Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co takhle svatba?
A máme tu opět sv. Valentýna. Spoustu mužů a vlastně i žen využije tohoto dne k požádání o ruku. Co si budeme povídat, velice romantické…Proto by mě zajímalo:
Co si myslíte o svatbě, myslíte si, že instituce manželství má v dnešní době význam?
Pokud jste vdané nebo se k tomuto kroku právě chystáte, požádal vás partner o ruku nějakým originálním způsobem? Nebo vy jeho?
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“ a zapojit se do ní můžete i mimo tento týden.
Chcete-li se k tomuto tématu rozepsat víc, můžete nám svůj příspěvek do pátku (18. 2. 2011) poslat i jako článek. Bude-li mít hlavu a patu a alespoň 250 slov, rády ho zveřejníme na hlavní straně. Příští týden vybereme jednoho autora článku nebo účastníka této diskuze, který dostane malou odměnu (viz. http://www.vasedeti.cz/tipy-a-rady/co-kde-a-jak-na-vd/pojdte-si-povidat-v-unoru-2011/)!!!!!
Holky fotečky máte nádherné :-))
Babofko
Neboj nejsi jediná 🙂 S partnerem jsem 11 let a něco a budeme mít 3 dítko 🙂
Sice jsme úředně vedeni jako druh a družka (Pokud to ještě platí. Družkovský poměr jsme si musely vyřídit tenkrát kvůli trvalému bydlišti) , ale manželé nejsme.
Ne že bych nechtěla svatbu, to spíše přítel. Ten má takové představy na které bohužel není. A jak tvrdí – pro něho je daleko důležitější, jak dlouho jsou dva spolu, než jestli na to mají papír.
Snad se toho taky dočkám a to dříve než mi to pak bude už jedno. Až budou děti v pubertě, tak už bude mít smůlu.
Nevlastní otec mé kamarádky, požádal její mamku o ruku po 20 letech a ona mu řekla, že ne. Že neví proč by se teď měla vdávat, že jí měl o to požádat daleko dříve.
Před pěti lety jsme byly na svatbě známých, kteří se braly po 14ti leté známosti a ani ne do roka byly od sebe.
Svatbu měli doslova pohádkovou. Dlouho jsme si pak říkaly, když už to nevyšlo jim, tak tomu.
suodal máš pravdu dnes se to už tolik neřeší opravdu těch nesezdných je velké množství….a jinak to selátko mě láká, kdy že áme přijet popřát…
Letos na přelomu roku je to 10 let, kdy jsem se poprvé políbila se svým přítelem:o)
Nejsi jediná Babofko:o)…rozšiřuji řady neprovdaných:o))))
Oba dva máme za sebou manželskou zkušenost a tak nějak nespěcháme.
A můj přítel vždycky říká: “Už mi není 18, abych udělal nějakou nezodpovědnou věc! Svatba je velice zodpovědný krok!!! :o))))
Vzhledem k tomu, že mu letos bude 56, tak už bych to jako nezodpovědnost nebrala:o)
U nás je to s těma příjmeníma docela komplikovaný. Domula má moje příjmení (je totiž manžel. dítko) a Honzík má přítelovo.
Jsem pořád v duchu ta malá princezna, která touží po krásných šatech a obdivu okolí:o)
Když dojde k té zodpovědnosti:o), tak na 100% vím, že bílé určo nebudou:o)
Dřív se na neprovdané páry lidi dívali strašně divně. Dnes už to tak není. Mě to vlastně už ani nepříjde, že nejsem vdaná. Rodinu tvoříme napříč dvojímu příjmení.
Nejvíc bych to asi pocítila, kdyby se mu nedej bože něco stalo a dr. by mi nechtěli říct jak mu je.
