Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Muž je u porodu zbytečný, ženu spíše stresuje...
říká Dr.Radim Uzel..tak mě to přivedlo k otázce,byl s vámi Váš muž u narození miminka?Ovlivnilo to nějak Váš vztah jakýmkoliv směrem a byl to pro Vás přínos nebo spíž zátěž?
Kdybych u prvního porodu neměla muže, tak moc nevím, jak bych si s tím poradila. Jako fyzická opora byl prostě k nezaplacení. Být tam sama, tak akorát slyšim od vedle z místnosti, jak se tam personál báječně nad něčím baví a to je všechno. Byly pochopitelně i chvíle, kdy jsem si tam přála být raději sama, ale v globálu jsem ráda, že tam byl. Druhý porod bude snad teda úplně o něčem jiném, ale muž u toho určo bude.
Ale né, vždyť nikde nepíšu, že by muž u porodu být neměl, jen mi něco nedovolí se na to dívat čistě pzitivně .. i když pozitiva asi převažují
Inori, každá žena je jiná. Jsou asi ženy, která přítomnost muže u porodu stresuje. Tak jako si asi každá jinak představujeme hezký porod.
Já to vnímám jako Zuziny. Tatínek dítěte byl u početí, proč by neměl být u porodu. Rodící žena potřebuje oporu, bezpečné prostředí a to je něco, co může taťka nabídnout.
A pak narození dítěte může být okamžik, který může obohatit i muže.
Nevím, v jakém kontextu Dr. Uzel tento výrok pronesl, ale ze zkušenosti vím, že na některé páry jeho výrok jistě platí. Pokud byl původní smysl věty tak, jak je vytržený kousek v záhlaví uveden, doktor nevhodně zobecnil situaci, přesto má pro část lidí pravdu.
Nemyslím, že po 15 letech by někomu z personálu muž na porodním sále vadil nebo překážel, otce u porodu vnímají už kladně pokud vím všude. Nicméně zkušenosti z přirozených porodů ukazují jednoznačně, že průběh porodu je mužovou racionalitou narušován (ať jde o partnera ženy nebo muže-lékaře) a porod probíhá lépe, když muž v blízkosti není nebo je zaměstnán něčím jiným než pozorností rodící ženě. V našich podmínkách je ta zkušenost málo použitelná, ženy rodí v porodnicích, kde je pro ně partner jedinou emoční jistotou a skutečně blízkým člověkem, kterému plně důvěřuje. V tomto je role partnera v našich podmínkách u porodu jednoznačně dobrá. Přesto i v běžných porodních situacích u nás jsou páry, kde žena například muži chce názorně předvést, jak trpí, “aby viděl“ ( není to nijak vzácné, jak to může vypadat ze zdejších reakcí), to porodu rozhodně není prospěšné v ničem. Taky komplikace ve vztahu partnerů se do porodu ostře promítají a spousta lidí přichází k porodu v ne zrovna klidné partnerské situaci. A nejeden muž nedokáže svoji racionalitu natolik usměrnit, aby ji neustále slovně nepromítal v průběhu porodu, to opravdu část žen velmi ruší. Vidíme to velmi názorně, když porod vykazuje typické známky tohoto chování a partner porodní prostor na dobu 20-30 minut opustí – porod se dává rychle do pohybu a ženy rodí často až velmi rychle. Pokud pan doktor udělal tuto osobní zkušenost, jeho výroku se nedivím.
Neznamená to ale, že to pro (snad větší) část rodičů není velmi přínosná praxe – přítomnost blízké osoby, ke které má žena plnou důvěru, je u porodu jednoznačným kladem a větší část rodičů z této skutečnosti těží to dobré.
Tak já jsem manžela také neměla ani u jednoho porodu.Pokaždý to vyšlo tak ,že byl v práci a neměl ho kdo zastoupit.No a u porodu jsem ho chtěla a kdyby mohl, tak by snad i šel.Nemyslím si, že by manželova přítomnost u porodu mi nebyla vhod.Jestli pan doktor nemá názor starý tak 20 let, když chlapi ještě na sál nesměli.
Já neměla manžela u porodu ani jednou,ale neměli jsme na výběr.Rodila jsem vždy císařem v epidurálu,takže ikdyž jsem byla celou dobu vzhůru,vlastně se mě nic netýkalo.Jen ta vteřinka,kdy mi děti přinesly ukázat a šup,už jsem zase byla sama mezi personálem.
Pak 3dny v bolestech na jipu,kam nikdo nesmí,odříznutá od světa,od manžela, od dětí a až když mě převezli na pokoj, pak konečně přišlo to krásné.
Ale jedno musím říct,když se narodil náš první syn,měl velké zdravotní problémy,okamžitě ho převáželi do Prahy a moc šancí mu nedávali.Pro manžela to musel šok,čekal na chodbě před sálem,pak mu přinesli miminko ukázat,on si ho točil na kameru a najednou syn přestal před jeho očima dýchat a bylo zle.Letěl za ním do Prahy a dnem i nocí tam čekal co bude.
