Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zamyšlení
Pročítám si Vaše příspěvky.Je strašné co se stalo těm dětem.Mám malé dítě je dost živé a samořejmně neposlušné.Někdy na něj také zvýším hlas a i jednu dostane ale,když jde spát a já zapnu chůvičku a slyším v chuvičce cízí maminku jak křičí na svojí dcerku a nadá vájí že nespí je mi z toho ouvej. Maminku neznám nevím jak se chová k hočičce jinak.A proto apeluji na Vás chovejme se k dětem lépe zvlášť po přečtení jedné rady v rubrice výchova na tema nechce spát v postýlce.Když slyším jak tam ta holčička pláče a nikdo tam nejde to je dost strašný Alena
Tak jsem dneska jen tak pro zajímavost sledovala naše domácí jednání – nevím, jak to napsat, ale kolikrát je třeba zvýšit hlas, nebo nedejbože plácnout po zadku… Světe div se, dnes byl asi dobrý den:-) Hlas nebylo nutné zvýšit ani jednou, nemusela jsem ani počítat do tří – jo, to u nás taky funguje – a lepance taky nepadaly (ale to už dlouho). Dokonce holky plnily své úkoly okamžitě a bez řečí, budeme to muset napsat do kalendáře zlatým písmem:-)
Kuře, možná to bude jen nějaké období vzdoru, i když u nás trvalo několik let:-) Naše Kačka měla vždycky pocit, že si může všechno vybrečet, a i když jsme od začátku tuto její snahu celá rodina ignorovali, tento její pocit přetrvával spoustu let, byla to moc uplakaná holčička. Teď je jí šest, už je to o dost lepší. Ale byly to teda nervy, od rána do noci poslouchat ten její pláč kvůli každé kraviny, kterou si usmyslela. A naopak, když chtěl člověk něco po ní, musel se toho hlasitě dožadovat. A jak radí Matušenka, pomáhalo i dělat, že neslyším, když měla zrovna “svůj den“ a nechtěla mě vyjít vstříc, naoplátku jsem ji pak ignorovala já, aby věděla, jaké to je. Ale to až tak ve třech letech. Dřív by to nefungovalo.
Jovi, Ájí, tak včera zrovna musel můj muž vynaložit velké úsilí, aby …:-) Zvláštní, pak vždycky padnu do postele a říkám si, bože, to bylo úchvatné, proč ne zítra zase! No a zítra jsem zas tak utahaná….:-DDD
Znáte to, ne?
Ahoj myslím že je to všude asi stejný.Ani já bezdůvodně nekřičím.Zvlášť když malej dělá hlouposti při kterých si muže ublížit.Kuře zkus až za tebou příde Tvá Majda a něco bude chtít dělat že jí neslyšíš.A pak se jí zeptej jak se jí to líbí ,když děláš že neslyšíš.Třeba to zabere
No, Jitko, to mi fakt hlava nebere….
U nás je to asi jako jinde – jiný názor toleruji a snažím se vidět jejich očima, nebezpečí a potenciální úraz se řeší “ječením“ nebo pleskancem :)))
Luci :)))
Kuře, to bylo myšleno jako vtip – srovnávala jsem sebe a svou sestru :-). Naše máma po nás neřvala nikdy a facku ani nic podobného jsem od našich nedostala nikdy. Přesto zaječím občas taky – když Káťa po několikáte prolítme po gauči a další prolítnutí múže skončit na zemi.
Ono se musí rozlišovat ječení a “ječení“ – já ječím pokaždé, když si ublíží – protože mně to bolí za ni a mám děsný strach, že se jí něco stalo/stane. Na rozdíl ode mne má sestra, která si myslí, že synové jsou její majetek, a ječí po nich, když mají jen o kapku jiný názor než ona, mi vždy vysvětluje, že na jakýkoli pád a úraz nemám reagovat, aby z mé dcery nevyrostla citlivka.