No a jestli se budu chtít doopravdy za něho vdát, tak ho budu muset požádat o ruku já!!!! Ale svatbu už máme naplánovanou…obřad na radnici, nejužší rodinný obídek v restauraci a pak hurááááá na naši obr zahradu a pečený selátko se spoluobyvateli:o))))
Vzhledem k tomu, že máme spolu skoro 5 letýho kloučka, tak svatební noc neřešíme:o))))
tak ž tu kupu někde najdeš tak ti písnu do OV adresu at se nám něco vrátí…jé by se šiknuly…je dobře že jsi spokojená at s ppírem nebo bez něj…..já ho mám stejně na dně krabičky….:-D…..ale prstýnky nosíme oba….no a další věc proč do toho jít výročí dárečky 😀 vtípek
bami, kéž bych tu kupu prašulí aspoň někde měla schovanou 🙂
Ale je fakt, že mě to taky děsí, co se zbytečně vyhodí kvůli jednomu papíru… 🙂
Manžel… Já ti nevím, nějak mě to nepřitahuje. Ale asi jsem fakt divná a nedospělá 🙂 Asi bych mu sejně pořád říkala partner :-))) Ale kdo ví? 😉
bami, já o něm mluvím vždycky jako o “partnerovi“. To cítím jako mnohem víc než “přítel“. A v podstatě na stejné úrovni jako manžel. Partnera vnímám jako někoho, na koho se mohu kdykoli spolehnout, důvěřuju mu, atd. Možná je to v mých očích i víc než manžel v tom, že je to oboustranně dobrovolné a přesto fungující. Těžko se to vyjadřuje slovy, je to pocitové…
Já s jsem s manželem už od svých skoro 16 let. Po 8 letech jsme se braly a letos už budeme svoji 7 let.
Jelikož jsme spolu začali chodit docela mladí, většinou jsme chodili na procházky kolem naší vesnice a okolí. A tak když mě manžel žádal o ruku, šli jsme k rybníku, který je kousek pod vesnicí (máme na něj výhled z našeho domu a byli jsme tam mnohokrát) a tam jsem byla požádána o ruku. Dostala jsem krásný prstýnek z bílého zlata s kamínky ve tvaru 2 kytiček. Jen velikost jsem si musela nechat zvětšit.
To že se vememe byla pro mě přirozená věc. A během 3 měsíců jsme vše zařídili a vzali se. Manžel nechtěl moc otálet, když už byl odhodlaný :-).
I většina kamarádek se vdala. Ale jsou i vyjímky a pokud jim to tak vyhovuje, tak proč ne.
babofko vidíš jsi příklad toho jak je to v poho i jinak každej to má nastavené jinak a určitě to nebude o tom tě přesvědčovat o opaku….nol v každém případě jsi ušetřila kupu prašulí 😀 také pozitivum
pro mě třeba líp jde z pusy tohle je můj manžel než tohle je můj přítel…no ale to jsou takové ty blbůstky kolem….no a s tím společným jménem díky tomu že jsem vdná po druhé je to stejně boj, kluci mají jiné příjmení jak my s mnžou a Honzíkem, a také to je v poho je to tak jak to je hlavně že jsme štastní….
Ahoj holky, tak to vypadá, že z této debaty budu jediná, co je stále bez prstýnku? S partnerem budeme spolu letos už 8 let, malému jsou 4 roky a nikdy jsem si nevysnívala svatbu, princeznovské šaty apod. Jsem asi divná 🙂
Když jsem měla na maturitním plese z půjčovny bílé svatební šaty na sobě a babička ze mě nemohla spustit oči, řekla jsem jí tehdy, aby si to zapamatovala, že mě v podobném oblečení hned tak neuvidí. Pravda je taková, že babička mě na vlastní oči ve svatebním už neuvidí nikdy. Nebo ona možná ano, ale já jí už ne…
A já nás vnímám tak, že jsme rodina, ať na to máme papír nebo ne. To, že máme jiné příjmení, neřeší ani náš syn.
Jediné, co jsem si nějak před lety dokázala představit, že chci s partnerem žít, i si možná někdy pořídit dítě a pokud se někdy vdám, syn nám půjde na svatbu a hlavně mi napíše svatební oznámení ve stylu “táta si bere mámu“ 🙂
Je pravda, že syn už píše moc hezky. Takže ty prapůvodní “překážky“ už jsou fuč. Tak kdoví, třeba s tím někdy něco uděláme? 😉
To je nádhera:)