Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jedna rána za druhou...chjooo
Holky vůbec sem nepíšu, protože nikdy není nic s čím bych se svěřila, ale dnes už je toho na mě moc a nemám komu, tak alespoň takhle.
Život na RD se stane časem stereotypním a tak spíš řeším samé ptákoviny. Kam na písek, co číst za pohádky, co uvařit. V poslední době trápení se školkou v souvislosti s prací, ale ve srovnání s tím, co se na mě navalilo během jednoho dne, jsou to nicotné ptákoviny 🙁
Dnes ráno jsem zajela na rychlou kávu ke svým rodičům a zjistila, že tátovi není dobře, vypadal, jak když má exnout (omlouvám se za ten výraz). Jenže trápilo by mě to méně, kdyby tohle nebylo jeho standartní řešení zdravotních problémů. Nechci to brát do hloubky, ale jen ve zkratce. Už léta ho trápí těžká paradentoza, po letech už mu zbylo v puse pět a půl zubu, ale bojí se zubaře tak, že tam prostě nezajde i kdyby ho to mělo stát život! Díky tomu trpí urputnými záněty v ústech, kolikrát je oteklý jak balon, ale léčí si to podomácky a raději trpí. V souvislosti s těmito záněty se mu záněty stěhují po těle, takže to jsou záda, srdíčko v neposlední řadě z těch všech stresů okolo bolestí jsou to vředy, žlučník a v neposlední řadě akutní neléčené hemoroidy. Jeho přístup šílený, ale má názory jako většina starších lidí “co kdyby mi našli rakovinu“. Takže na mou otázku, jak mu je odpověděl “nemluv na mě, neřeknu ti to, je mi zle, nech mě bejt“. Jako jediné dítě svého otce si tohle za pokus o pomoc fakt nezasloužím 🙁
Dojedu domů, volá mi máma, že babička, která v poslední době má vážné problémy s kyčlí a doktorka jí přikázala omezit náročné chození, se vydala na špacír se svými kámoškami po horských hřebenech. Samozřejmě asi vlivem toho, že nemůže pořádně chodit, tak upadla a zlomila si ruku 🙁 Fakt jako dítě…
Říkám si , že snad už toho bylo pro dnešek dost. Diskutuji tu na VD o látkovkách, když se mi zachce na velkou, po které se zděšením v očích pozoruju, že voda je zbarvená dost do ruda krví. Na pár vteřin se uchlácholím, že to je zapomenutý menzes (stává se mi to často, protože si to nepíšu) jenže zjišťuji, že ne a pochází to ze střev. Takže rychlé úvahy co s tím. Jsem sama doma, neb zrovna dnes má manža noční a mimořádně nejel vlakem, ale autem. Dcerka spí. Panikařím, snažím se na netu najít alespoň nějaké info. Něco jsem našla, tak se trochu zklidním. Snad to do rána počká a hned se nechám vyšetřit. Na hemoroidy jsem nikdy netrpěla ani v těhu ani po porodu, takže oblast pro mě neprobádaná. Držím pěsti sama sobě. V tom volá manža a já mu to vysypu, je na prášky, tak jsem se ho snažila uklidnit, že hned ráno zajdu za dr a vyčítala si, že jsem mu to neměla říkat.
Snažím se přijít na jiné myšlenky a lustruju internet, když volají zase rodiče, že zemřel náš příbuzný. Já vím, řeknete si páté koleno. Je to tchán mého strýce z Polska. Jenže my tam jezdíme každý rok na týden na návštěvu. Bydlí na polské straně v Beskydech. Byl to úžasný , milý človíček. Velice vitální, nepil (jen velmi vyjímečně), nekouřil a byl ohromně aktivní. Typický horal, jak říkají u nich “gural“. Viděli jsme se minulý rok na podzim. Já i manža jsme ho měli strašně moc rádi. Byl skvělým společníkem. Vždy nás rozesmál, když jsme chtěli, aby si s námi připil, tak se zdráhal, ale dával si pro něj velmi typický čajík se “šťopičkou“ vodky, u kterého vydržel celý večer. Vždy jsme volali “jedna cherbatka dla dziadka“ (jeden čaj pro dědečka). Tak tenhle človík s obrovským srdíčkem měl před týdnem těžkou mrtvici. Dnes zhruba před dvěma hodinami od nás odešel navždy. Je mi smutno, bulím jak osel bůro. Manžel je z toho taky auf, volala jsem mu to do práce. Rádi bychom zajeli na pohřeb, je to ale přes šestset kilometrů. Čas na rozmyšlenou a plánování krátký, pohřeb je ode dneška za tři dny. Nechci sebou brát dcerku, není ve věku, kdy by mohla pochopit, proč všichni pláčou. Není jí ani kam na dva dny dát, protože pokud pojedeme, nemůžeme nechat doma mámu, když se jedná o tchána od jejího bráchy. Takže chaos, nevím na koho mám soustředit své myšlenky dřív a dotoho ještě můj zdravotní problém. Picne mě.
