Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Veselé vánoční a silvestrovské zážitky
Zkuste na chvilku odložit vařečky, prachovky a vypnout vysavače a další “nepostradatelné“ předvánoční atributy hospodyněk, uvařte si kafíčko nebo čaj a podělte se s námi o nějakou veselou či milou vánoční vzpomínku.
Zažili jste nějaký pořádný vánoční nebo silvestrovský trapas? Podařilo se vám podpálit záclony, osolit vanilkové rohlíčky nebo třeba zaměnit dárky pod stromečkem?
Máte nějakou vzpomínku, která se vám automaticky vybaví při vyslovení toho magického slůvka “Vánoce“?
Na které ze svých Vánoc vzpomínáte nejčastěji?
!!! Jednu z historek, které sem napíšete do konce tohoto roku, vylosujeme a její autor dostane knihu z ediční řady Slepičí polévka pro lidskou duši nakladatelství Práh – Jaká matka, taková dcera.
Nejveselejší mi přišel trochu paradoxně Štědrý den, kdy asi ve čtyři vypnuli proud.
Už byla tma.
Babička se pohroužila do trudných myšlenek, táta se hroutil.
Já s bráchou vytáhli kytaru a flétnu a navozovali vánoční atmošku vánočními písněmi.
A mamka vesele smažila řízky za svitu svic.
😉
A pak jedny vánoce, už s chotěm.
Pořídila jsem mu tehdy jeho první mobil, Alcatel.
A choť byl naštvaný! (je to konzerva, “novinky“ ho děsí).
Takže on se pak koukal na pohádku a já ležela s mobilem a návodem pod vánočním stromkem a při elektrických svíčičkách na stromečku luštila ten návod a učila se telefon ovládat, abych ho to naučila (choť návody nečte…)
😉
Loni si dcerka přála pod stromeček brášku nebo sestřičku, a tyhle vánoce jsme už 4. V srpnu se narodil naší Karolínce bráška Ondrášek. Kájulka říkala, že si brášku dá pod stromeček. Tak jsem zvědavá, jestli to splní.
Asi ani ne 🙂 asi žijeme nudně 😀
Nejčastěji vzpomínám na první Vánoce se synem, to měl půl roku…ale poprvé jsme byli tři 😀
hezké téma jen u mě pokud si něco nezapíšu tak zapomínám…u nás se dějí takové spíš měnší blbůstky asi nic většího ne…
přepisuju to co jsem zvládla tenhle týden při pečení cukroví….
jeden den mi pečení cukroví nějak nešlo od ruky tak jsem říkala manželovi at mi nalije panáčka jelcina, pustí písničky a kluci dostali povinně namalovat obrázek babičce…ten 16letej s kroucením palců u nohou se do toho pustil…namaloval kytičku a samozřejmě babuše i třemi větami si tam postěžoval….
no a já na pultíku popíjela ten panáček, čochnila cukroví sledovala tu naší idylku do chvíle…než jsem zjistila že jsem si sice namlela na robotu dobrou váhu ale oříšků místo piškotů….no a můj muž to okomentoval slovy “jsem ti to říkal, že na tebe i ten jeden panáček je hodně ” tak asi tak u nás… v tomto duchu to tu funguje pořád 😀
Nějak moc trapasů jsem neměla,akorát jednou se nám zkazila rybí štědrovečerní polévka uvařená den předem.
A hlavní štědrovečerní legrace byla když jsme zapoměla najít a zabalit jeen dárek.
Jednou jsem se i rozhodla potrestat zlobivou dceru a že ji ježíšek nic nepřinese a trest se otočil proti mě.Dárky se ji nedali pod stromeček,ale schovali za sedačku,jenže trest se minul účinkem,vůbec ji nevadilo,že tam nic nemá,pomáhala rozbalovat sestřea a pak jsme ji museli přemlouvat a nutit,aby si vzala své pravé dárky.
Děkuji všem, kteří se do vánočního povídání zapojili. Vzpomenete-li si ještě na další příhody, nebo máte nějaké čerstvé, můžete samozřejmě v psaní pokračovat – budu se těšit na další čtení.
Ještě ale zbývá vyhlásit jméno výherce této povídací soutěže. Ze všech zúčastněných padl los na patetu, které tímto gratuluji k výhře! Třeba díky ní budou i tyto Vánoce tak trošku zapamatováníhodné.
Jak s patetou, tak i s vámi ostatními se těším na setkávání v dalších diskuzích, ať už budou soutěžní nebo jen “povídací“.
Krásný Nový rok!
Když už má být den blbec, tak se vším všudy! A takový den blbec jsem zažila tři dny před Štědrým dnem. Ráno jsem vstala, a jelikož i moje drahá polovička měla stejnou cestu jako já, nabídla se, že mě ráno odveze do práce. Už už jsem si plánovala, jak si nadělám půl hodinky k dobru, a jak stihnu koupit poslední drobnosti pod stromeček, ale nic se nemá plánovat dopředu.
