Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kde se stala chyba?
Máme 2,5 letou dceru, která se právě začíná seznamovat s docházkou do školky. Přesněji do soukromé školky, neboť v tomto věku v našem kraji do normální MŠ být přijata nemůže a jesle neexistují. Vyvstal nám ovšem „nečekaný“ problém. Pojem nečekaný následně vyjasním. Jedná se podle toho, co jsem se na těchto stránkách dočetla, o problém normální, ale v našem případě trošku nespecifický. Jedná se o běžný vzdor a nechuť ve školce zůstat delší dobu jak cca 2 hodiny a nebo zůstat tam vůbec. Bohužel s tím se přidružily i problémy jiné, které následně popíšu.Proč je to pro nás problén nečekaný? Naše dcera byla hlídána svými prarodiči pravidelně od svých 7 měsíců z důvodu, že jsem nastoupila na poloviční úvazek do svého původního zaměstnání. S hlídáním už od tohoto věku problém nebyl. Dcera to přijímala dobře, spíše jako zpestření dopoledne a postupně jak byla starší, tak zůstávala i přes víkendy přes noc a nebyl v tom žádný problém. Postupem času byli prarodiče hlídáním unavení, tak jsme to kombinovali s druhou babičkou, občas pohlídal tatínek, když zrovna nebyl v práci nebo i švagrová se stejně starou dcerou apod. Takže nikdy jsme nemuseli řešit problém , že někde být nechce, ba naopak, vždy se těšila. To že měla být někde jinde než doma brala vždy pozitivně, prostě jako něco, na co se může těšit. Dalo by se tedy říci, že jsem byla pyšná na to, že nemám doma dítě „závisláka“, ale samostatnou hodnou holčičku, která rodičům věří, že by ji nedali nikam, kde by se ji nemuselo líbit a vždy měla jistotu, že pro ni přijedeme, ať už to bylo za pár hodin nebo za dva dny. Jenže babička začala být unavená, druhá začala chodit do práce a tak jsme se rozhodli problém s hlídáním řešit soukromou školkou. Jednu jsme navštěvovali od jejích dvou let, kam jsme chodili na pravidelná cvičení pro děti a jednou jsme ji v cca dvou letech, tam nechali na zkoušku na dvě hodinky pohlídat mezi dětmi. Vše proběhlo bez problémů, ani nechtěla domů. Tehdy nám ale ještě připadala malá a babička se nám ještě rozhodla nějakou chvíli pomoci s hlídáním. Do této školky jsme zatím stále docházeli na cvičení. Cca před měsícem jsme se rozhodli, že tedy vybereme nějakou možnost co se týká alternativního hlídání, tedy ne prarodiče, ale buďto tuto soukromou školku nebo se nám naskytla ještě jedna možnost. Má kamarádka dává hlídat svou dceru, která je stejně stará jako ta naše soukromě k jedné paní. Tato paní hlídá celkem dvě děti, jde o bývalou učitelku ve školce, která šla předčasně do důchodu. Připadalo mi to jako dobrý nápad a protože kamarádka mi podala ty nejlepší reference, tak jsme se rozhodli to vyzkoušet. Nejdříve se seznámily holky, báječně si rozuměly, asi hodně dělala stejná věková kategorie. Neprobíhaly žádné hádky, rozpory nebo něco podobného. Navštívily jsme tedy s dcerou následně samotnou paní a to v době, kdy tam byly i ostatní děti. Dcera tam šla normálně bez problémů si začala s dětmi hned hrát. Pobyly jsme tam cca dvě hodinky. S paní jsem si promluvila a protože se mi jevila jako člověk s praxí v tomto oboru, navíc se snažila děti i učit, to co se klasicky učí ve školkách, tak mi to připadalo báječné. Děti byly pohodové a bylo na nich vidět, že jsou spokojené. Rozhodla jsem se proto, že to tedy s dcerou zkusím. Domluvily jsme se, že ji tam po víkendu přivedu a uvidí se. Na postupu jsme se domluvily tak, že ji prostě přivedu a ona si ji převezme a domluvíme se v kolik se pro ni zastavím. Tak se také stalo. Ráno jsem tam dceru odvedla vše proběhlo v pořádku. Na radu