Tatry mezi kapkami deště

Každý rok jezdíme do Vysokých Tater. Já už hodnou řádku let, jako rodina nějakých 6 roků. Za ty roky už jsem tam zažila kde co. Ovšem takové počasí, jako jsme vychytali letos, to pamatuju jen jednou. Teda letos podruhé…

Je to taková naše tradice, červencové volno strávit v Tatrách. Už jsme byli i pod stanem, ale letos s prckem jsme zvolili opět soukromí. A ještě že tak!

Než jsme v sobotu ráno vyráželi, volala mamka taťkovi, který tam byl už od čtvrtka, a ten jí doporučil batoh vybalit… co přijeli, neustále pršelo. Ne celé dny, ale pršelo. Mamka ho poslechla a zůstala doma. Janička se nerada loučila, těšila se na dovču s babi a dědou. Nicméně my jsme měli sbaleno, zamluvené ubytování, tak jsme se rozhodli, že to prostě risknem. Přece nějaké zázemí mít budeme a pět dní v kuse taky určitě pršet nebude!

Lucinka větší část cesty prospala, Jáji jsme po chvilce škemrání pustili DVD, cesta ubíhala, počasí se neustále měnilo. Na části území bylo hezky, na části pršelo. Když jsme dorazili na místo, do vesničky Važec, bylo po dešti a prosvítalo slunko. Optimistický pohled! Sice hory do půlky pod sněhem, ale to nás nemohlo rozházet, hlavně že nepršelo!

Večer jsme probrali materiály, které nám tam domácí nechali a rozhodování o programu jsme nechali na ráno. To nás moc hezky nepřivítalo. Opět déšť! Lucinka ještě spinká dopoledne a mám ji zvyklou na spaní v kočárku. Naštěstí domácí měli u vchodu pergolu, takže jsem malou navlekla, do kočárku jsem jí dala peřinku a dvě deky a šoupli jsme ji ven. Byla dobrá zima. To samé jsem zopakovala po obědě, a protože pršet nepřestávalo, zvolili jsme mokrou variantu – dnes Važecká jaskyňa. Já jsem tam byla mockrát, manžel asi 2x a Janička před třemi lety. To byla malá, takže si nic moc nepamatovala. Naštěstí jsem pro holky vzala i teplé oblečení, takže Lucinka oteplovačky, vytepená bunda, teplá čepice, Janička vyfasovala pod šusťáky ještě legíny. A dobře jsem udělala – v jeskyni je teplota 6 st.C. Protože to tam znám, mohla jsem se naplno věnovat zábavě Lucinky v nosítku – chvilkama se jí to moc nelíbilo – byla v něm prvně – a taky dotazům a strachům Janičky. Té se v jeskyni moc líbilo. Nejvíc se jí asi líbil výklad ve slovenčině 🙂 A protože má i česko-slovenské pexeso, s radostí nás zkoušela po zbytek dne, jak zvládáme slovenské slovíčka 🙂

Co mě teda dostalo, bylo vstupné do jeskyně. Janička je do šesti let, takže ta byla zadarmo. Fajn. Dospělá osoba 4 eura. To je vlastně naše stovka, takže to taky beru, velice slušná cena. Ovšem dech mi vyrazil poplatek za fotografování. Za to chtěli 7 euro! No to jsem šla do kolen. Aby focení bylo víc peněz než dospělý člověk… Takže jak myslíte, že to dopadlo? Pár lidí vytahlo mobil a občas se blýsklo mobilem, já jsem byla natolik drzá, že jsem blýskla i foťákem, šli jsme jako poslední. Fotila jsem totiž své dítě, ne jeskyni (chabá výmluva, co?;-) ). Jsem toho názoru, že kdyby dali poplatek dejme tomu euro, tak to zaplatí každý. Nevím, kde je logika tohoto počínání.

Pondělí ráno nás vytahlo z postele sluníčko! No, sluníčko… Vlastně náš kojenec, ale za oknem svítilo sluníčko! Nádhera! Jenže… Než jsem všechno sbalila, nakrmila, nachystala, už nebylo tak usměvavé jako  poránu. Když jsem vyšla před dům a shlédla Tatry, byly minimálně do půlky v mracích. A to se mi  nelíbilo. Jak říkával náš skautský vedoucí – desátá rozhodne. (Potom ještě jedna po poledni 😉 ). Raději jsme teda zvolili „nákupní“ trasu – ne do hor, ale do Popradu. Prohlídli jsme si historické centrum, Lucinka se stihla v kočárku prospat, prošmejdili jsme postranní uličky, park, vlakové nádraží. Cestou zpátky jsme v obchodě doplnili zásoby a než jsme přejeli půl hodinky zpátky „domů“ na oběd, tak už bylo zataženo 🙁 A než jsme poobědvali, tak  už zas pršelo 🙁 Tentokrát nerozhodla desátá, ale ta jedna. Ach jo.
Večer jsme našli na satelitu předpověď a když jsem to viděla, tak jsem začala manželovi naznačovat, že tento způsob léta… znáte to… No že bych raděj začla uvažovat o nejkrizovější variantě – zkrátíme pobyt o den, nepojedem domů až ve středu odpoledne, ale v úterý. Ráno je moudřejší večera, a tak jsme nechali úvahy na ráno.

A úterní ráno nás ničím nepřekvapilo. Teda aspoň ne mile. V půl osmé sice prosvítalo sluníčko, ale už v osm bylo asi za horama 🙂 Definitivně jsme se rozhodli, že po obědě balíme. Předtím dáme šanci horám – vyjedem na Štrbské pleso a uvidíme. Naštěstí jsme od tohoto výletu nic nečekali. Byli bychom totiž asi byli zklamaní. Cestou ke skokanským můstkům totiž začala padat mlha, u nich dokonce pršet a přes pleso jsme ani na druhou stranu neviděli. Tak jsme si dali u stánku náš tradiční langoš, hlavně horký čaj na zahřátí a jeli jsme balit.

Domů jsme dojeli před šestou hodinou (máme to do Tater kousek, nějakých 250 km), Lucinka opět většinu prospala, Janička si četla Sluníčko a pozorovala krásy Slovenska. Cestou přestalo pršet už někde u Liptovského Mikuláše a už nespadla ani kapka.

Což se nedá říct o Tatrách – známí, co tam zůstávali celý týden, podávali echo a počasí se probralo až téměř o víkendu. No prostě letos pech.

Takže jak jsem si plánovala túry, diskutovala tu s Peťkou, co je fajn, tak se nevyvedlo nic. Ale říkali jsme si, že kdybysme seděli doma, jenom bysme si hledali prácu. Tak jsem si aspoň odpočinuli od každodenního shonu 🙂

Napsal/a: Pavlinkav