Školní prázdniny a s nimi čas letních radovánek, dovolených a dětských táborů právě skončily. Mnohým z rodičů a ročníků ještě starších vyvolá slovo letní tábor romantickou představu stanového kempu na louce, vlastnoručně vykopaných latrín v lese, polní kuchyně a rachtajcích ešusů, čištění zubů v potoce a souboje táborů o vlajky.
A jak reagují pořadatelé táborů? Někteří organizátoři tento trend považují za špatný a nehodlají děti v pohodlnosti podporovat a trvají na starém stylu táborů na zelené louce, zejména zálesácky zaměřené dětské organizace s povinnou celoroční docházkou. „My naopak tento trend a odklon od těchto táborů pečlivě sledujeme. Snažíme se mu maximálně vyjít vstříc a udělat naše tábory co možná nejkomfortnější pro současné děti s velkým prostorem pro hry, soutěže a letní radovánky,“ říká předseda občanského sdružení Děti bez hranic Mgr. Josef Valter. „Nevidím na teplé vodě a chatičkách nic špatného, naopak z pohledu hygienických požadavků a táborového programu je to jednoznačně správná cesta. Vedoucí a děti mají čas na hry a zábavu a není jejich hlavním programem uvařit jídlo a nanosit z lesa dříví do polní kuchyně, a to třikrát denně. Tábory na zelené louce jsou s trochou nadsázky „pracovními tábory“ často bez herního programu, možná naučí dítě „přežít“ v lese, ale nezbývá čas na letní radovánky, koupání, hry a soutěže jen tak pro radost, diskotéky, apod.“ Tábory Dětí bez hranic se snažíme dělat jinak, jezdíme zahraničními autobusy (už kvůli bezpečnosti), klademe důraz na kvalitní ubytování a dobré zázemí střediska s klubovnami a sportovišti, profesionální kuchyní a dobrým táborovým jídlem. Na všechny naše tábory si zajišťujeme vyšší počet vedoucích než je nezbytně nutné, a to se nám pozitivně promítá do individuálnějšího přístupu vedoucích k dětem a do kvalitních náročnějších celotáborových akcí. Navíc tábory vybavujeme vším možným, aby vedoucí měli hodně možností a prostoru jak si s dětmi hrát. Pořídili jsme si například vlastní hudební a světelnou aparaturu, kvalitní kancelářskou techniku a ve fundusu máme nejrůznější hry, kulisy a kostýmy na divadla. Také rozvoj moderních technologií nás výrazně nutí, abychom i na táboře uprostřed přírody „šli s dobou“. Pryč jsou doby, kdy rodiče trpělivě čekali týdny na pohled, aby se dozvěděli, zda je jejich dítko v pořádku a na táboře mu nic nechybí. Prakticky každý den jsme připojeni na internetu a umožňujeme rodičům zůstat s dětmi v kontaktu po celou dobu tábora na našich webových stránkách www.detibezhranic.cz, kam průběžně vkládáme on-line reportáže z každého našeho tábora. Rodiče si tak mohou denně přečíst čerstvé informace o tom, co jejich děti dělaly, jak se vyvíjí celotáborová hra, jaké máme na táboře počasí a dokonce si mohou prohlédnout i fotky. Na nich mnozí najdou své děti při hrách a vidí tak na vlastní oči, že jsou v pořádku. Tuto jistotu a jakýsi způsob kontroly rodiče velmi oceňují a od doby, kdy jsme on-line reportáž zavedli, už ji od nás nekompromisně vyžadují, stejně jako táborový online vzazovník pro vzkazy rodičům dětem a naopak. Tak se nám to líbí a tak se to líbí i dětem a jejich rodičům, letos jich je na našich táborech přes 580,“ uzavírá Josef Valter.Vývoj nikdo nezastaví a jak je vidět, nevyhýbá se žádné oblasti lidské činnosti. Ne všichni pořadatelé táborů jsou ochotni se přizpůsobit, a ne zcela všechny děti vyžadují komfort. Je nepochybně správné, že existuje výběr a je na každém z nás, aby si vybral tu alternativu, která mu nejvíce vyhovuje. „Já si už vybral, jsem „dítě bez hranic“ a mám rád chatičky a teplou vodu,“ dodává s úsměvem Josef Valter.
Napsal/a: Tisková zpráva
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Zhruba před rokem jsem napsal článek o tom, že jsou k mání jak tábory na zelené louce tak chatičkové tábory. Když se koukám na diskuse k tomuto článku na různých webech překvapuje mě, jak jsem ťal do živého a jaké emoce jsem vyvolal, zejména u zastánců přírodních táborů. Také mě překvapuje, jak tito imagově „volnomyšlenkářští“ zálesáci jsou hodně nevolnomyšlenkářští a existují pro ně jen zelené „pracovní tábory s koupelnou v potoce“.