paní jsem celý víkend s dcerou o tom všem mluvila a připravovala ji na pobyt tam. Vysvětlování, že si bude s dětmi hrát, pak si dají oběd a já pro ni přijedu. Vše se zdálo, že pochopila a nebude s tím žádný problém. Dceru jsem tam tedy zanechala a odjela. Telefonické spojení na mě paní měla. Projistotu jsem zústávala poblíž, kdyby něco, ale nikdo nevolal, tak jsem odjela domů. Po hodině jsem ale doma zjistila, že jsem nechala tel. v autě. Samozřejmě jsem měla zmeškané hovory od paní na hlídání. Dozvěděla jsem se, že se mi tedy celou hodinu pokouší dovolat, že dcera neutišitelně pláče a chce domů, tak abych tedy přijela. Tehdy jsme se ještě domlouvaly, že se nic neděje, že to chvíli potrvá a ať ji přivedu následující dny znovu. Podle info od paní dcera si s dětmi normálně hrála, pak si daly oběd a protože ostatní děti byly unavené a chtěly spát, tak je uložila, ale dcera spát nechtěla a spustila tento heroický výkon. Domluvily jsme se tedy, že prozačátek tam spát nemusí a mě ostatně nevadilo, že tam bude jen na dopoledne pro práci mi to stačilo. Jenže následující den jsem ji sotva dostala ke dveřím a když už došla ke dveřím, tak se při histerickém pláči pozvracela, paní usoudila, že takhle to nepůjde a ať dál doma trénujeme a ať ji na to připravuji. Doma jsme tedy neustále vysvětlovali, že se nic neděje, že si tam bude hrát zrovna jako u babičky a pak že pro ni přijedeme, že musíme do práce jako vždycky apod. Jenže na příště se to znova opakovalo, vůbec tam nechtěla vstoupit. Takže jsem tam šla i s dcerou a domluvily jsme se s paní, že tedy jejích služeb nevyužijeme ostatně ona taky asi moc netoužila po tom, aby harmonické hlídání dvou dětí bylo tímto způsobem narušeno. Navíc jsem nemohla tušit co se tam tehdy odehrávalo, že to způsobilo u dcery takovouto nevoli. Více méně se v tomto přemlouvacím období objevily i problémy s chováním dcery doma. Doposud hodné a poslušné dítě začalo dělat naschvály a neobvyklými způsoby na sebe ztrhávala pozornost. Přes poledne přestala chtít chodit spát, večer problémy s usínáním. Usoudili jsme tedy s manželem, že tudy cesta nevede, a že využijeme služeb soukromé školky, kam byla dcera zvyklá docházet na cvičení a byla tam ráda. Daly jsme si tedy týden s dcerou oddych více méně srovnaly denní rytmus, co se týká jejího chování a alespoň večerního usínání. Pak jsme tedy navštívily školku a domluvily se na pravidelné docházce. První den tam dcera šla s nadšením. Dohodly jsme se s učitelkami, že tam bude jen na dopoledne a před obědem ji vyzvednu. Nikdo celé dopoledne nezavolal, tak jsem pro ni na poledne přijela. Byla naštvaná, že nemá sebou oběd, protože chtěla obědvat s dětmi a domů jít nechtěla. Takže u stolu s dětmi si musela dát alespoň rohlík, který jsem jí donesla, a pak tedy s trochou nevole se mnou odešla domů. Následující den proběhlo zase vše vklidu. Normální příchod i rozloučení s maminkou a moc se těšila jak si půjdou s dětmi zacvičit. Jenže ten den jsem měla po dvou hodinách jejího pobytu ve školce telefonát od učitelky, že hystericky pláče a jestli si jí tam mají i přesto nechat, nebo raději pro ni přijedu. Po zkušenostech s paní na hlídání jsem usoudila, že by nebylo dobré aby to začalo všechno nanovo a tak jsem tam za ní přijela se podívat, kde je problém. Nicméně jsme hned neodešly, vysvětlila jsem jí, že bych pro ni později stejně přijela a ještě chvíli jsme zůstaly s dětmi, pohrála si a až následně jsme odjely domů. Další den to nabralo ještě lepší obrátky, to už nastal protest před budovou školky, přesto jsem ji tam dovedla a přes veškerý její odpor jsem