„Mami, blbec se neříká, že? BL-BEC je ošklivý slovo! Já NIKDY nebudu říkat blbec! …
Kačenka je malá holčička mé kamarádky.. ví, že „ošklivý“ slova se neříkají.. a taky ona je nikdy (ale opravdu nikdy:) neříká.. Nicméně Vám nemůže uniknout její zaujetí nad každým nově objeveným „ošklivým“ slovem. Jak ona si ho umí vychutnat! Dokáže ho vyslovit nesčíslněkrát, aniž by se jí dalo cokoliv vytknout.. Ona přeci říká, že „ošklivý“ slova se neříkají!:).. a navíc – dokáže je vyslovit s takovým znechucením:), že se Vám ji chce málem pochválit.. tedy nemyslím za to, že „ošklivý“ slova neříká, ale za to…. jak vás doběhla:)
Za mého dětství nedaleko rodiny naší žila byla rodina, která se stala terčem pobavení dětí.. mou maminku však okouzlila. Všichni její členové užívali slova jako mléko, káva, pingpong, gymnázium, tělesná výchova.. Kdežto u nás doma jsme všichni volili slova jako mlíko, kafe, pinec, gympl, tělák…. Tedy všichni – až na mou maminku. Spisovná čeština ji prostě okouzlila. Mimochodem – maminka v současné době naštěstí ani koutkem oko nezahlédla žádnou reality show, takže netuší, kterým směrem se čeština vyvíjí.. Nebo myslíte, že ne? Na druhou stranu máme písemně dochováno, že už ve starém Římě vzdychali: „To máme ale mládež!“:)… Z toho tedy usuzuji, že tou mládeží to asi vážně nebude! Respektive v každé době se najde někdo, kdo se bude nad mládeží pohoršovat. Asi nejvíc mi „rve uši“, když mám před sebou kontrast mezi mluveným slovem a osobou, která dotyčné slovo užila.. prostě mi připadá, že u toho naše „křehčího“ (tedy relativně:) pohlaví je vůl a debil něco jako pěst na oko.. Ještě chápu, když se někdo s někým baví jako se sobě rovným (Já vůl, ty vůl:), ale!… když se takto někdo odreagovává před dětmi… Krčím rameny… Je jasné, že malé dítě autoritě neodpovídá hned ve stejném tónu.. Ale bude si dobře pamatovat… A ve vhodné-nevhodné chvíli bude používat… Vzpomínám si, jak si moje sestra ve věku pěti let libovala v „chlapské společnosti“ mého bratra a jeho kamarádů, kteří měli kolem šestnácti… Nehnula se od nich z pokoje a tiše si kreslila… Tedy nekreslila! Nadepsala si v sešitě A4 iniciály kluků a každému dělala za každé slovo hrubšího zrna čárku:).. Včetně mého bratra. Docela jsem se tenkrát smála, protože můj bratr nikdy sprostě nemluvil a nemluví.. (tedy občas kleje:)… Ale možná mu rozumím..inu, když je Vám ale šestnáct a chcete být jako ostatní.. aneb kdo chce s vlky býti, musí s vlky výti…
Napsal/a: jaholka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Malé děti se velice rychle učí,i ošklivá slova.Někdy však takové slovo vznikne úplně náhodou a je těžké to vysvětlit.To když Teletabis jede na koloběžce a zpívá si „fičí,fičí.fičíí“ a tříletý syn kamarádky to zkomolí na *ičí,*ičí,*ičí.A můj ani ne dvouletý to okamžitě opakoval.
Nedá mi to nenapsat – Lucinka se naučila v poslední době říkat slovo „hnusný“ – „Mami, a když někdo někoho bije, to je hnusný, že jo?“ vyptává se. A já na to: „Hnusný se neříká, říká se ošklivý, ano, je to ošklivý“ A Lucinka: „Jo, je to ošklivý …. a taky hnusný“
To mi připomnělo jednu příhodu, co se stala manželovi. Vlastně byl jen pozorovatel.
Jel vlakem na chatu a ve vagóně s ním jely dvě starší paní s vnoučkem jedné z nich. Paní si povídaly, a klučík (asi 5-ti letý) se zjevně nudil. Hrál si se slovy, různě je komolil, stokrát říkal jedno slovo, až mu znělo najednou zvláštně…známe to všichni také z dětství, že?
A pak povídá: „Babi, a co je to PI*A ?“ Babička ho neposlouchala, dále se bavila s kamarádkou, a tak kluk okouzlen zvukomalebností toho slova si pěkně nahlas zpíval:
„PI*A PI*A PI*A PI*A…“
Všichni se bavili jeho bezprostředností a naivní radostí z nově objeveného slova, jen ta babička se bavila dál, a myslím, že o té jeho „písničce“ neví dodnes. :o)