny, chtěli byste, aby žili s vámi v jednom domě nebo dokonce jedné domácnosti? Dovedete si to vůbec představit?
No vidíte, nakonec si to každý zařídíme tak, jak nám to vyhovuje 🙂 My jsme s manželkou bydleli i u rodičů i sami,takže mohu posoudit obě varianty a docela dobře znám jejich pro i proti. V současnosti žijeme sami, ale čím jsem starší,tím cítím větší nutkání být rodičům co nejblíž 😉
Ahojte, koukám, že se názory různí a myslím, že to je samozřejmé a správné. Za sebe musím říct, že ač mám ráda své rodiče převelice a oni nás taky, od vždycky víme, že bysme spolu žít nechtěli. Ano, když je nouze, je třeba pomoci, tak je to samozřejmé. Ale z dlouhodobého hlediska o to ani jedna strana nestojí. Všechno má své pro a proti, ale nám vyhovuje žití oddělené a myslím, že to tak bude i mezi námi a našimi dětmi. Je mi ale jasné, že za ty roky může být všechno jinak 🙂
Máme dvojdomek, vše oddělené, zahrady částečně oddělené, ale průchozí. V druhé půlce bydlí moji rodiče. Můj manžel s nimi vychází výborně (určitě líp než já:-) Z mojí strany už pár nespokojeností bylo, ale nic významného. Máme i byt v bytovce, ale pronajímáme ho. Tady máme velkou oplocenou zahradu,spoustu místa v bytě, dva psy, manžel dílnu, hlídací ochotné prarodiče (což je k nezaplacení, tchyně by mi nepohlídala dítě ani za nic ani na hodinu). Takže jsme spokojení. Ovoce, zeleninu ze zahrádky: Naši děti nade vše milují (někdy mě rozčílí, když se dítě samo ze zahrady sebere, že jde k babičce). Ale to je drobnost. Zatím pozitiva mnohonásobně převáží negativa. A jestli bych já chtěla bydlet s mými dětmi. Nechtěla – zákonitě bych jim lezla na nervy. Ale chtěla bych bydlet v rozumné vzdálenosti. Snad budu babička a budu potřebná. Ale to je daleko…
My žijeme v domě s tchýní a má to své pro i proti. Bylo hlavně obtížné sžívání. Teď už vcelku známe své hranice, tak to zvládáme docela dobře…
Naše děti? No, pokud tu budou mít prostor, aby tu někdo z nich mohl zůstat, tak nebudu proti – na druhou stranu jim nebudu bránit v odchodu.
Když byl nejstarší malý, tak vždycky říkal, že chce bydlet i s manželkou dětmi s námi (prý vystřílí kopec na zahradě a postaví si tam dům ;)))No, nevím, nevím, teď o těchto věcech nepřemýšlí, má jiné starosti i radosti…A ostatní? Ti o tom nikdy nemluvili…
Tak s tím také musím souhlasit. Pro mě jako matku nebylo nic složitějšího než vysvětlovat proč je babička “nechce“ – nejdřív jsem argumenty měla – babička má hodně práce, babička je nemocná se zády, tak je ráda, že si může odpočinout… Jenže po čase to moje 4leté dítě už vidělo, že babička tam má bratrance pořád na hlídání a když bratranec odjede, že pořád jen slyší, že musí udělat to a to… Prostě v našem případě měla babička pocit, že když žijeme na stejné adrese, že to stačí… Mé dítě mělo teda opačný názor a pro to, aby se jí zavděčilo by udělalo vše, takže se neustálo doprošovalo, bylo zklamané… Současný stav nám vyhovuje – babička se ozve jednou za měsíc (bydlíme na opačné straně vesnice) – děti si vezme na pár hodin – těch pár hodin se jim opravdu věnuje – krmí s nimi slepice, peče perníčky… prostě takové ty klasické věci co babičky dělají a děti jsou spokojené a šťastné, protože i když je to jen na pár hodin v měsíci, cítí, že jsou chtěné.
Vladane ne vždy je takové soužití výhodou pro děti.Pokud bydlí v jednom bytě a babička své čerstvě narozené vnouče nevidí třeba 2 týdny,přestože je jen ve vedlejším pokoji,tak potom žádnou výhodu nevidím.Nebo když vnouče povyroste a leze babičce vadí že je hlučné a že nemá svůj klid …. Takže raději bydlet mladí sami a netrápit se tolik nezájmem
No, víte, ono to záleží na všech zúčastněných. Je pravdou, že každý jsme jiný, někdo více tolerantnější a někdo méně, někdo dominantní a jiný se zase lépe cítí, když je v područí někoho jiného. Pak záleží na tom, jaké povahy se sejdou. Jak jsem psal, připouštím, že to může být hodně psychicky náročné a vyčerpávající. Nicméně mé dlouholeté zkušenosti jednoznačně ukazují na to, že soužití dětí a prarodičů má pozitivní vliv na obě strany. Tím ale netvrdím, že když jsou nezodpovědní prarodiče, tak že to nemůže být jinak. Je to stejné, jako když se najdou nezodpovědní rodiče 😉
Také mám stejný názor jako Vladan, že přítomnost prarodičů je pro děti přínosem. Sama jsem takto vyrostla a nedokážu si představit, babičku a dědečka u sebe tímto způsobem nemít. A zároveň i můžu potvrdit, že pro mojí maminku jako snachu to jistě nebylo lehké, přesto jsem ráda, že jsem tu možnost měla a trošku mě mrzí, že naše holky jí nemají.
Vladane, to co jste popsal je jistě ideál, ale co dělat, když snacha je z Marsu a tchýně z Jupiteru? :-). Jinak moje dítě (druhé bylo ještě malé) se “naučilo“ neprosit, neděkovat…a spousta opravdu “potřebných“ věcí… O nadhledu bych určitě nemluvila. Možná jsem měla smůlu… (nedokážu objektivně posoudit), ale… Neznám NIKOHO kdo by žil v harmonickém vztahu s další generací. Ještě bych věřila, že za určitých předpokladů může fungovat soužití matky s dcerou – přeci jen – výchova dětí je stále více na matce (která je nějakým způsobem vychovaná od své matky) a pak tam nedochází k takovému tření názorů…
Ani za nic.