Ráno přijdeme k autu, ale ouha, zámky u dveří přimrzlé a vůbec nešly otevřít. Tak trochu jsme byli poučeni z minulých nezdarů, a proto manžel otevřel zadní okénko u kufru s tím, že se touhle škvírou protáhneme do auta. Moc jsem z toho sice nebyla nadšena, ale nic naplat! Bum! Práskla jsem se do hlavy a na okamžik se mi zatmělo před očima. To však nebylo všechno! Aby toho nebylo málo, zašprajcla se mi noha za sedadlo a né a né ji vytáhnou. Manžílek vyprskl smíchy! Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc.
V autě jsme seděli jako dva hříbečkové, on za volantem, já na místě spolujezdce a civěli před sebou na zamrzlé čelní sklo, přes které nebylo nic vidět. Co teď? My, dva v autě, bez možnosti dostat se ven a sklo evidentně potřebovalo před jízdou oškrabat…
Nenapadlo nás nic jiného, než stáhnout okénko u řidiče a sklo alespoň do poloviny oškrabat. Povedlo se! Manžel se na pokraji svých sil skulil do sedadla a chtěl okénko povytáhnout zpět. To se však o kousek uhnulo. Zkusil jej vrátit zpět. Povedlo se. Vytáhl jej o kousek výš, ale okénko v tu chvíli prostě chtělo zlobit. Narovnal ho tedy zpátky do správné polohy, a aby se už nehnulo, jednou rukou ho přidržoval a usměrňoval, druhou pomocí páčky sunul nahoru. V tom se ozvala obrovská, dunivá rána! Okénko se rozletělo na spoustu malých kousíčků! Manžel nadával jak Turek, jak jen ohromeně koukala na místo, kde kdysi bylo okénko.
Tohle jsme tedy opravdu nečekali, seděli jsme vedle sebe jak dvě trubky, koukali jeden na druhého. Co teď? Venku pod nulou, ke všemu padal sníh a dlouhá cesta před námi. Jízdě jsme se však nevyhnuli, museli jsme. Dvacetiminutová jízda vůbec neutíkala, a my dva div nepřimrzli k sedačkám.
Jakmile jsme však dorazily do Pardubic, tím to pro nás všechno ještě neskončilo. Zámky po cestě nerozmrzly, naopak, snad ještě víc zamrzly. Já jsem musela nějak vystoupit z auta a jít do práce, manžel naopak musel zajet do autoservisu. Ale jak ve městě vystoupit, aniž bychom na sebe strhli pozornost okolí?
Ještě že jsem si vzala tak taktního chlapa, který mi zajel do podzemních garáží obchodního domu, abych se tam tak mohla skrz okénko řidiče vysoukat ven z auta. Ovšem jak na potvoru, o půl sedmé ráno, museli lidi courat pro auta na parkoviště, a my s manželem tak vypadali jako zloději aut. A když se nejvíc kolemjdoucí dívali, musela jsem zrovna lézt z okénka a následně odebírat od manžela svoji kabelku s igelitkou, manžel pak kvapem odjel autem a já zmizela v dáli v ruchu velkoměsta…
Jediné vánoce se pamatuji dobře, když jsem přišla z práce domu a syn na mě radostně volá “maminko, pojď se podívat, kolik máme na balkóně ptáčků.“ Den předem jsem upekla oříškové laskonky a protože jsem již neměla krabici, obalila jsem tác alobalem a dala na balkón. Vrabcům laskonky natolik voněly, že alobal rozklobali a z 25 ks zbylo asi 5 ks, které stejně by nikdo nejedl. Ten den byl syn moc hodný.
Nejvíc vzpomínám na Vánoce okolo mých 10 let, kdy ve snaze vyšmejdit , zda dostanu brusle(nedostala,neměli je),otevřela jsem “zakázanou“ skříň.Vyvalily se na mne různé věci, takže jsem poznala, co asi bude pro mne a co pro brášku. Při rozbalování jsem musela hrát překvapenou. Jen jeden, jediný dáreček, který jsem neobjevila byl malinkatý sedící medvídek, tak do dlaně, kterého asi maminka ušila na poslední chvíli. Udělal mi tenkrát největší radost a později posloužil jako dobrý talisman až k maturitě a dál. Po studiích se snad při stěhování ztratil…Asi svou práci dokončil a nastěhoval se k dalšímu potřebnějšímu.
Uf, už jsem přemýšlela, zda fakt opadává……….víš, jak hraji na facebooku ty hry, tak tam je jedna, kde se dá koupit takový krásný strom vánoční……prostě holé haluze a na něm jen jablíčka, nevypadá to zle, zkus o tom popřemýšlet:-)