ji převlékla a doprovodila mezi děti.Byla to půlhodinová řehole, kdy jsem musela vydržet její odpor a řev, ale něco mi říkalo, že nesmím dovolit, aby si vyřvala odchod. Nicméně mezi děti potom šla a já tam zůstala s ní, protože jsem se mezitím snažila s učitelkami promluvit a domluvit se na postupu co s tím. Dcera si vklidu hrála s dětmi, došla si i na cvičení. Pobyly jsme tam cca čtyři hodiny a já to brala jako že jsem měla možnost nahlédnout do chodu školky. Dcera se v klidu rozloučila s dětmi i s učitelkami a slíbila , že druhý den příjde a že už nebude plakat. Další den to opravdu prošlo bez breku při příchodu a celý půlden byl poklidný. S učitelkami jsem se domluvila, že ještě dnes tu s ní pobudu, ale protože vidím, že je vše vklidu, takže po víkendu už to půjde beze mne. Opět jsem viděla, že všecny děti ( je jich tam cca max 8-10 dětí na ně dvě učitelky) jsou pohodové, denní režim dětí byl v pořádku. Učitelky jim připravovaly stále nové aktivity, tj. kreslení, stavby z kostek, hodinové cvičení apod. Takže mi vše připadalo, že je tak jak má být. Protože jsem celý týden strávila aktivní přípravou dcery na školku, tak mi stála práce. Proto jsem se domluvila s prarodiči, že jí pohlídají přes víkend. Brala jsem to jako jedinou jistotu, kde nebudu muset řešit problém, že tam nechce být. Jaké bylo ale moje překvapení, když po dvou hodinách volají panikařící prarodiče, že nevědí co s ní, že to nikdy neudělala, ale že stojí u dveří a hystericky řve, že chce maminku, tak ať pro ni přijedu. Přestože jsem jim pracně vysvětlovala, že to není nejlepší nápad a ať si zkusí poradit, že když pro ni přijedu, tak je amen. Dala jsem jim proto pár funkčních rad a doufala, že je vyřešeno. Ale nebylo za další půlhodinu nový telefonát, že nic nefunguje a ať přijedu. Když jsem přijela, tak dcera stála ubulená u dveří a že chce domů. Zvolila jsem stejný postup jako ve školce. Znovu jsem ji svlékla a řekla ji, že dokud se neuklidní, nikam se nejede. Dotazovala jsem se jí, co se stalo, že nechce být ani u babičky. Odpověď klasická, protože jsem plakala a chtěla jsem domů. Nicméně se uklidnila a při dotazu, zda tedy opravdu chce domů, nebo raději stráví víkend u babičky jako obvykle, rozhodla se zůstat. Vyžadovala že se chce vykoupat a že jde spinkat. Když jsem viděla že to myslí vážně, znovu jsem obdařila prarodiče radami co s tím a odjela v klidu domů. Dcera šla normálně spát. Jenže ráno se opakovalo to samé. Dvouhodinový řev u dveří, že chce domů. Nebyli ji schopni od dveří dostat. Nedošla si na záchod, nejedla , nepila, prostě chtěla domů. Dojel pro ni tedy manžel. Doma obvyklá odpověď, chtěla jsem domů, protože jsem plakala, chtěla jsem za maminkou. Prarodičům jsem víceméně poděkovala za to, že tohle nebyl opravdu dobrý tah, ale nedalo se nic dělat. Takže jsme zkončili jak sedláci u chlumce. Dcera nechce být ve školce , ani u babičky, kde byla zvyklá. Objevil se nám megašprajc. Jsem zvědavá, jak si s tím teď po víkendu poradí ve školce paní učitelky. Bohužel to zkouší i na tatínka, když má někam s ním jet beze mne, nebo jdu z domu, jenže já i manžel jsme nekompromisní, takže ten odchod se vždy uskuteční a vztek velice rychle ustoupí, protože vidí, že je to beze smyslu. Prostě to co dříve bylo absolutně normální, je dnes velkým problémem. Můj dotaz tedy zní, kde je ta zásadní chyba a co se stalo, že dnes je hlídání velkým problémem, přestože donedávna, byla dcera v tomto ohledu samostatná a bezproblémová.
veni vidi vici
Kamčo, myslíš, jako že paní hledá „zádrhel“ u své dcery, místo u sebe?
Tak mi to taky přijde, bohužel.
