Ahojte milé mamičky – čakateľky!
Volám sa Viera a aj ja patrím medzi ženy, ktoré sú rodinne založené a túžia po miminku.
Dostala som ponuku napísať pár riadkov o svojej ceste k vytúženému miminku, po prečítaní niekoľkých článkov na VD som sa rozhodla, že ju využijem.
Mám 29 rokov a na tehotenstvo bohužiaľ stále čakám…
S manželom sme spolu už 10 rokov a celý náš vzťah sa nesie v krásnej harmónii a porozumení. Samozrejme, že ma občas naštve – veď to všetky dobre poznáme. Ak chlapovi niečo sadne na nos, tak je snáď koniec sveta…
Náš vzťah dopĺňala aj fenka Zoe. Prežili sme s ňou nádherných 7 rokov.
Musím sa pochváliť, na môjho chlapa mám už aj papiere… hoci svadba sa konala po neskutočných 7 rokoch spoločného života.
Dá sa povedať, že sme boli mladomanželia-veteráni… v porovnaní s dnešným moderným trendom vziať sa po 3-6 mesiacoch známosti.
Keď sme to oznámili rodine, na jednej strane sa ozvalo: NO KONEČNE!!! a na druhej: SI TEHOTNÁ?
Reakcie našej rodiny nás pobavili… pretože vlastne celá tá vec okolo svadby bola netradičná.
Svadbu sme dohodli v aute – na ceste z dovolenky… a o ruku som žiadala ja svojho drahého.
Chudák, ten keď nechcel, aby sme mali nehodu, tak radšej súhlasil.
Nakoniec, aj keď pre nás svadba bola len akousi formalitou, bol to nádherný deň, a aj celá noc. Tancovalo sa až do rána do 6. hodiny…
Ja som bola šťastná, že mi všetko vychádza tak, ako som chcela.Totiž, chcela som sa vydať z lásky a nie preto, že by som musela… a tiež som si chcela užiť 1-2 roky manželského života. No a potom hurá… mala sa konať príprava na mimi.
Všetko bolo fajn a aj na miminku sme nakonec začali pracovať oveľa skôr, ako sme plánovali.
No a po pol roku práce sa na testovaciom prúžku objavili dva prúžky!
Čo všetko sa potom udialo, napíšem zase v ďalšom príspevku…
Napsal/a: Vierka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Tenhle článek mi nějak unikl – Vierko, přeji hodně štěstí a také přeji, ať „musíš“ název článku brzy změnit 🙂 Těším se na pokračování Tvého životního příběhu.
Ahojte,
ďakujem za všetky komentáre, ani som netušila, akú veľú diskusiu moj článok vyvolá.
Nech už máme každá názor aký chceme,myslím si,že nie je doležité kto mal po akom čase svadbu,alebo kto koho žiadal o ruku.
Doležité je,aby sme boli šťastní.
a ještě k té módě, nevím, zda je to módní, ale my jsme se se současným manželem po nějkém půl roce už opravdu brali 🙂
určitě je můj názor ovlivněn mými zkušenostmi, to už tak většinou bývá
Peťko vidíš a třeba by mě taková reakce u tvého článku nenapadla, byť bys psala o tomtéž
napsala jsem co cítím a je už na Vierce jak se na to bude dívat
rozhodně jsem nepsala se zlými úmysly, to je doufám jasné
Moc hezký článek, jen tedy nevím, jsem už asi manželský veterán, ale moc jsem si nevšimla, že by bylo módou brát se po 3-6měs. vztahu? Vy ostatní to kolem sebe pozorujete? Je možné, že naše maloměsto není tím pravým vzorkem módního chování populace. U nás je spíš módní svatbu nemít vůbec, ta móda trvá už dost dlouho…
Chci ještě reagovat na Lien – Lien, jakkoliv tvůj příspěvek obsahově chápu, myslím, že zase trochu přenášíš svou nepřenosnou zkušenost do jiného vztahu. Naprosto si nemyslím, že by všechny páry, kde první o svatbě promluvila žena, trpěly nedostatečnou oporou ze strany muže nebo že by vztah byl proto nezdravý a nevydržel. Páry jsou složené co se týče temperamentu velmi různorodě. I partner, který byl požádán, skládá stejný SLIB, že v manželství vytrvá v dobrém i zlém, bez ohledu na to, jestli byl muž žádán, on buď přijal nebo odmítl… Ten, kdo přijme, podle mě přijímá odpovědnost stejně jako ten, kdo nejdřív přijme a potom jde žádat ženu, aby přijala ona.