Josef Valter
Proti gustu žádný dišputát. Kdo chce do chatky a mít teplou vodu nechť jí má a třeba i plus další konzum.To samé se stany a studenou vodou.Zažil jsem obojí jako dítě, vedoucí, zdravotník. Každoročně mám jeden lesní tábor v sousedství již od roku 1979 celé prázdniny. Každopádně ryba smrdí od hlavy…a jací vedoucí,takový tábor.Jaký tábor,takové vzpomínky. Zdravím Mgr.XY
Docela jsem se u čtení článku nasmál i se zhrozil zároveň. Když se nad věcí zamyslím, tak popisovaný typ tábora je určitě jednou z možností jak vytáhnout děti bez pravidelného zájmu o prázdninách alespoň někam mimo domov a rodiče. Nabídka stanového tábora by pro ně asi moc lákavá nebyla. Jsem ale rád, že v mém okruhu se pohybuje velký počet dětí úplně jiného myšlení a volí si radějí náš tábor – stanový, kde si vaříme, řežeme dřevo a děláme spoustu jiných činností a přesto nám zbyde nebřeberně mnoho času na hry a zábavu, na jejichž tvorbě se dokonce děti sami podílí a není jim servírována na stříbrném podnose. Dokonce když naše vlastní děti měli možnosti volby kam pojedeme na dovolenou, tak při volbě mezi mořem, termály, horami, vodou a čímkoliv jiným zvolily hlavně cestu vlakem a spaní pod stanem, i když tak jezdíme celý rok.
Názorově jsem plně na Zbyškově straně, ty „pracovní tábory“ děláme již 18 let a zatím se nikomu žíly z táborové služby nezkrátili. Ať je již dnešní doba jakkoliv divná a přetechnizovaná, myslím že žádnému dítěti neuškodí pokud pochopí že aby se z výdejního okna v jídelně dalo začít vydávat jídlo tak za tím stojí spousta práce. Nevěřím že zážitek z hudební aparatury může nahradit pocit 10 letého dítěte, které se podílelo na vaření oběda a přisla mu půlka tábora říci, že to bylo skvělý.
Za úlet dnešní doby bych považoval všeobecně převládající názor, že levné tábory jsou nebezpečné – a to je přesně důsledek přílišné komerce. Na druhou stranu, solidně vedený oddíl si své zájemce najde i přes nepřízeň dnešní doby. Kotlíkářům zdar 🙂
Keen, až bude tiskovou zprávu psát tábornická unie, tak šmahem odsoudí komerční tábory…
Taky mi takové tábory příjdou divné, roky jezdíme na skautský, bez teplé vody a s chystáním dřeva, ale je to tak, jak píše Peťka – každý máme právo volby.
Peťko, myslím, že jde o to, že článek podle mě šmahem odsoudil staré tábornictví a prohlásil ho pomalu za mučírnu dětí.. nadsazeně. Samozřejmě, že se doba mění, a že jako asi většina rozumných rodičů nebude dělat z dětí „Zlaté hochy“ , tak je ani nebude nutit jezdit na tábor , kam nechtějí. Ať pod stan nebo do kamenné budovy.
Je fajn, že je možnost výběru a o tom to je.
Proč hned nasazovat, že to „naše“ je in a nejlepší?
Jak jsem
psala jezdila jsem na tábor pod stan, přímo v lese, s kadibudkami a službou v kuchyni, i do chatiček, kde les byl dál… a vařili nám v jídelně. Byl to tábor mezinárodní a tedy o něčem jiném.
Beru podle své povahy, že jsem vcelku přizpůspbivá a mám ráda od všeho něco, jak zpívání u kytary, tak diskotéku, jak buřta na ohni, tak hotovku z jídelny 🙂
Chápu Zbyška, když reagoval na článek, ale já to vidím malinko jinak.
Mám pocit, že se my, rodiče, snažíme našim dětem podsouvat aktivity, které jsme zažívali my. Jenže naše děti už žijí v úplně jiné době. „Narodily“ se s mobilem, proč jim ho na táboře brát? Chcete jim ukázat, že ho nepotřebují? Fajn, ale proč? Nějak z toho mám rozpoluplné pocity.
Přijde mi toto všechno hrozně individuální. Každé dítě např. latrínu prostě nezvládne.
Moje dcera jezdí na podnikové tábory každý rok. Je velmi přizpůsobivá a mám pocit, že by byla spokojená naprosto všude. Jelikož už to je velká slečna, letos si sama vybrala jazykový tábor, kde byla během dopoledne „výuka“ a odpoledne byl program v klasickém táborovém duchu. Tábor byl jen pro 30 dětí, vyzkoušela si tedy i menší skupinku a jak sama říkala, vše má svá pro a proti.