Na druhou stranu paní píše, že chodí s malou na dětské cvičení atd. Možná se až moc snaží najít víc aktivit pro tak malé děcko. Samozřejmě to tak být nemusí, ale myslím teď ty rodiče, kteří si myslí, že když pošlou dítě na x kroužků, že mu dávají maximum. 🙂
Veni vidi vici a nezkoušeli jste jen jednu stálou chůvu,která by hlídala u vás doma a zavedla s holčičkou pevný=neměnný řád,který děti mají tak rády?zkuste třeba někoho z okolí,koho dcera zná a lépe tak nalezne důvěru a pocit bezpečí.samozřejmě,že i u toho může vzdorovat,ale to záleží na více okolnostech.třeba jí nevyhovovalo,že tam bylo více dětí..
Peťko, já si taky myslím,že Veni,vidi svou dcerku moc miluje a že dcerka moc miluje ji:-) O tom není pochyb. Jen mi přišlo,že hledá ten ,,zádrhel“ úplně jinde než je.
Veni vidi vici,
prokousala jsem se opravdu hodně dlouhým popisem a moje první reakce byla stejná, jako zde už napsaly holky.
Takto malé děcko by mělo být s maminkou.
Na druhou stranu jsem v textu vycítila lásku k dcerce, to, že se snažíte při řešení myslet nejen na sebe, ale i na malou. To se z textu myslím dá vyčíst.
Jde možná i o to, že do této doby byla pro Vás dcera něco jako živá „panenka“. Byla bezproblémová, spokojená, nebrečela a vlastně byla zlaté dítě. Nyní přišel zlom. I ona se začala projevovat a dávat najevo své city, svůj názor. Možná to bude znít blbě, ale „první vzdor“ je opravdu jen zlomeček toho, co děti dokážou. Pokud se Vám dcera zdá, při prvním maličkém „problémku“ nezvladatelná, co pak budete dělat, až přijde další vzdor a puberta?
Taky mám pocit, že je dítě zmatené. Navíc dorostlo do věku, kdy už nejde jen o pouhé hlídání dítěte další osobou. Dvouleté děcko chce mnohem víc poznávat svět, už to není jen o stavění kostek a prohlížení obrázkových knížek. Třeba už na takový zápřah opravdu nemají prarodiče dost sil.
Nemusíte přemýšlet, kde se stala nějaká chyba. Třeba se ani žádná nestala. Jedná se jen o období, kdy dítě dává najevo, že chce být s maminkou. Přijde mi to přirozené a normální. Vždyť kolikrát se stane, že dítě nastoupí do školky bez problémů a za půl roku začne pláč a vzdor?
Jak už tady zaznělo, Vy jste matka a musíte se sama rozhodnout jak dál. Jen jsem chtěla napsat, že to co do dítěte sama „vložíte“, to se Vám pak několikanásobně vrátí. Nemusí to být samozřejmě pravidlem, ale mohu porovnávat vývoj vztahů v několika rodinách, kde děcko „muselo“ už od půl roku zůstat u prarodičů, nebo v jeslích. V dětském věku to až tak navenek nevadilo, ve věku dospívání je propast mezi matkou a dcerou šílená a myslím, že navázat znovu přetrhanou nit je hrozně těžké.
Vaše dítě za nic nemůže a pokud se bojí, má strach, pak potřebuje oporu. Tou oporou je samozřejmě maminka, ale taky určitý režim a rytmus v jeho životě.
Veni.vidi..Tvůj první příspěvek je sáhodlouhý a je v něm jen to že VY-rodiče máte problém s dítkem…nikde tam není ani náznak pochopení a vcítění se do dítka…
ANO ona je prostě malá-prochází obdobím vzdoru a zkoušení co si může a nemůže dovolit-to je normální. Každé dítko je jiné a každé si jinak zvyká na úplně cizí lidi. Nebylo potřeba popisovat situaci,když nechcete slyšet co si o ní myslí jiní…podle toho co píšete si trvám na tom,že by bylo fajn školku ještě na čas odložit a užít si dcerky dokud je to ta kouzelná panenka-což jistě je:-)
Ani sebelepší školka Vám nezaručí,že tam bude dítě spokojené….opravdu je to normální,že tam Vaše dcerka nyní odmítá být. Takových dětí je spousta.