Doufám, že už je pro dnešek konec a zítra příjdou jen zprávy dobré…
PS: omlouvám se, ale kratší to asi být nemohlo :-)(
Horempádem, držím pěstičky, at u lékaře dopadneš co nejlíp a je to jen banalita. mĚLA jsme podobný problém nedávno, nervy v kýblu a jak doktory nemusím, taky jsem tam hned letěla, spravil to malinkatý zákrok a je po problému, tak snad to u tebe bude taky tak…Je to tak jak píše kulikuli, dny plynou, nic moc se neděje, prostě dalo by se říct nuda a najednou BUM, sesype se to všechno naráz. Snad už se to zklidní, a dny budou plynout tak jak mají:))))
Ahoj , držím palce-ať dopadneš u lékaře co nejlépe…. Jo, jsou dny, kdy se vše sype na jednu hromadu-já jsem byla včera také úplně hotová-spala jsem asi dvě hodinky, protože ŠImonkovi se ozvalo po čase jeho ouško…Sráželi jsme horečku, foukali bolístku a ráno vyrazili k naší mudr. Ta se s námi moc nebavila a ouško rovnou píchla-malý byl moc statečný. S ATB jsme vyčkávali, ale protože noc byla opět bolestivá, nasazujeme po roce ATb, homeopatika byla na to nešťastné ucho už krátká….
Držím oalce, a´t je vše v tvém okolí, jak má!!!
Když se …. tak pořádně, co? Snad už další jobovky nebudou. Držím palečky ať to dobře dopadne u doktorky.
Máš toho na zádech naloženého dost, ale vydrž, snad nebude tak zle. Tátovi domluvte, opravdu není legrace nechat si záněty jezdit tělem, snad alespoň kvůli vnučce by mohl překonat odpor k lékařům!!
Babičce držím palce, ať se ruka dobře hojí – noha by byla horší, nechť to bere jako ponaučení.
Na Tvoje zdravotní problémy si naordinuj návštěvu lékaře, ve většině případů se jedná o banalitu, ale prohlédnout se nech, držím palce.
Smrt vašeho oblíbeného příbuznéhé je smutná, bohužel, takový je život. Být Tebou, jela bych se s ním rozloučit, je to to poslední, co pro něj můžete s manžou udělat.
Držím palce, ať brzy píšeš veseleji.
Kulikuli, vystihla jsi to přesně s tím “hajzlíkem“. Nicméně, ať žijí jobovky.
Fakt jsem do tamtamu neměla nikdy co napsat, ale tohle jinak nešlo. Měla bych jít ale spát, neb ráno nevstanu a den blbec bude pokračovat, pokud zaspím. Musím k té dr, pak fofrem pro penízky za práci, než si rozmyslí, že mi je nedají :-), to by byl možná poslední hřebíček do rakvičky. Dobrou
Horempádem-znáš to přísloví že na posr….o i záchod spadne?(omlouvám se za ten hrubý výraz ale tohle co se děje k tomuhle přísloví sedí),Jsou v životě dny které plynou tak nějak v klidu a pohodě-a najednou obrat o 360 stupňů a co může tak se pokazí-a pokazí se i to,co by člověk nejmíň čekal že pokazit jde a jedna jobovka stíhá druhou….Hlavu vzhůru-máš zkrátka momentálně špatné období-možná chvilku potrvá než se vše uklidní-ale za čas bude určitě líp…Držím Ti pěstičky abys už to měla za sebou….kulikuli
Holky vůbec sem nepíšu, protože nikdy není nic s čím bych se svěřila, ale dnes už je toho na mě moc a nemám komu, tak alespoň takhle.
