Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
11.září
Mrkla jsem na datum a zamrazilo mě. Vybavujete si ještě něco z toho dne?
Pamatuji si, že jsme po práci mířili s kamarády koukat v podvečer na Přátele a místo nich neustále TV vysílala nárazy do Dvojčat.
Já tehdy ještě dojížděla do práce.
Ten den bylo – tuším – úterý, byla jsem objednaná ještě i na kosmetiku.
Když jsem pak už byla na nádraží, slyšela jsem pro mě nesmyslné řeči, vůbec jsem tomu nerozuměla.
Až doma – manža střídavě koukal na televizi, střídavě si volal se svou máti.
Taky si to pamatuju…moc dobře ! Měla jsem čtyřměsíčního synka.Zrovna když jsem ho krmila, tak jsem zapla Tv a říkala si: Co to je, nějakej divnej film…
Bylo mi strašně úzko. A ještě pořád jsem nechápala, co se vlastně stalo.
Já jsem tenkrát pustila televizi a bylo mi hrozně, dávali to v přímém přenosu, dlouho jsem nechápala co se děje a bylo mi z toho hrozně zle….. pamatuju si to přesně, dost mě to zasáhlo
ja si pamatuju ze jsme se to dozvedeli ve skole…meli jsme zrovna tridni schuzky….
11.září byl celkem infarktový i u nás doma. Ale pak jsem zjistila, že to bylo nic oproti USA.
My jsme se strašně hádali a málem jsme ukončili naše manželství a to jen pro pomluvu od dnes již současné a brzo zase bývalé švagrové. Když se cpala do rodiny byl poprask, když se z ní chce dostat je poprask.
Že se něco děje ve světě jsem zjistila, až další den ráno u televize.
Děti ve škole hned zkoušeli plynové masky a přeměřovali se obličeje i u nás v práci.
Děti se narychlo učili o evakuaci atd. Nevěděli jestli mají mít strach, že se jim rodiče rozvedou a podle plánu je rozdělí. Každá, že půjde k jednomu. A nebo z možné války o které jim povídali ve škole. Nejhůře to nesla dcera v první třídě. Poprvé ve škole, válka a její běsi, které jim ve škole barvitě povídali a rodiče a rozvod. Ani nevím, jak jsem to tenkrát dokázala uhrát. Možná my paradoxně pomohlo USA a její tragédie.
Pamatuji se přesně, že jsem nic netušila. Byla jsem čtyři dny přestěhovaná v novém a měla jsem spoustu práce s vybalováním a úklidem, doma 8 měsíčního klučinu, potom mi volal někdy odpoledne manžel, jestli sleduji TV, že se v Americe něco stalo. Živě si vzpomínám, jak jsem seděla zařezaná u obrazovky a nevěřila svým očím. Taky si vzpomínám, jak začínaly TV noviny, že je 11. září a svět už nebude jako dřív. Fuj…
Já taky od rána myslím na USA. To datum už to prostě připomíná…. Ráno o tom mluvili i v televizi.
Ájíku, já od té doby taky letěla letadlem z Manchestru do Prahy, už jsem byla v 5.měs těhu a vedle nás seděli taky takoví dva, no měla jsem různé vize, zda doletíme nebo ne:o((( Bohužel, člověk má už dneska strach…
Sončo,musím přiznat,že sem si po spuštění počálu taky dneska vzpoměla…já si pamatuju,že sem byla v práci a poslouchala rádio. Hrozné-volala jsem manžovi a zjišťovali jsme co jeho brácha-který je od r.2000 v USA. K
Sončo, já si ten den až tak moc nevybavuji. Jen vím, že bylo hezky, svítilo sluníčko, byla jsem ještě na mateřské s Martínkem… – až potom kvečeru: byli jsme v kostele na dětské mši a pan farář měl tehdy přímluvnou modlitbu za oběti teroristického útoku v New Yorku. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, až pak večer ze zpráv.
Ale vybavuji si přesně rok poté – to jsem jela do práce a přede mnou v autobuse seděl nějaký Arab nebo Ind – prostě tmavší pán, který nějakou cizí řečí – ne moc známou – velice živě diskutoval s kýmsi do mobilu – a já trnula, aby v tom kufříku, co měl na klíně, neměl bombu 🙂 No, neměl…. 🙂
Jen vím, že jsme z toho byli všichni tehdy hodně špatní, měli jsme strach, co bude dál – asi i díky vydatné mediální masáži. Je pravda, že svět to asi pozměnilo, ale nemám pocit, že nějak výrazně – hrůzy se děly a dějí stále na obou stranách…
Mrkla jsem na datum a zamrazilo mě. Vybavujete si ještě něco z toho dne?
Pamatuji si, že jsme po práci mířili s kamarády koukat v podvečer na Přátele a místo nich neustále TV vysílala nárazy do Dvojčat.