Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Cítí se šíleně ublížený!!!
Děvčátka, ani to nechci psát do černého rámečku, protože se zas tak netrápím, přesto vás chci poprosit o názor. Jak víte z předchozích zpráv, tak jsem definitivně vzdala stěhování za tatínkem Sáry. Chtěla bych abyste mi poradily, jak zvládnout následující: samozřejmě to nějakou dobu potrvá, než to zkousnou obě strany i malá, ale tohle mě vytáčí. On samozřejmě (a pochopitelně) chce občas malou k telefonu. Zrovna včera jsem Sáru musela přemlouvat, aby tatínkovi zavolala. Moc nechtěla, měla zábavu, zkoušela jsem později. Ona ta liška malá přesně ví, jaká je situace a jak na potvoru mu do telefonu nechtěla mluvit a když, tak jen smutně: “Tatínku, mi je smutno“ a “Já chci tebe i maminku!“ Holky na jedné straně mi to bylo strašně líto, na straně druhé zas vím, že ona si na něj vzpomene hrozně málokdy, je hravá, nevyžaduje ho a do telefonu mu řekne tohle. No myslela jsem, že mě poleje! Vzala jsem telefon a říkám mu, že jí smutno být může, ale ať si za žádnou cenu nemyslí, že by tu trpěla, že je jinak veselá, no prostě že nevím, proč tohle vždycky řekne. Víte co mi napsal? Že děti jsou pravdomluvné a že jí věří, že je bez něj špatná.“ Prý má ze mě pocit, že chci, aby ho malá neměla ráda a že to jednou sama pozná! No nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Tak já lítám za malou s telefonem, aby zavolala tátovi a on mě nařkne z takové ptákoviny, kterou si právě vymyslel? To, že mu malá ani volat nechtěla, tomu by nevěřil. Nevím jak přesně to popsat, ona prostě má spojeno to volání tátovi s tím, že jakoby má být smutná, prostě nevím, proč mi to dělá, za prvé mi to drásá srdce, protože on byl ten, kdo odešel a o všem rozhodl za nás, za druhé já se o ni starám tak pečlivě, má snad všechno, i o něm před ní mluvím hezky, a ona mu řekne tohle… No né že by jí nesmělo být smutno, snad jste to tak nepochopily, ale nechápu, proč takhle přehání do telefonu.
No, co mě už ale zvedlo ze židle bylo to, když ještě dodal, že kašle na zahradu a nechává ji zpustnout, říkám mu: “Tak zeleninu a ovoce si přece posbírat můžeš,ne?“ A on: “A proč? Já na to nemám čas, když musím SÁM dělat na baráku!“ To už jsem to nevydržela a napsala mu: “A čí je to chyba? Kdyby sis chtěl ulevit od hypotéky (kterou si mimochodem vzal sám tak velikou), mohls jít do bytu 1+1 a měls pokoj. Né, on nechce, mu se tam začalo líbit a proč by to dělal apod.. Napsala jsem mu, že je opravdu sobec, že nikdy ani na chvilku nepomyslel na návrat tady k nám, kde máme úplně všechno a sám se připravil do takové situace. A ještě mě nařkne z toho, že chci,aby ho malá neměla ráda. Napsala jsem mu, že v něm opravdu musí být něco zlého, jinak si to nedovedu vysvětlit, pořád mě podezírá, že už beztak někoho mám a prostě stále stejná písnička, on za nic nemůže a já jsem všechno zavinila a nikdy mi to nezapomene!
Děvčátka, vy co jste samy s dětmi nebo i vy ostatní, jak to udělat co nejlépe, aby tím netrpěla Sárinka? Ona je tak strašně vnímavá a citlivá, přece se nenechám citově vydírat! Ale jak to udělat, aby to bylo co nejšetrnější k malé? Hned si někoho hledat nechci, jsem vážně ráda, že mám “těžké okovy“ z nepovedeného vztahu pryč a vázat se zatím nehodlám…
Díky všem za případné rady.
Darčo, ani nevíš, jak moc Ti rozumím. Jenom s tím rozdílem, že s Majdiným tatínkem pořád bydlíme….já se citově vydírat nechávám 🙁 zatím….nějak potřebuju pořádný kopanec, abych se vzpamatovala (ikdyž si to jasně uvědomuju). Mám přítele, kterému Majda říká, jak moc ho má ráda a jak s ním chce být. Pak přijdeme domů, vrhne se na tatínka a říká mu, jak moc ho má ráda. A když mu pak říkám, že Majda chce být i s Radimem (mým přítelem), tak tomu samozřejmě taky vůbec nevěří. On má pocit, že ji nutím, aby s ním byla (přitom si sama přeje, abychom za ním jezdily) a ona se brání 🙁
Taky jsem ta nejhorší na světě, já rozbila rodinu (protože jsem podala žádost o rozvod) a ten jeho ublížený obličej mě asi brzo zničí….
A co s tím dělat? Tak to fakt netuším. Obrnit se a neposlouchat…… A Sárinka si brzo uvědomí co a jak. Je to jenom čerstvé, že před chvilkou byl ještě u vás a teď najednou není. Brzo se to vrátí do původního stavu, neboj.
A jak říká Lussy, nechala bych to na něm, jestli s ní chce mluvit, tak ať zavolá… ikdyž, jak znám sebe, taky budu (až se odstěhujeme) za Majdou chodit s telefonem, aby tatínkovi zavolala :-))
Piškotko,
já myslím, že Sárinka je malá na nějaké velké vysvětlování i když vnímavá a chytrá samozřejmě je.
Jednoduše bych jí pořád opakovala, že ty jí máš ráda, tatínek jí mám rád, ale ty a tatínek už se prostě rádi nemáte a každý bydlíte jinde.
A k tomu telefonování-ve 3 letech je podle mě malá na to,aby volala tátovi,já bych jí vůbec nenaháněla po bytě že se bude volat tátovi. Prostě až ti její tatínek bude volat, a bude jí chtít k telefonu, tak bych jí dala, jinak ne.
no nejdřív bych se asi vyhnula diskutování po telefonu, které se netýká holčiny, proč s ním rozebíráš zahradu tak at si ji nehá spustnout to je už jeho věc ani s ním neřeš jak se má poprat s hypotékou, odešla jsi tak je to už jeho věc a tvůj život zase jen tvůj vy už máte společnou jen holčičku a podle mě když se tohohle vyvyuješ a nebudeš reagovat ubyde ti starostí……………..
no Sárince vysvětli jen to, že s tatínkem se k sobě nevrátíte, ale že ji má rád i ty, věř tomu, že se to časem srovná, telefony překousni a nenech se od něj vyprovokovat
A mám opačný názor než Lien (nic proti), nemyslím si, že když to s malou budeš rozebírat, tak pro ni bude jednodušší se s tím vyrovnat. Podle mé zkušenosti to funguje spíš naopak, nepochopí to a v konečném důsledku hlavně vycítí z tebe ten smutek z toho všeho. Takže bych spíš řekla, nechat tomu volný průběh, děti spoustu věcí poberou podstatně líp než dospělí….A držím palce ať se to uklidní…
Ahoj, úplně ti rozumím, Nela je občas taky taková. Já se snažím, aby aspoň nějaký kontakt mezi ní a jejím tátou byl, ale u nás to bohužel krachuje na tom, že tatínek prostě nemá zájem a když už tak minimálně. A já jsem ta, kdo ho nutí, aby se jí aspoň ozval. Ale už jsem to vzdala, nechce, jeho smůla. Nelinka už je celkem zvyklá, že když tatínek slíbí, že si pro ni přijede, tak mu do toho většinou něco vleze. Nebo teď naposledy mi napsal v sobotu, že by si ji v neděli vzal. Ale vzhledem k prodlouženému víkendu už jsme samozřejmě měly svoje plány a těšily jsme se, tak jsem jí to ani neříkala. Ono jde opravdu jen o zvyk, časem jí prostě přestal tolik chybět. Zato teď začíná mluvit o novým tatínkovi (by mě zajímalo, kde ho chce vzít:-)) a co hůř, taky o miminkách a o sestřičkách. Takže je to tu divoký..:-D A když jí na to řeknu, že přece tatínka má, tak mi odpoví: “No jo, ale on tu s náma nebydlí…takže potřebujem jinýho.“ A má jasno.
Piškotko, já nemám zkušenosti, tak ti moc neporadím. Jen chci napsat, že ti nezávidím, jak to máš těžké. S tou malou, asi bych si s ní o tom promluvila, proč jste v takové situaci v jaké jste a proč pro tebe není přijatelné být s tatínkem, myslím, že když bude vše vědět bude jednodušší se s tím vyrovnat. A to co mu říká neber tak, že by ti to dělala nějak naschvál, to spíš dělá pro něj, říká, co chce slyšet a taky jí asi trochu smutno je, to se nedá svítit. Hodně sil, nikdo nikdy nemůže vědět, jestli ho to taky nečeká, i dobrý vztah se může něčím tak narušit, že to dál nejde.
Ahojte holky, já myslím, že malá se u Tebe mám dobře, vypadala spokojeně.
Napadlo mě, jestlis měla telefon na hlasitý odposlech, slyšela jsi, co on jí říká? Nemohl jí něco v tom smyslu říct? Ona to pak už jen možná zopakovala.