Život na RD se stane časem stereotypním a tak spíš řeším samé ptákoviny. Kam na písek, co číst za pohádky, co uvařit. V poslední době trápení se školkou v souvislosti s prací, ale ve srovnání s tím, co se na mě navalilo během jednoho dne, jsou to nicotné ptákoviny 🙁
Dnes ráno jsem zajela na rychlou kávu ke svým rodičům a zjistila, že tátovi není dobře, vypadal, jak když má exnout (omlouvám se za ten výraz). Jenže trápilo by mě to méně, kdyby tohle nebylo jeho standartní řešení zdravotních problémů. Nechci to brát do hloubky, ale jen ve zkratce. Už léta ho trápí těžká paradentoza, po letech už mu zbylo v puse pět a půl zubu, ale bojí se zubaře tak, že tam prostě nezajde i kdyby ho to mělo stát život! Díky tomu trpí urputnými záněty v ústech, kolikrát je oteklý jak balon, ale léčí si to podomácky a raději trpí. V souvislosti s těmito záněty se mu záněty stěhují po těle, takže to jsou záda, srdíčko v neposlední řadě z těch všech stresů okolo bolestí jsou to vředy, žlučník a v neposlední řadě akutní neléčené hemoroidy. Jeho přístup šílený, ale má názory jako většina starších lidí “co kdyby mi našli rakovinu“. Takže na mou otázku, jak mu je odpověděl “nemluv na mě, neřeknu ti to, je mi zle, nech mě bejt“. Jako jediné dítě svého otce si tohle za pokus o pomoc fakt nezasloužím 🙁
Dojedu domů, volá mi máma, že babička, která v poslední době má vážné problémy s kyčlí a doktorka jí přikázala omezit náročné chození, se vydala na špacír se svými kámoškami po horských hřebenech. Samozřejmě asi vlivem toho, že nemůže pořádně chodit, tak upadla a zlomila si ruku 🙁 Fakt jako dítě…
Říkám si , že snad už toho bylo pro dnešek dost. Diskutuji tu na VD o látkovkách, když se mi zachce na velkou, po které se zděšením v očích pozoruju, že voda je zbarvená dost do ruda krví. Na pár vteřin se uchlácholím, že to je zapomenutý menzes (stává se mi to často, protože si to nepíšu) jenže zjišťuji, že ne a pochází to ze střev. Takže rychlé úvahy co s tím. Jsem sama doma, neb zrovna dnes má manža noční a mimořádně nejel vlakem, ale autem. Dcerka spí. Panikařím, snažím se na netu najít alespoň nějaké info. Něco jsem našla, tak se trochu zklidním. Snad to do rána počká a hned se nechám vyšetřit. Na hemoroidy jsem nikdy netrpěla ani v těhu ani po porodu, takže oblast pro mě neprobádaná. Držím pěsti sama sobě. V tom volá manža a já mu to vysypu, je na prášky, tak jsem se ho snažila uklidnit, že hned ráno zajdu za dr a vyčítala si, že jsem mu to neměla říkat.
Snažím se přijít na jiné myšlenky a lustruju internet, když volají zase rodiče, že zemřel náš příbuzný. Já vím, řeknete si páté koleno. Je to tchán mého strýce z Polska. Jenže my tam jezdíme každý rok na týden na návštěvu. Bydlí na polské straně v Beskydech. Byl to úžasný , milý človíček. Velice vitální, nepil (jen velmi vyjímečně), nekouřil a byl ohromně aktivní. Typický horal, jak říkají u nich “gural“. Viděli jsme se minulý rok na podzim. Já i manža jsme ho měli strašně moc rádi. Byl skvělým společníkem. Vždy nás rozesmál, když jsme chtěli, aby si s námi připil, tak se zdráhal, ale dával si pro něj velmi typický čajík se “šťopičkou“ vodky, u kterého vydržel celý večer. Vždy jsme volali “jedna cherbatka dla dziadka“ (jeden čaj pro dědečka). Tak tenhle človík s obrovským srdíčkem měl před týdnem těžkou mrtvici. Dnes zhruba před dvěma hodinami od nás odešel navždy. Je mi smutno, bulím jak osel bůro. Manžel je z toho taky auf, volala jsem mu to do práce. Rádi bychom zajeli na pohřeb, je to ale přes šestset kilometrů. Čas na rozmyšlenou a plánování krátký, pohřeb je ode dneška za tři dny. Nechci sebou brát dcerku, není ve věku, kdy by mohla pochopit, proč všichni pláčou. Není jí ani kam na dva dny dát, protože pokud pojedeme, nemůžeme nechat doma mámu, když se jedná o tchána od jejího bráchy. Takže chaos, nevím na koho mám soustředit své myšlenky dřív a dotoho ještě můj zdravotní problém. Picne mě.
Doufám, že už je pro dnešek konec a zítra příjdou jen zprávy dobré…
PS: omlouvám se, ale kratší to asi být nemohlo :-)(