Proč nebereme děti vážně

Rubrika: Výchovné tipy

732531_children_6Brát děti vážně znamená budovat s nimi vztah, ve kterém by se mohly stát samy sebou. Věnovat jim čas a prostor, v němž by se naučily samy sobě důvěřovat a mít se doopravdy rády…Jak tomu můžeme pomoci?

Nedávno se na mě obrátila redaktorka ČRo s otázkou, co by měli dělat rodiče, aby na děti nekladli nepřiměřené nároky. Nenapadlo mě tehdy nic lepšího, než poradit rodičům -posluchačům, aby se ke svým dětem na půl hodiny denně posadili a nedělali nic jiného, než je pozorovali. Aby pouze sledovali, co dělají, čím se baví, co je zajímá, co je „bere“ a naslouchali tomu, co je těší nebo trápí. Potřeba tohoto zdánlivě jednoduchého a přesto pro mnohé rodiče velmi obtížně splnitelného „cvičení“ vychází z mé klinické i osobní zkušenosti, že jako rodiče vidíme svoje děti z 90 % prizmatem svých vlastních potřeb a pocitů. Ty si často v dobré víře („pro dítě to nejlepší“) promítáme do svých dětí, aniž bychom znali jejich pocity, postoje, přání nebo obavy. Čas, který dětem věnujeme, je nejen čím dál kratší, ale je také čím dál více podmíněn plněním cílů a úkolů, které jim (a sobě) předepisujeme.

Chybí kvalitní nestrukturovaný čas

Vše nasvědčuje tomu, že v dnešních školách a domovech, které jsou přeplněné našimi ctižádostivými představami, je dětem dáván čím dál menší prostor ke spontaneitě, tedy k tomu, aby se staly tím, co je jim samotným příjemné, aby se stávaly samy sebou. V týdenním režimu dnešních dětí je často obtížné najít chvíle, kdy nejsou nikým hodnoceny ani usměrňovány, jak se mají chovat, co si mají myslet anebo co mají cítit. Protože chybí kvalitní nestrukturovaný čas, nedokáže si už část našich dětí spontánně a tvořivě hrát, a tím ani objevovat svůj vnitřní svět. Tyto děti mají přesnou představu o tom, co si přejí a vyžadují jejich rodiče, ale budou zmatené, když se je zeptáte, čeho by samy chtěly dosáhnout. Své vlastní pocity a přání nepovažují za důležité a často nejsou schopny o nich ani povídat. Některé z těchto dětí mohou mít také pocit, že cokoli o sobě řeknou, bude hodnoceno jako „správně či nesprávně“, a proto si raději o sobě nemyslí vůbec nic.

Abychom podobnému vývoji předešli, potřebujeme dát dětem čas a prostor, kde bychom je brali vážně. Kde bychom doopravdy uznávali, že jejich „dětské“ pocity a touhy jsou stejně důležité jako ty naše.

Naše „vnitřní výchovná realita“

Na první pohled není na tomto postoji nic těžkého do chvíle, než ho začneme praktikovat „v každodenní praxi“. Při hlubší analýze svých postojů a chování vůči dětem, bez ohledu na jejich věk, však zjistíme, že udělovat pocitům a názorům dítěte stejnou hodnotu jako svým vlastním, anebo pocitům jiných dospělých, například babičky, tety, sousedky či paní učitelky nejsme moc zvyklí. Brání nám v tom naše „vnější“ podmínky, například společenské normy či pravidla chování ve světě dospělých, ale také naše“vnitřní“podmínky či hranice. Přičemž ty „vnitřní“ jsou možná ještě důležitější, jelikož nás ovlivňují více méně nevědomě, bez možnosti je kontrolovat či řídit.

Do naší „vnitřní výchovné reality“ patří mimo jiné naše osobní prožitky s emočně důležitými osobami, iracionální fantazie o našem dítěti, fantazie o sobě jako rodiči a o sobě jako dítěti ve vztahu k vlastním rodičům i zapomenuté vzpomínky na emočně významné události. Tyto vzpomínky jsou uložené v našem nevědomí, anatomicky v limbickém systému našeho mozku, ve formě tzv. implicitní paměti. Implicitní paměťové stopy nejsme na rozdíl od tzv. deklarativní paměti schopni vědomě vyvolat a rozpomínáme si na ně tzv. v akci. Naše chování k dětem, například způsob, jak na ně dlouhodobě reagujeme, jsou spíše nevědomým „odehráváním“ naší vlastní emoční zkušenosti, než promyšlenou strategií. To platí i v případech, kdy jsme přesvědčeni o opaku a pochvalujeme si, jak máme výchovu dětí pod kontrolou.

autor: Petr Pöthe, Děti a my, 3/2006
Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my, vydává Portál

Napsal/a: Petr Pöthe

Toto taky stojí za přečtení!

[Soutěž] Van Goghova hvězdná noc

Startujeme poslední letošní soutěž. Opět si představíme 3 knížky pro děti a o jednu z nich si rovnou zahrajeme…

Čtu dál →

Recenze: Pod zemí, pod vodou

Jestli mohu být tak troufalá a označit nějakou knihu opravdu za bombu, tak je to dozajista knížka autorů Aleksandry

Čtu dál →

Václav Kopta: Člověk musí vědět, čeho si vážit

V následujícím rozhovoru se herec a muzikant Václav Kopta rozpovídal nejen o hře Dvě noci na Karlštejně, která měla v záři

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • lnori

    To taky zkusím. Malá, když si chce hrát sama, tak já jdu něco dělat do kuchyně a nepozoruju jí.

  • Lien

    Zajímavý článek, myslím, že půl hodina denně mi nic neudělá, ale myslím, že malá si ke mě sedne a bude chtít prso, když se nebude dít nic zajímavějšího, než že sedím a koukám, no uvidíme, třeba se mýlím. Dám vědět.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist