Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Mají být rodiče ve výchově zajedno?
V diskuzi pod článkem Proč a jak začít s dětmi jinak narazila Marinada na problematiku jednotné výchovy. Protože si myslím, že by byla škoda, kdyby se to pak časem pod článkem zatoulalo, ukradla jsem si ten námět pro tuto samostatnou diskuzi.
Myslíte si, že výchova v rodině má být za všech okolností jednotná?
Co když má jeden rodič na některé situace odlišný názor?
Jak moc je rozdílný přístup k výchově podle vás na škodu? Proč?
Já nevím, jestli nejsem jediná, ale když se přede mnou rodiče dohadovali, tak jsem se pak vždycky hrozně bála, že se rodiče rozvedou a byla jsem z toho hodně vyděšená. S odstupem času musím říct, že rodiče o tom nikdy ani neuvažovali a jednalo se o “běžné“ dohadování, které bylo na pořadu tak jednou-dvakrát do měsíce. Ale dítě tohle vnímá jinak než dospělý – nebo aspoň já to tak vnímala. Taky si myslím, že dítě si z toho dohadování pak může udělat nesprávný obrázek o tom, kdo je “hodný“ a kdo je “zlý“ a má tendenci se stavět na stranu jednoho z rodičů.
Ale tenhle problém doma z 90% neřešíme a k jiným domů taky nevidím, žádný konkrétní příklad tu nikdo nenapsal, takže těžko říct.
Každý je jiný i rodiče mají rozdílné názory. Rozhodně by to ale neměli řešit před dětmi.
(Citováno od Marci55 z 28.1.2015 14:25)
A to já si naopak myslím, že je vhodné to před dětmi vyřešit. Děti vnímají, že došlo k nějakému “konfliktu“ a pokud tento zůstane nevyřešen, je to pro ně prostě výchovný vzor. Takže klidně před dětmi dořešit, co začalo, je potřeba, aby děti viděly, že co člověk, to jiný názor na cokoli, a že neshodnou-li se dva lidé, že se to má a dá nějak řešit. A ideálně ukázat jak. Tedy ROZHODNĚ před dětmi řešit neshody – konstruktivně, věcně, dotáhnout to do konce, mnoho je tím naučíme.(Citováno od Hanzlici z 28.1.2015 15:17)Taky to takto cítím a od této diskuze jsem dost přemýšlela nad tím, proč se vlastně doporučuje neřešit to před dětmi. A nepřišla jsem na to. 🙂
(Citováno od makinea z 29.1.2015 16:06)
Já si myslím, že to je čistě jen přežitek drilu, kterým jsme byli výchovně častováni my i naši rodiče. Výchova těžce autoritářská, kdy platilo, že rodiče se prostě budou poslouchat a přes to vlak nejede, diskuse s dítětem žádná, taky vidíme, jaké to má důsledky. Lidi se k sobě neumí chovat, o nějakém řešení problémů ani nemluvě. Hádky, rozchody, násilí. Samozřejmě zastánci těchto metod si je budou vždycky obhajovat.
Každý je jiný i rodiče mají rozdílné názory. Rozhodně by to ale neměli řešit před dětmi.
(Citováno od Marci55 z 28.1.2015 14:25)
A to já si naopak myslím, že je vhodné to před dětmi vyřešit. Děti vnímají, že došlo k nějakému “konfliktu“ a pokud tento zůstane nevyřešen, je to pro ně prostě výchovný vzor. Takže klidně před dětmi dořešit, co začalo, je potřeba, aby děti viděly, že co člověk, to jiný názor na cokoli, a že neshodnou-li se dva lidé, že se to má a dá nějak řešit. A ideálně ukázat jak. Tedy ROZHODNĚ před dětmi řešit neshody – konstruktivně, věcně, dotáhnout to do konce, mnoho je tím naučíme.(Citováno od Hanzlici z 28.1.2015 15:17)
Taky to takto cítím a od této diskuze jsem dost přemýšlela nad tím, proč se vlastně doporučuje neřešit to před dětmi. A nepřišla jsem na to. 🙂
Každý je jiný i rodiče mají rozdílné názory. Rozhodně by to ale neměli řešit před dětmi.
(Citováno od Marci55 z 28.1.2015 14:25)
A to já si naopak myslím, že je vhodné to před dětmi vyřešit. Děti vnímají, že došlo k nějakému “konfliktu“ a pokud tento zůstane nevyřešen, je to pro ně prostě výchovný vzor. Takže klidně před dětmi dořešit, co začalo, je potřeba, aby děti viděly, že co člověk, to jiný názor na cokoli, a že neshodnou-li se dva lidé, že se to má a dá nějak řešit. A ideálně ukázat jak. Tedy ROZHODNĚ před dětmi řešit neshody – konstruktivně, věcně, dotáhnout to do konce, mnoho je tím naučíme.
Každý je jiný i rodiče mají rozdílné názory. Rozhodně by to ale neměli řešit před dětmi.
Vzhledem k tomu, že každý z nás je jiný a každý z nás byl vychováván v jiných podmínkách a lidmi naprosto jiné povahy, je téměř nemožné mít naprosto stejný názor na výchovu dětí. My s manželem se v základních věcech shodujeme, ale jak už to bývá, občas narazíme na to, že se neshodneme vůbec. Myslím, že je to poté o komunikace a o tom, že si rozumně jeden druhému řekneme, jak to vidíme a poté se rozhodneme, co dál. Manžel byl vychováván velmi volně, někdy se vůbec divím, jak takovou výchovu mohl vůbec přežít. A já jsem zas vychovaná v rodině, kde se o děti bojíme a jsme někdy možná až moc zdrženliví a opatrní. Takže občas se shodnout na výchově dcery, je dost náročné.
Ale jsme rozumní lidé a už kvůli ní se musíme domluvit.
Neříkám,že jsem za jedno ,přece jen jsme každý jiný. Ale musíme se umět dohodnout na spoustě věcí a výchova našich dětí je ta nejdůležitější.
Když já budu říkat nesmíš a manžel můžeš nebo naopak,bude v tom mít malé dítě guláš a velké si bude myslet cosi o pozadí a když se nedohodneme my udělá si samo co bude chtít.
Tím,že se rodiče rozumně dohodnou,dávají dětem příklad,že to jde a nemusím se s nikým hádat a prát.
A když už náhodou nejsme za jedno,tak já třeba mlčím a když za mnou dítě přijde neřeknu mu svůj názor ale podpořím manžela a je to tak i naopak.Případně si to vyříkáme venku a dohodneme se na nějakém postupu či kompromisu.
Rozhádaní a nejednotní rodiče nejsou dobrým příkladem a většinou je to i důvodem,proč jsou děti nejisté a mezi kamarády potom svárlivé.
Nemusí být zajedno, ale nikdy spory by neměli řešit před svými ratolestmi. U nás platila výchova ve stylu cukr a bič. Já dbala, aby dcera měla ve všem pořádek a plnila své úkoly (uklizeno, napsané úkoly, pomoc v domácnosti…..), manžel by jí býval nechal růst jako dříví v lese. Stačilo, aby venku svítilo sluníčko a náročná slohová práce nebo naučit se dlouhou básničku na druhý den, klidně mohlo počkat na večer. Přednější byla procházka nebo výlet. Nejdříve jsem mu jeho “výchovné metody“ tolerovala a pak důrazně “zatrhla“, pod pohrůžkou, že pokud nebude respektovat mou výchovu, že i já si začnu dělat co chci. Tedy přestanu vařit, nakupovat… A tak jsme se s manželem dohodli na kompromisu. Každý jsme trochu ustoupil a společná výchova přinesla své ovoce. Nakonec dcera vystudovala a stala se z ní úspěšná žena, vynikající manželka a starostlivá maminka.
Manžel se o nějaké výchovné knížky a přístupy nijak nezajímal, kdežto já ano, ráda jsem to četla, zamýšlela se nad tím, inspirovala…
Ty poznatky, které pro mě byly nejdůležitější, jsem manželovi říkala – ne ve stylu, ať něco dělá jinak, ale spíš, na co jsem přišla, že funguje líp… V mnoha věcech jsem po čase postřehla, že se tak nějak automaticky inspiroval a přizpůsobil.
Tedy myslím, že není ani úplně nutné, aby oba rodiče na kurz chodili.
To, v čem být jednotní a v čem ne, se asi liší situaci od situace.
Např. když 10ti letá dcera chtěla FB,který je až od 13ti, tak jsem to s manželem probírala, resp. bavili jsme se o tom všichni společně i s dcerou.
Naopak některé jiné věci – asi většina takových těch běžných se řídí tím, koho se aktuálně týká. Když jsem doma já, řeším si to po svém, když manžel, tak si to dělá po svém on. Když jsme doma všichni, musí to vyhovovat všem…
Na některé věci rozdílné názory máme, většinou to vědí i děti a taky si k tomu řeknou svoje.
TAk nějak celkově bych řekla, že to aby všichni byli vždy zajedno není tak důležité jako to, aby se respektovali navzájem. Pak není myslím problém nic.
mám ještě holky malé, ale jsem pro různorodost, určitě je super, že si dítě zažije, že lidé jsou různí, vadí jim jiné věci a mají rádi jiné věci a že je to tak v pořádku.
Důležité životní situace bych asi řešila společnou domluvou všech účastníků, myslím si, že dítě má právo do toho, co se týká jeho mluvit víc, než matka a otec.