Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
zdrobněliny jmen
Lze něco usuzovat z toho, (z psychologického hlediska) když nadřízená (cca 50 let) oslovuje všechny své podřízené zdrobněle? Př. Janičko, Katuško, Leošku, Pavlíčku…
Asi záleží i na vztahu s daným šéfem. Měla jsem šéfku, která byla tvrdá a tvrdě oslovovala.
Má poslední šéfka byla hodná, průměrně stejného věku, tykala si s námi a v našem kolektivu bylo zvykem se oslovovat zdrobněle mezi sebou a ona to používala také. Nepřišlo mi to divné, mateřské ani podbízivé.
Ale je pravdou, že nové členy kolektivu si tak blízko k telu nepřipouští, netyká si s nimi, ale to zdrobnělé oslovování zůstalo. Myslím, že je to tím, že nastupují mladší a mladší holky, tak to tykání už je trochu mimo, ale její vztah ke všem je autoritativní, ale zároveň kamarádský.
Asi je to o tom, jakou má člověk povahu a vztah k ostatním v daném kolektivu. *
jasně ájíku. já nesnáším taky raduško. a mě to u pracovních vztahů připadá ujetý. já své podřízené a oni mě oslovujeme jménem (zuzko, katko, petře….), ale asi by mě bylo trapné říkat katuško. navíc ze své zkušenosti vím (teda právě kvůli téhle dámě jsem si to uvědomila), že když mě syn (dospělý) naštve, tak mu taky řeknu zdrobnělinou.
no martino, asi jste to úplně přesně vystihla! já měla pocit, že to oslovování taky hraje nějakou roli, mě připadalo jako že tím vyjadřuje svou dominantnost. moc děkuji za odpověď:-)
Radko, já do toho vstoupím, když dovolíš 🙂 Nejsem psycholog, ale reaguju ze svého pohledu…. Já osobně většinou zdrobněliny používám taky (sice ne Pavlíčku nebo Leošku 🙂 ) – chlapy oslovuji normálně, ale třeba kamarádky zdrobněle prostě jen z toho důvodu, že Evo, Martino….. mi přijde takové tvrdé a neosobní… vhodné do vztahu nadřízený-podřízený nebo vztah lidí, kteří se náhodou někdy setkají, ale znají se spíše formálně. U kamarádek mi přijde běžné a normální, že se oslovujeme zdrobněleji….
(Ale je pravda, že znám jednu slečnu, která striktně vyžaduje, aby se jí říkalo Jarmilo – Jarušku nesnáší 🙂 ) Možná to bude hodně i o tom, co zúčastněným vyhovuje. A asi jinak na mě působí, když nadřízená žena oslovuje zdrobněle jen ženy … u mužů, přiznávám, to zní trochu podivně 🙂
Dobrý den, často se to pozná z přímého kontaktu s daným člověkem, jak to „má“. Nicméně takto na dálku to na mě působí asi tak. Zdrobněliny používáme hlavně ve vztahu rodič – dítě. Kamarádky a přátelé si už pak říkají třeba zkráceně, ale určitě ne zdrobněle (Marti, ale ne Martinko). Tzn. když někoho takto oslovuje šéf, tak se staví do role „rodiče“ vzhledem ke svým podřízeným. Považuje své podřízené za ne zcela zodpovědné a samostatné a i když je může mít tato vedoucí ráda, tak se vůči nim staví do role „více zkušeného a moudřejšího a vše rozhodujícího rodiče“. Taky je to možné využít jako „formu nátlaku“ na své zaměstnance – „když jim budu takto „pěkně“ říkat, tak oni se nedovolí být ke mě drzí“, což může pro takovou vedoucí být třeba i to, když se s ní bude někdo bavit jako se sobě rovnou, jako s rovnocenným partnerem. Tato pozice ji nejspíš pomáhá udržovat si určitý status vedoucí, protože by ho možná jinak, přirozeně, neměla. Nevylučuje to ale, že to může být příjemná ženská. Může si zkrátka kompenzovat něco ohledně svých dětí.
Lze něco usuzovat z toho, (z psychologického hlediska) když nadřízená (cca 50 let) oslovuje všechny své podřízené zdrobněle? Př. Janičko, Katuško, Leošku, Pavlíčku…