Jde přeci o to, aby byly spokojené naše děti, ne? Nemůžu hned zatracovat komerční tábor, kde za dětmi přijedou třeba zpěváci, kde mají onu diskotéku, kde vyrazí busem na výlet atd…Je to prostě jiný tábor a nelze hned říkat, že dětem nic nedá, že děti nic nenaučí. Ono to taky bude hodně o vedoucích, o nápadech, o skupince, která se zrovna sejde. Myslím, že dětem je vcelku jedno, zda spí pod stanem, nebo v chatičce. Mám z toho pocit, že se nějak nesnažíme vnímat děti samotné a vnucujeme jim naše zážitky. Pokud si dítě „skautský“ tábor vybere samo, pak ano, proč ne? Ale pokud např. tatínek cpe svého kluka do stanu, když to dítě má o takovém táboře jiný názor, jen protože to přece musí vyzkoušet, to je prostě špatně.
Když už jste také reagovaly… Tak třeba k tomu „pracovnímu táboru“ ještě dodám, že u nás děti v pohodě zvládají náročný herní program, koupání, aktivní polední klid (ten je po pasivním :)) se sportem a přitom mají jako oddíl také službu, kde se musí starat především o vodu a dřevo do kuchyně.
Některé změny v zákonech jsou téměř nesmyslné, a kdyby hygienici chtěli všechno mít podle litery, tak by čtvrtina táborů neexistovala. Na druhou stranu mne překvapuje, že beze změny dlouhá léta zůstal článek, kde je řečeno, že se děti na táboře musí vykoupat v teplé vodě jednou za týden! Tuto „normu“ tedy překračujeme častějším koupáním (přes nelibost některých prasátek). 🙂
Klasické staňáky děláme ale pro starší děti, s prcky jezdíme do budovy. Něco jiného je, když ti prckové jsou k pobytu v přírodě vedeni doma nebo v oddíle, pak to není problém.
Táborová klasika „boj o vlajku“ mezi tábory – to třeba po našich zkušenostech na mega táborech vůbec neznají. Naopak, když jsme na jedné takové velkovýkrmně chtěli něco domluvit, včetně přátelského sportovního zápasu, tak manažer tábora (jak se doslova nazval) vyhrožoval policií, jestli k nim někdy přijdeme.
Dělám v tomto oboru v podstatě celý život, tak vím, že jsou to dva jiné světy – velké mega tábory a ty malé, kde se jedná o jednu velkou partu. Dalo by se o tom napsat mnoho.
Velký souhlas se Zbyškem i Matildou.
A jen tak na okraj, mám pocit, že většina dětí, alespoň těch menších – upřednostňuje „co nejméně“ hygieny, i když my jsme každý večer museli povinně ukazovat, jak si myjeme nohy ve škopku s vodou 🙂 a myslím, že to nikomu z nás neublížilo, spíš naopak.
Na tábor prostě stačí pár ponožek, 2trička, 1 svetr.. když něco ztratíme, roztrháme, máti se nezhroutí.
U nás měl každý den službu jeden oddíl – pomoc s přípravou jídel, mytí nádobí, hlídky – velký boj byl o ty noční – copak na tom moderním táboře nechají děti hlídat tábor na strážní věži s baterkou a skomírajícím ohněm?
Pokud chce dítě jet na civilizovaný „tábor“, ať jede.
Pokud dítě zvládne přírodu a nějakou minim.činnost pro sebe a kolektiv, ať vyrazí do přírody.
Jen tedy doufám, že až prcek dospěje do táborového věku, nebudou místo stanů jen chatičky, místo polní kuchyně jen moderní vývařovna apod.
Zbyšku, naprostý souhlas. Cítím potřebu vyjádřit možná pro některé dost silně řečeno znechucení nad uvedeným článkem.
Taky jsem zaznamenala zprávu v médiích o plánovaných změnách v pořádání letních táborů, co se hygienických požadavků týká. Za mě říkám rovnou – nesouhlasím.
A je to přesně opačný pohled, jaký uvádí jedna z maminek v článku. Jako dítě jsem byla členkou turistického kroužku ještě za dob Pionýra, od šestnácti let jsem se po čtyři roky aktivně účastnila pořádání letního tábora Ligy lesní moudrosti. Tyhle zážitky mi daly hodně zkušeností do života a mnoho naprosto bezchybných chvilek strávených mezi přáteli a dětmi uprostřed přírody. Na ubytování se postavilo pár indiánských týpí, uprostřed kterých se za chladných večerů rozdělával oheň, který dělal naprosto vyjímečnou atmosféru pro všechny městské děti.