Autorka píše, že se brali po dlouhém vztahu a tohle je myslím věc dost odlišná od minulosti, kde muž byl aktivnější a žádal (nezapomínejme na to) i proto, že s manželstvím byla spojena svoboda sexuálních prožitků, po kterých samozřejmě velmi toužil. Dnes je to o hodně jiné. Muži navíc k podobnému rozhodnutí jaksi dozrávají a nejeden pochopí skutečný důsledek manželského slibu až dlouho po svatbě. Ženy ostatně taky. Někdo to nepochopí nikdy, i když byl žadatelem. Jen osobnost člověka rozhoduje, jestli dokáže být oporou, jestli dokáže překonávat překážky, jestli bude chtít vytrvat. Je to dobře vidět v případě domluvených manželství, kde ani jeden nemá co mluvit do toho, s kým spojí život. Přesto to bývají svazky velmi pevné, rozhodně co se evropských poměrů týče. A bývají též plné lásky, čemuž se v našich podmínkách nechce věřit.
Milá Vierko, díky za článek. Za prvé se mi slovenština také krásně čte, je to pro mne milé zpestření.
Za druhé je z článku cítit ta lásky mezi vámi a to je myslím hodně důležité.
Lien, ostatně já jsem to měla se svatbou podobné. Navrhla jsem to já a vlastně jsem si o to partnerovi řekla sama. U nás nebylo žádné požádání o ruku, kytička, zásnuby, nic takového. A jsem šťastně vdaná už milion let. :-)Myslím, že i Vierka tím chtěla říct něco podobného.
Těším se na další pokračování a věřím, že už brzo si tady přečteme radostnou novinu!
Krásný slovenský článek a romantický. Fotečka nádherná a těším se na další pokračování 🙂 🙂
Ó krásný to jazyk 🙂
Ne vážně, slovenština se mi moc líbí.
Ale jinak k obsahu, asi budu za nepřející. Taky mám zkušenost dlouhého čekání a dvě nevydařená těhotenství a nakonec jsem opravdu musela dojít k tomu, že můj partner /tehdejší/ nebyl tím pravým. Takže uvažuji o tom, jak se asi cítí žena, která partnera žádá o to, aby si jí vzal. Jaká opora pro ní /a jejich děti/ asi je. Svatba je SLIB, že se o ženu muž postará, že jí zajistí obživu, střechu nad hlavou….., je to přijetě zodpovědnosti za život svůj, její i vašich dětí a zároveň sejmutí tohoto břemene z partnerčiných rodičů i z ní samé (kdysi šlo skutečně o holý život a tuto zkušenost máme evolučně danou). A když to probíhá stylem, že žena muže žádá, jak asi moc chce tuhle zodpovědnost přijmout? A jak moc se žena může spolehnout, že jí a jejich děti opravdu chce zajistit (nemyslím jen materiálně). Tato jistota, víra v partnerovu ochotu a schopnost je dle mého zásadní předpoklad k otěhotnění a vůbec ke kvalitnímu svazku. I když píšeš, že svatba byla jen formalita, podvědomí je mocnější a silnější než to, co můžeme ovládat myslí :-(.
Ale samozřejmě vám miminko přeju, i štěstí. Třeba jsem jen špatně interpretovala napsané a skutečnost může být zcela jiná. Na další články se moc těším.
Pěkný článek, sluší Vám to spolu. Hodně štěstí, ať se miminko zadaří co nejdříve. 🙂
hezké čtení, moc se těším na pokračování, maminko opatrujse, obou vám to moc sluší a musím i připsat, že bylo fajn číst slovensky a vůbec mi to nedělalo problémy příjemné zjištění 😀
Vierko, děkuji ti za krásný článek a těším se na pokračování!!! 🙂 „Slovenština“ se mi moc líbí…nevím jak ostatní čtenáři, ale já jsem moc ráda, že si se zapojila do projektu 🙂
A souhlasím s Petrou…jste moc sympatický pár 🙂
Vierko, děkuju za tvůj článek a za odhodlání připojit se k tomuto VD projektu. Těším se už teď na pokračování, ale ještě víc se těším na ten článek, kde nám oznámíš, že už čekáš jen na to, jak uběhne necelých 9 měsíců, po kterých budeš držet v náručí svoje vytoužené miminko. Věřím, že to bude brzo 🙂
PS: Podle fotky jste s manželem dobře sehraná dvojka a oba sympaťáci 🙂
Mobile Sliding Menu