Neberte to jako nějaké křivdění Vám-berte to tak,že tahle varianta řešení by Vás samotnou asi nenapadla. Jinak by jste nepsala tento dotaz.
Protože řešení jsou jen dvě.
1. počkat se školkou
2.vytrvat a dítko vodit do školky dále a ono si tam za čas zvykne
Obě varianty jsou správné-ovšem s jinými proměnnými-dětmi-každé je jiné a my Vaši dcerku neznáme tak dobře jako Vy. Rozhodnutí je na Vás. K
Dcera nám samozřejmě dělá radost nejen tím, jak se rozvíjí a co už všechno umí, jaká je rozumbrada a umí odpovědět na každou otázku 🙂 Jsme moc rádi, že ji máme.
maminko a vo tom to je…at se vztake at place at se smeje…porad je to nase slunicko a bude.ú
brmbulka
Anonymní, nereagovala jsem negativně, pokládám za dobré, že se situací zabýváte. Nevidím nic nevhodného na tom, že dítě ve 2,5 letech zapojujete do hlídacích aktivit mimorodinných. Pochopila jsem, že do té doby hlídala pouze rodina a dítě se do této situace dostává poprvé. Někdy toto nezvládne ani dítě 4leté či starší, takže naše připomínky, že je možná jen malá, nejsou úplně mimo mísu. Pokud se jedná pouze o několik dní zkoušení, nelze dělat podle mě závěr. Jistě vám řekli (možná i ina „hlídací“ učitelka), jak dlouho probíhá adaptace dítěte na podobný typ hlídání, jsou to spíš měsíce než týdny. V této době lze bohužel očekávat, že se dítě bude chovat jinak, možná úzkostněji, možná si bude víc žádat maminku. Jestli šlo o toto, potom to v nějaké podobě asi známe téměř všechny a kromě velmi šetrného přístupu, povídání a věnování se dítěti nevím o ničem, jak situaci lépe zklidnit. Možná poradí někdo další.
K hodnocení krkavčí či sobecké matky bych se nijak nepřipojovala, už jen proto, že z otázky po netu lze dělat jen málokdy objektivní závěr. Přeji rychlé přivykání celé rodiny a brzké urovnání dcerčina chování u prarodičů.
Virenka
Velice děkuji za všechny reakce, jsou sice vesměs negativní a směřují k jedinému a to že jsem matka, která si vlastně nezaslouží ani mít dítě. Uvedu některé věci na pravou míru. To že jsem vše psala tak obsáhle mělo jediný důvod a to ten, že jsem chtěla, aby ten kdo to bude číst, byl zasvěcen do celého problému. Bohužel se mi to podařilo jen částečně. Ano bohužel jsem matkou, která byla nucená z důvodu špatné rodinné finanční situace pracovat již tak brzy. Pracovala jsem na poloviční úvazek, ale jen po dobu 4 měsíců, pak jsem tuto práci opustila. Důvodem bylo jednak, že jsem se chtěla naplno dceři věnovat a za druhé se nám s manželem podařilo najít zdravé řešení naší situace, takže to již nevyžadovalo, abych do práce docházela. Jelikož práce kterou dělám je žádaná a lidé se kterými jsem spolupracovala mě požádali po mé dvouměsíční pauze znovu o pomoc, tak po dlouhých úvahách jsem se jen na omezenou dobu, tj. po dobu 3 měsíců k tomu vrátila. Jelikož dcera i potom, co tento čas strávila se mnou doma neprotestovala, když ji na pár hodin denně pohlídali prarodiče, do práce jsem docházela. Trvalo to tedy tři měsíce a pak jsem opět zůstala doma s tím, že svou profesi budu vykonávat na živnostenský list, s tím, že budu tedy s dcerou doma a při tom pracovat. Vyžadovalo to akorát občasné víkendové hlídání a jednou za měsíc, kdy jsem prováděla audit na nějaké firmě ji pohlídali i v týdnu.
Tudíž to není v tom, že bych nehledala řešení, jak být s dcerou více a věnovat ji více času. Proto jsme také docházeli na cvičení s dětmi, protože s dětmi být chtěla a tím jí zároveň nenuceně přivykat na pobyt s dětmi a začleňovat se i do jiných kolektivů než jsou ty rodinné.
