Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Šetřit si na funus?
Asi trochu netradiční téma, ale přesto ho zkusím nadhodit. Napadlo mě to, když jsem třeba viděla film Babí léto. Nebo když nějací podvodníci vylákají z důvěřivých stařečků peníze a oni pak pláčou do kamery, že “nemají už ani na ten funus“. Neposmívám se, chraň Bůh. Jen mi není jasné, proč si starší generace utrhuje od huby, nekoupí si lepší sýr nebo teplé ponožky, ale hlavně si každou ušetřenou stovečku dají na vkladní knížku nazvanou “pohřeb“. Vždyť proč si radši peníze neužít když člověk žije, než aby se těšil na to, jakou pěknou bude mít rakvičku, jakou hudbu si může dovolit, atd… přitom v té době to jeho tělu či popelu bude myslím úplně fuk…
Jak se na to díváte vy?
bokul, pohřebné existuje stále, ale byly změněny podmínky. Vždyť si je na tvém uvedeném odkaze přečti. Netýká se to všech zemřelých.
Tak si říkám, že by se něco změnilo?
Na netu jsem našla opět položku “pohřebné“!
Já si říkám proč na něj šetřit! Je to zbytečnost ať se pak postarají ti co žijou!
Já teď mluvím z vlastní zkušenosti. Už to bude skoro rok, co jsem tu psala, že mi umřela babička. S dědou si už před nějakou dobou předtím koupili místo na hřbitově. Možná to někomu bude připadat morbidní, ale skutečně ho vybírali s tím, aby měli pěkný výhled. Takže to bylo při pohřbu vyřešeno, zaplatilo se jen vykopání, uložení do země a vlastní obřad. Pár tisíc to dohromady také dalo. Dnes už ani umřít není žádná sranda. A to tu nemluvím o nějaké náhrobní desce, zakrytí a podobně. Já si teda štřit budu, abych nedopadla jak ve středověku a nehodili mne ze skály.
I dnes se najdou lidé, kteří počítají s tím, že je třeba mít nějakou tu kačku k těmto účelům v rezervě.
Ono se to nezdá, ale i pohřeb v obyčejné papírové rakvi, bez hudby, moře květin, karu vyjde na několik tisíc.
Jedním faktorem je jistě to, jak každý z nás miluje své rodiče (já sama za sebe mohu říci, že mamku miluju nade vše a taťka ten umřel v době, kdy se ještě dávalo pohřebné).
Dalším faktorem je zvyšující se počet rodin s hypotékami a podobnými závazky.
Další faktory si případně každý doplní dle svého uvážení a ve výsledku je každá tisícikoruna, která se utratí mimo “plán“ je znát…
Proto čest našim blízkým, kteří myslí na smrt a mají nějakou tu kačku bokem…
:-))) úvahy jsou důležizé 🙂 Je dobré být připraven na vše :-))))))
Kuřátko, to víš, že vzpomínání je vždy trochu bolestné, ale co naděláme, takový je život. Je fajn, že máš na babičku tak úžasné vzpomínky 🙂
A kazit vnoučatům den….:))) No, snažím se kluky (tak snad i oni své děti) vést k tomu, aby na mrtvé vzpomínali v dobrém a s tím, že oni jsou už na místě, kde je jim mnohem lépe, navíc v urně je jen prach…. ne podstata člověka – což je spíš důvod k radosti 🙂
A to víš, že bychom nebyli na místě, které by je hned při východu z domu praštilo do očí 😀 – to spíš nějaký kouteček v rožku…. ale jsou to jen úvahy, kdoví co bude, až náš čas přijde 😉
Teda…. na vlastní zahradě, no nevím 🙂 aby si děti a vnoučata vždycky, když vyjdou za barák vzpomněly a byly hned smutné 🙁 Ono se, ruku na srdce, na zesnulého, kterého jste měly rády, vždycky vzpomíná s nostalgií a jsme smutné, tak proč jim kazit každý krásný den? 🙂
A stejně, jak to přijde, tak nás děti šoupnou kam ony budou chtít 🙂 Pokud jim to výslovně během života nebudeme připomínat 🙂
Já mám babičku mrtvou už více než 15 let. Bydlela 120 km od nás. I tak si na ni vzpomenu skoro každý den. Její popel byl vysypán na rozptylovou loučku a na hřbitově mají desky se jmény zesnulých, jejichž rodina si to přála a byli tam někdy v minulosti pohřbeni a nemají vlastní hroby (a samozřejmě si to zaplatí). Takže tam občas zajedu (už se na to zase chystám, od narození Majdy jsem tam nebyla…), pobrečím si, projdu město, ve kterém jsem strávila nádherný kus dětství a zase pádím domů. I kdyby byla babička kdo ví kde, tak stejně do toho Šumperka zajedu, projdu se ulicemi, kde jsme s babičkou chodily, zajdu k domu, kde bydlela, na radnici, kde na matrice pracovala a pouštěla na svatbách hudbu…vždycky to strašně obrečím :-), ale je mi pak zase nádherně….. a o tom to vzpomínání je, ne?
Ajiku sakriš:-) ale máš to naplánováno. Mě se taky dost líbí hrob na louce-kde nic tu nic-Amerika:-) a když tam jdeš tak třeba s kytkou kopretin. Protože já tam nechodím kvůli lidem,ale kvůli sobě a svým blízkým,co už tu nejsou.
Babofko já to mám takové zvláštní na dědu si vzpomenu doma a nedělá mi to zle-prostě jsem se s jeho smrtí smířila. Ale druhá babi a její odchod je pro mě rána pod pás-umřela v 70ti a já to nemůžu vstřebat:-( Kolikrát mám 100chutí za ní zajet na návštěvu a není kam. No,je to asi ve mě. K
Babofko, kdyby se dům prodával, tak by se urna jednoduše vykopala nebo vyndala (pokud by tam byl trochu uzpůsobený koutek, třeba náhrobek) a přemístila by se buď jinam nebo na hřbitov – s urnou to problém není… neboj, mám to promyšlené 😉