Co se týče hypotéky, přece ho do toho nikdo nenutil. Je snad svéprávný a rozhodl se sám. On už asi neví kudy a kam a tak tě bude obviňovat z kde čeho.
Je vidět, že ses rozhodla správně.
Budu řešit stejný problém, tak mě taky docela zajímá, jak to udělat, aby netrpěli děti. Kubíček si na tátu za těch 5 dní na Moravě ani nevzpomněl (né, že by táta zavolal a chtěl ho k telefonu, psal jen SMS). Tak to snad nebude taková hrůza. A Tomášek je ještě maličký a nemá z toho rozum. Táta si s ním stejně moc nehraje.
Děvčátka, ani to nechci psát do černého rámečku, protože se zas tak netrápím, přesto vás chci poprosit o názor. Jak víte z předchozích zpráv, tak jsem definitivně vzdala stěhování za tatínkem Sáry. Chtěla bych abyste mi poradily, jak zvládnout následující: samozřejmě to nějakou dobu potrvá, než to zkousnou obě strany i malá, ale tohle mě vytáčí. On samozřejmě (a pochopitelně) chce občas malou k telefonu. Zrovna včera jsem Sáru musela přemlouvat, aby tatínkovi zavolala. Moc nechtěla, měla zábavu, zkoušela jsem později. Ona ta liška malá přesně ví, jaká je situace a jak na potvoru mu do telefonu nechtěla mluvit a když, tak jen smutně: “Tatínku, mi je smutno“ a “Já chci tebe i maminku!“ Holky na jedné straně mi to bylo strašně líto, na straně druhé zas vím, že ona si na něj vzpomene hrozně málokdy, je hravá, nevyžaduje ho a do telefonu mu řekne tohle. No myslela jsem, že mě poleje! Vzala jsem telefon a říkám mu, že jí smutno být může, ale ať si za žádnou cenu nemyslí, že by tu trpěla, že je jinak veselá, no prostě že nevím, proč tohle vždycky řekne. Víte co mi napsal? Že děti jsou pravdomluvné a že jí věří, že je bez něj špatná.“ Prý má ze mě pocit, že chci, aby ho malá neměla ráda a že to jednou sama pozná! No nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Tak já lítám za malou s telefonem, aby zavolala tátovi a on mě nařkne z takové ptákoviny, kterou si právě vymyslel? To, že mu malá ani volat nechtěla, tomu by nevěřil. Nevím jak přesně to popsat, ona prostě má spojeno to volání tátovi s tím, že jakoby má být smutná, prostě nevím, proč mi to dělá, za prvé mi to drásá srdce, protože on byl ten, kdo odešel a o všem rozhodl za nás, za druhé já se o ni starám tak pečlivě, má snad všechno, i o něm před ní mluvím hezky, a ona mu řekne tohle… No né že by jí nesmělo být smutno, snad jste to tak nepochopily, ale nechápu, proč takhle přehání do telefonu.
No, co mě už ale zvedlo ze židle bylo to, když ještě dodal, že kašle na zahradu a nechává ji zpustnout, říkám mu: “Tak zeleninu a ovoce si přece posbírat můžeš,ne?“ A on: “A proč? Já na to nemám čas, když musím SÁM dělat na baráku!“ To už jsem to nevydržela a napsala mu: “A čí je to chyba? Kdyby sis chtěl ulevit od hypotéky (kterou si mimochodem vzal sám tak velikou), mohls jít do bytu 1+1 a měls pokoj. Né, on nechce, mu se tam začalo líbit a proč by to dělal apod.. Napsala jsem mu, že je opravdu sobec, že nikdy ani na chvilku nepomyslel na návrat tady k nám, kde máme úplně všechno a sám se připravil do takové situace. A ještě mě nařkne z toho, že chci,aby ho malá neměla ráda. Napsala jsem mu, že v něm opravdu musí být něco zlého, jinak si to nedovedu vysvětlit, pořád mě podezírá, že už beztak někoho mám a prostě stále stejná písnička, on za nic nemůže a já jsem všechno zavinila a nikdy mi to nezapomene!
Děvčátka, vy co jste samy s dětmi nebo i vy ostatní, jak to udělat co nejlépe, aby tím netrpěla Sárinka? Ona je tak strašně vnímavá a citlivá, přece se nenechám citově vydírat! Ale jak to udělat, aby to bylo co nejšetrnější k malé? Hned si někoho hledat nechci, jsem vážně ráda, že mám “těžké okovy“ z nepovedeného vztahu pryč a vázat se zatím nehodlám…
Díky všem za případné rady.