V předchozím mém článku jsem hovořila více o hlídání, protože jsem potřebovala odpovědět na otázku , která se týkala přímo hlídání. Proto unikla souvislost o vztahu nás obou rodičů a dcery.Manžel ještě před rokem dojížděl za prací do Prahy. Nevyhovovalo mu to ani kvůli mě, ani kvůli dceři. Vídal se s námi málo a sám se rozhodl tuto práci opustit a pracovat blíže domovu. Od té doby trávení volných chvil bylo naprosto ideální. Neustálé výletování, které se dceři líbilo a nám vyhovovalo, že jsme více s ní a ona s námi. Co nás vedlo k docházení naší dcery do soukromé školky? Jednak to, že jsme chtěli dát jejímu životu lepší řád. To znamená, že jsme chtěli, aby tam trávila třeba dva dny v týdnu, nikoli týden celý a pak na víkend k babičce. Dva dny v týdnu, které ona bude věnovat pobytu s dětmi, kde se jí vždy líbilo. Já to brala tak, že bude pevně stanovená doba pro mou práci a ostatní volný čas mohu věnovat dceři.
Uznávám, že to , že jsem se nechala unést referencemi na paní na hlídání byla chyba, ale jak jsem předtím napsala ukončili jsme to, protože jsem nechtěla dceru bezdůvodně trápit.
Do soukromé školky jsem spolu s dcerou docházela několik dní a měla možnost odpozorovat, jak se tam s dětmi zachází. Pobývají tam děti předškolkové, tj od 1 roku do 3 let. Všechny jsou tam pohodové a spokojené a přístup učitelek úžasný, proto by mě nenapadlo, že dělám něco nenormálního nebo absurdního, jak jsem se zde na sebe dozvěděla. Brala jsem to opravdu jako možnost otevřít vrátka dceři k něčemu novému a k poznání i jiných věcí, které do té doby tak ráda přijímala. To že po dvou dnech klidného pobytu tam, pak z ničeho nic začala vyvádět jsem taky brala s klidem a snažila jsem se na to nahlížet s nadhledem a s tím, že to přejde. Co mě přivedlo k tomu sem napsat bylo to, že zničehonic přestala chtít chodit i k babičce, kterou do té doby tak milovala. Prarodiče z toho byly samozřejmě vyřízení, protože do té doby se to nestalo a bylo jim líto, že když teď ji vídají už jen občas o víkendech, tak ona k nim nechce. Chtěli jsme proto radu které řešení této situace by bylo nejvhodnější.
Nejsem tedy krkavčí či sobeckou matkou, její tatínek jí miluje a tráví s ní co možná nejvíce svého volného času. Dcera nám samozřejmě dělá radost nejen tím, jak se rozvíjí a co už všechno umí, jaká je rozumbrada a umí odpovědět na každou otázku 🙂 Jsme moc rádi, že ji máme. Chceme v jejím zájmu jednat správně a uděláme všechno proto, aby se vše srovnalo.
Ještě jednou děkuji za průchod očistcem :-))
odpověď na reakce
Velice děkuji za všechny reakce, jsou sice vesměs negativní a směřují k jedinému a to že jsem matka, která si vlastně nezaslouží ani mít dítě. Uvedu některé věci na pravou míru. To že jsem vše psala tak obsáhle mělo jediný důvod a to ten, že jsem chtěla, aby ten kdo to bude číst, byl zasvěcen do celého problému. Bohužel se mi to podařilo jen částečně. Ano bohužel jsem matkou, která byla nucená z důvodu špatné rodinné finanční situace pracovat již tak brzy. Pracovala jsem na poloviční úvazek, ale jen po dobu 4 měsíců, pak jsem tuto práci opustila. Důvodem bylo jednak, že jsem se chtěla naplno dceři věnovat a za druhé se nám s manželem podařilo najít zdravé řešení naší situace, takže to již nevyžadovalo, abych do práce docházela. Jelikož práce kterou dělám je žádaná a lidé se kterými jsem spolupracovala mě požádali po mé dvouměsíční pauze znovu o pomoc, tak po dlouhých úvahách jsem se jen na omezenou dobu, tj. po dobu 3 měsíců k tomu vrátila. Jelikož dcera i potom, co tento čas strávila se mnou doma neprotestovala, když ji na pár hodin denně pohlídali prarodiče, do práce jsem docházela. Trvalo to tedy tři měsíce a pak jsem opět zůstala doma s tím, že svou profesi budu vykonávat na živnostenský list, s tím, že budu tedy s dcerou doma a při tom pracovat. Vyžadovalo to akorát občasné víkendové hlídání a jednou za měsíc, kdy jsem prováděla audit na nějaké firmě ji pohlídali i v týdnu.