Já nic nevěděla,až když mě převezli na normální pokoj a já hledala syna,bylo mi řečeno,že tu není,že ho odvezli pryč,jen na ,,dodělání v inkubátoru,,
Těch 10dní,než mě pustili z nemocnice,byl manžel na tu hrůzu a strach úplně sám!!!Takže ikdyž se mnou nebyl rodit,patří mu moje velké poděkování za to,že se synem byl v tom nejhorším čase.
p.s.syn je v pořádku,za 2měsíce nás pustili domů a ten druhý porod byla dvojčátka a tak máme dětí jako smetí:))
Kdybych neměla partnera u porodu, asi bych se tam zbláznila… Byla jsem sama na porodním pokoji a vždycky jednou za čas (asi za půl hodiny?) přišla PA, zkontrolovala mě a zase šla. S partnerem jsme si povídali, smáli se, on mě fotil při kontrakcích a já mu nadávala. Nějak jsme to celé sdíleli spolu. Sdíleli jsme spolu okamžik zplození, tak nevidím důvod, proč nesdílet i završení toho, zrození.
Kdyby tam se mnou nebyl, nebyla bych tak klidná. Protože to nakonec po dlouhých hodinách dopadlo jinak než mělo a mě odvezli na sál na akutní SC, neměla bych první fotky prcka pár minut po porodu. Já malého vůbec neviděla. Až několik hodin po porodu.
I pro partnera to byl velmi silný zážitek (ač se tomu do poslední chvíle bránil a nechtěl tam jít, spíš já jsem na jeho přítomnosti trvala). Myslím, že si k malému našel cestu mnohem dřív než k prvnímu synovi, u jehož porodu nebyl.
Protože mi ani po porodu, když jsem se probrala na ARU, nechtěli dovolit dát zprávu svým rodičům, byl jediná cesta, která jim mohla říct, co bylo, co se stalo, co je a co bude. Oni jen seděli doma a hodiny a hodiny čekali na nějakou zprávu, která stále nepřicházela…
Takže opravdu mě partnerova přítomnost nestresovala, naopak. A nevidím v tom ani zbla nesamostatnosti. Bylo to sdílení štěstí i strachu…
lnori taky si myslím,že uvažuješ trochu jiným směrem…to v rámci samostatnosti bychom mohly i jít do spermabanky ať teda ty chlapy k ničemu nepotřebujeme:-DD Já tu pomoc přítomností tatínka beru taky z té strany,že jsme spolu byli u plození,tak proč ne u rození,když jsou děti nemocné,když zlobí,když dělají první krůčky i když je pak vdáváš nebo ženíš,tak se to týká i tatínka,pokud je vztah funkční a nemá to se samostatností nic společného.
jé to je paráda, že Láďa nám dal i pohled z druhé strany, no a řekl to o své ženě moc krásně
s tím co řekl doktor nesouhlasím, možná z jeho pohledu jim tam tatínkové zavází, oni jsou asi různí…ale sama za sebe jsem ráda, že tam manžel se mnou byl, myslím že to opravdu pomohlo mě , byla to pro mě morální podpora to ostatní si stejně musí ženská odbýt sama, ale nebyla jsem tam zavřená jak kůl v plotě, protože c o si budem povídat sem tam někdo přišel juknout jak se to odvíjí a nikdo tam s váma celou dobu není, byl tam se mnou manžel co mi krátil čas a v bolestech se snažil ulevit slovem, nebo jen tím že mě držel za ruku, a pro něj, jeho první slova po porodu byla děkuju miláčku, a že to pro něj bylo krásný a že by šel klidně znovu (no to ani náhodou já už mám nadlimit) 😀
ale jsou i hlapi co by to tam asi nezvládli a hroutili se tak to potom chápu že ti tam jsou zbyteční a zavází
No a já jsem chtěla ještě včera večer říct, že lepší by byl i pohled chlapa – Láďo, telepatie funguje – dík, napsal jsi to krásně:-)
Lnori, za sebe ti jen chci říct, k tomu, co jsi napsala, že mi to moc nejde dohromady, že mícháš hrušky s jablky. Prostě si nechci nějak vnitřně přiznat, že bych částečně svého muže chtěla u porodu proto, že si přiznávám v něčem svoji neschopnost. Já si prostě myslím, co se porodů s tatínky týká, že jsme jako společnost dospěli zase o kousek výš v tom dobrém smyslu slova, neberu to jako nějaký náš handicap, že už samy ani nedokážeme odrodit dítě a musí nás u toho držet za ručičku chlap. Pro mě jeho přítomnost měla hlavně duchovní význam pro náš celý budoucí život s našimi dětmi. A věřím, že pro něj to znamená totéž.