Jsem teplomilný člověk a teď bych už spaní ve spacáku ve stanu zvládala asi hůř, ale jako dítěti mi to naprosto nevadilo a zima mi nikdy nebyla. Ano, myli jsme se v potoce, vodu jsme si museli vlastnoručně nanosit ze studny v kanystrech, místo záchodů jsme měli latrínu s vápnem a sami jsme si vařili. A přesto ještě zbývala obrovská kupa času na všechno možné hraní a veškerou tvořivou činnost. Děti se vracely domů a uměli si otevřít konzervu s lančmítem, nebo uvařit bramboračku z brambor a hub:-) Uměly zacházet s nožíkem, uměly rozdělat oheň i když pršelo. A vůbec jeden z nejhezčích táborů byl ten, kdy jsme měli část dětí nevidomých a děti je bez jakýchkoliv skrupulí okamžitě přijaly mezi sebe a naučily se aspoň trošku vnímat svět handikapovaných lidí, protože se rozdělily na skupinky a každá se musela být jednomu slepému dítěti neustále nablízku.
A že museli celý den vařit a starat se o dřevo? Ze čtyřiceti dětí byly každý den vybrány dvojice, co měly službu a plnily své povinnosti. Naopak si myslím, že i přehnaně přeorganizovaný tábor nacpaný hrami od rána do noci může dětem připadat za chvíli jako otravný. Po obědě jsme měli každý den dvě až tři hodiny klidu a volného času, aby měly děti prostor pro vlastní volbu trávení času. Někdo si rád něco přečetl, jiní šli třeba zahrát volejbal…
Ne, diskotéka nám opravdu nechyběla.
Představa výše uvedeného tábora v článku mě fakt děsí. To už se nedivím, že děti nebudou za chvíli vědět, jak vypadá kráva, jak, kdy a jaké sbírat houby a nebo třeba poznat mateřídoušku v trávě. A tohle mi připadá důležitější, než aby dítko mělo na táboře každodenně přístup k internetu (hrůza, fakt:-))
Moje starší dcerka jezdí každoročně na tábor do Jižních Čech, který pořádají Brnkadla z Brna, je to divadelní kroužek. A jejich tábory jsou úžasné a neopakovatelné. Každý rok odjíždí se smutkem v dušičce a těší se na ten další. A přesto, ač mám pocit, že je dosti zhýčkaná jako každé dnešní dítě, že nemůže být bez mobilu a MP3, tak tam jí vůbec nevadí, že spí ve spacáku ve stanu na zelené louce, několik kilometrů vzdálená od přípojky elektřiny, nemá sebou mobil a latrínu přijala bez problémů:-) Nejsem si vědoma, že by utrpěla nějakou újmu.
Je to fakt, že za to, kam ten svět spěje, si můžeme sami. Já jen dodám, že jsem nedávno sledovala na kabelové televizi zahraniční pořad, kterak si rodiče nevěděli rady se svými zhýčkanými a zkaženými dětmi a poslali je do pracovního tábora pro mládež. Myslím, že něco takového by se mělo začít pořádat i u nás a možná by tam skončila spousta těch „nanicovatých“ dětí, které nyní nadšení rodičové posílají na ty „pětihvězdičkové all inclusive“ tábory:-)
Tisková zpráva? Další bezplatná reklama na komerční mega tábory s odkazem na jejich stránky! Navíc lživě pomlouvající: „Tábory na zelené louce jsou s trochou nadsázky „pracovními tábory“ často bez herního programu, možná naučí dítě „přežít“ v lese, ale nezbývá čas na letní radovánky, koupání, hry a soutěže jen tak pro radost, diskotéky, apod.“ Zálesácké tábory s discotékou? :)) Jsou výchovné směry, které by měly naopak děti směřovat jinam než „Pořídili jsme si například vlastní hudební a světelnou aparaturu.“ Toto je ještě tábor?
Koukám, že už se to pomalu dělí na klasické malé „rodinné“ tábory a mega komerční tábory s discotékami (a colou po celý den, hranolkami… jak jsem u jedné nabídky četl).
Jsou věci, které mne rozesmáli. Zavádějící věty typu „…rodiče trpělivě čekali týdny na pohled…“ nebo „jezdíme zahraničními autobusy (už kvůli bezpečnosti)“ :). Pokud si pamatuji, desítky let je doručovací doba tři, dnes většinou dva dny. A kolik se v ČR vyrábí značek autobusů? Ony asi těm českým padají kola :D. Nezáleží na značce, ale v jakém je technickém stavu, jestli má na každé sedačce pásy, jak jezdí řidič a především, jak si vedoucí dokáží v autobuse zjednat pořádek. Jestli děti stojí v uličce, nebo otočené klečí na sedačce bezpečnosti nepomůže, i kdyby to byl pozlacený autobus sebelepší zahraniční značky!
Mobile Sliding Menu