Tudíž to není v tom, že bych nehledala řešení, jak být s dcerou více a věnovat ji více času. Proto jsme také docházeli na cvičení s dětmi, protože s dětmi být chtěla a tím jí zároveň nenuceně přivykat na pobyt s dětmi a začleňovat se i do jiných kolektivů než jsou ty rodinné.
V předchozím mém článku jsem hovořila více o hlídání, protože jsem potřebovala odpovědět na otázku , která se týkala přímo hlídání. Proto unikla souvislost o vztahu nás obou rodičů a dcery.Manžel ještě před rokem dojížděl za prací do Prahy. Nevyhovovalo mu to ani kvůli mě, ani kvůli dceři. Vídal se s námi málo a sám se rozhodl tuto práci opustit a pracovat blíže domovu. Od té doby trávení volných chvil bylo naprosto ideální. Neustálé výletování, které se dceři líbilo a nám vyhovovalo, že jsme více s ní a ona s námi. Co nás vedlo k docházení naší dcery do soukromé školky? Jednak to, že jsme chtěli dát jejímu životu lepší řád. To znamená, že jsme chtěli, aby tam trávila třeba dva dny v týdnu, nikoli týden celý a pak na víkend k babičce. Dva dny v týdnu, které ona bude věnovat pobytu s dětmi, kde se jí vždy líbilo. Já to brala tak, že bude pevně stanovená doba pro mou práci a ostatní volný čas mohu věnovat dceři.
Uznávám, že to , že jsem se nechala unést referencemi na paní na hlídání byla chyba, ale jak jsem předtím napsala ukončili jsme to, protože jsem nechtěla dceru bezdůvodně trápit.
Do soukromé školky jsem spolu s dcerou docházela několik dní a měla možnost odpozorovat, jak se tam s dětmi zachází. Pobývají tam děti předškolkové, tj od 1 roku do 3 let. Všechny jsou tam pohodové a spokojené a přístup učitelek úžasný, proto by mě nenapadlo, že dělám něco nenormálního nebo absurdního, jak jsem se zde na sebe dozvěděla. Brala jsem to opravdu jako možnost otevřít vrátka dceři k něčemu novému a k poznání i jiných věcí, které do té doby tak ráda přijímala. To že po dvou dnech klidného pobytu tam, pak z ničeho nic začala vyvádět jsem taky brala s klidem a snažila jsem se na to nahlížet s nadhledem a s tím, že to přejde. Co mě přivedlo k tomu sem napsat bylo to, že zničehonic přestala chtít chodit i k babičce, kterou do té doby tak milovala. Prarodiče z toho byly samozřejmě vyřízení, protože do té doby se to nestalo a bylo jim líto, že když teď ji vídají už jen občas o víkendech, tak ona k nim nechce. Chtěli jsme proto radu které řešení této situace by bylo nejvhodnější.
Nejsem tedy krkavčí či sobeckou matkou, její tatínek jí miluje a tráví s ní co možná nejvíce svého volného času. Dcera nám samozřejmě dělá radost nejen tím, jak se rozvíjí a co už všechno umí, jaká je rozumbrada a umí odpovědět na každou otázku 🙂 Jsme moc rádi, že ji máme. Chceme v jejím zájmu jednat správně a uděláme všechno proto, aby se vše srovnalo.
Ještě jednou děkuji za průchod očistcem :-))
odpověď na reakce
Katko, neukamenovaly bychom jí, jen jsme se pokusily otevřít jí oči, aby místo dlouhosáhlého vypisování, proč dítě nechce být mimo domov pochopila, že chce být její dcera s ní. To dítě musí mít v hlavě docela slušný zmatek, možná ani neví, kam vlastně patří.
Každá z nás občas potřebuje vypnout, být chvíli sama bez dítěte nebo dětí, ale nedokážu si představit, že bych jimi takhle manipulovala z jednoho hlídání do druhého.