Ali, já myslím, že my to všichni víme, jen prostě někdy ujedou nervy. Celkově si myslím, že se naše dětičky mají docela dobře. Aspoň ty, co jsem zatím od VD kamarádek viděla, týrané určitě nejsou, spíš naopak :-))
Cvrčku, naše Andrejka (3r) si taky oblíbila počítání do tří. Někdy dokonce sedí, pobaveně se usmívá a pak řekne “maminko, počítej“ – a na moje “jednaaaa“ vystřelí a okamžitě splní, co jsem po ní chtěla. S úsměvem na rtu a čertíky v očích 🙂
Rozhodně jsem nechtěla nikoho obvyňovat nebo soudit.Jen jsem chtěla ,aby jsme se zastavili a uvědomili si jestli je nutné pokaždé křičet a plácat.Vždyť jsme je chtěli.A jen na okraj děti mám dvě.To druhé trošku starší Alena
Jitko, já se ale přiznala, že na Majdu občas zařvu, já moc dobře vím, jestli už řvu nebo ještě mluvím důrazně nahlas 🙂 A když slyším sestru, tak se vracím do dětství a slyším, jak mamka řvala na nás (a já z toho měla, a vlastně mám doteď, strach, ale mamka k tomu vždycky ještě přidala i nějakou tu facku).. pokaždé si řeknu, že už na Majdu nebudu ječet, ale Majda je po chvilce jiného názoru 🙁
Tak mi, holky, poraďte, jak omezit ječení a donutit Majdu udělat co po ní chci a nejlépe v době, kdy to po ní chci….? Nestačí, když ji to řeknu třikrát.. po čtvrté prostě musím zařvat a dojít si pro ni 🙁
Tak já se přidám – nejednám se svými dětmi zrovna v rukavičkách (i když jsou to moji mazlíčci) – opakovat něco třikrát mi přijde už moc. Osvědčilo se u nás počítání do tří. Občas se přistihnu (hlavně když pospícháme), že jsem hodně netrpělivá a občas taky tečou nervy. A řvoucí dítě v noci znám až moc dobře (poslední dobou) – když už ječí bez důvodu dvě hodiny (kolem třetí ráno), vyhrožuju a pleskanec tam taky občas přistane…a většinou až ten pleskanec zafunguje a spí se. Pohled na nervózní uhoněnou maminu, která na ulici peskuje svoje děti snáším po svých mateřských zkušenostech s nadhledem a pochopením a nikdy mě ani nenapadlo, abych se do takové situace nějak míchala (živě si totiž představím, jak asi v takové situaci vypadám já – docela k smíchu pro okolí).
Nic ve zlém kuře – ale on se občas málokdo slyší. Tím se může stát, že sestřino důrazné a hlasité mluvení je vnímáno jako ječení a vlastní ječení jen jako hlasité a důrazné mluvení. :-)))
Moje sestra, která po svých 19 letých synech ječí jak Viktorka, mně (kdykoli 20 měsíční Kátě zarazím lumpárnu, při které by si mohla ublížit) vykládá, že ječím a že ona v životě na své děti nezvýšila hlas.
No, holky, tak v tom případě já jsem tyran největší… ona Majda je totiž na normální tón v hlase hluchá (asi proto,že po ní něco chci…:-), takže se u nás vlastně mluví důrazně a nahlas vlastně skoro celý den a občas se i zařve, protože ona opravdu nevnímá :-)) ale zajímavé je, že reaguje i na šepot :-))) takže hluchá není :-)))))
je fakt, že plácnutí na zadek už jsem odbourala, už to není to malé mrně, kterému nic nevysvětlíte, takže to už musí být něco joooo extra, abych ji plácla. Ale ten zvýšený tón je u nás na denním pořádku 🙁 ale jsem taky taková, že když vidím sestru, jak na Filípka pořád ječí a on pořád brečí, tak mi to rve srdce a taky bych jí nejradši řekla, nech ho….
Aleno, tak, a teď do mě 🙂