Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co dělat...
… když po skoro 9 letech (a dvou dětech) člověk tak nějak zjistí, i po překonání různých krizí – ať už větších, nebo menších, že svůj protějšek asi nezná tolik, jak si myslel? Co dělat, když jedno z toho “co bys dělala, kdybych byl…“ je pravda už pár let, a druhá věc vyplouvá na povrch 🙁 Co dělat s tím nepříjemným šokem, když podvědomě víte a cítíte, a navenek se bojíte odpovědi, protože dlouho tušíte?
Můj muž nejspíš někoho má – ale bohužel to není někdo s kým se dá soupeřit – alespoň ne, ženskými zbraněmi. Všechny souvislosti do sebe zapadají – obzvláště po posledních 3 dnech. A já nevím, zda večer se zeptat – nebojím se jeho odpovědi – více se bojím své reakce. Nejsem puritánka, nejsem dokonalá, mám toho za sebou více než dost, ale vadí mi to pokrytectví – jeho nedůvěra ve mě (po mém odchodu pryč před pár lety), jeho zaryté přemlouvání a potlačování toho, co je viditelné – a nyní více, než dost.
CO dělat?
Já tu ani nečekám odpověď na tuhle otázku, jen sem to potřebovala někomu zdělit, protože sdílená starost je “prý“ poloviční.
anonymní m7
no tak nepročíst co jste se dovtípili tak to čtu pořád dokola….
těžko radit, těžko plánovat jak se cítit…otázkou je co chcete, fungovat jako rodina a jde to mezi vámi a mít své “bokem“ a nebo se rozejít a fungovat stále jako přátelé,, dát si čas jak se to bude vyvíjet?….já myslím že to co jsi popisovala je znak toho že s tím bojoval nevěděl atd..asi bych to jako pokrytectví nenazvala….přesto pokud to jde v klidu promluvte, nech i ty své emoce uvolnit a promyslet co bude vyhovovat aby jste byli spokojení všichni…
Mně moc nenapadá co je na tom tak šokujícího, ani co by se mělo řešit. Pokud spolu dokážete fungovat jako přátelé, rodiče, tak bych byla ráda a to ostatní bych si našla jinde mimo naši rodinu. Nepřipadá mi to nijak hrozná situace, pokud tedy není nebezpečí odchodu za partnerem a opuštění manželky a dětí – žádné drama.
K tomu je těžké něco dodat, protože ten kdo v téhle situaci není, nedokáže říct, jak by se cítil. 🙁
Moc ti přeji pevné nervy a aby to děti moc nezasáhlo, protože se tato situace týká i jich. Ať chceš nebo ne, jednou je to jejich otec.
Hlavně si promluvte a pokus si jsi jistá, že v tom je někdo jiný, nenechej to tak, jediný koho to pak zničí, budeš ty.
PS: moje kamarádka se právě rozvádí a většina lidí kdo je zná, si myslí že její muž není na ženský, ale jeho ego mu nedovolí si to přiznat.
Ty vogo, tak jsem si myslela, že mám dneska blbej den… Ale tohle je tisíckrát horší. Vůbec nevím, jak bych to řešila, jen vím, že bych chtěla nějakou razantní změnu.
Jinak souhlasím s holkami, že partnera ani po dlouhé době neznáme důkladně. Navíc člověk se v průběhu života mění, někdy dost razantně a člověk může mít po letech doma úplně jiného partnera než na začátku.
S hrůzou jsem zjistila, že jsem ještě míň důvtipnější než Petra a musela jsem googlit, kdo je Honza Musil.
Anonymní, napadla tě i varianta, že bys z toho mohla něco vyzískat ve svůj prospěch? Snad jsem teď nikoho nepohoršila.
Danniella – díky i Tobě za reakci..
Já se ho v průběhu let několikrát ptala… Vždy to v legraci zahrál do autu, nebo se rozčílil, co si to o něm myslím, nebo si snad myslim, že na takový kraviny má čas?
A pokud se chce někdo ptát, jak jsem na to přišla po 9 letech – tak v neděli jsme se trošku pohádali – ale nebylo to nic dramatického – bývala u nás větší itálie – ale on práskl dveřmi a odešel – myslela jsem, že do hospody. Přišel za hodinu a půl. Sápal se do šuplíku pro trenky – že si je po koupání nevzal, a že jak byl naštvaný – tak na to zapomněl, a vzal si jen kraťasy – o.k. – tomu bych ještě věřila. Včera v noci jsme se milovali – ze zvyku člověk sáhne na zadek – a ejhle – celý zadek oholený? Kvůli mě to za celých 9 let neudělal – a přišel s tím nejspíš už v tu neděli. 🙁
m7
Anonymní, každý jsme jiný, já bych se ale určitě zeptala, kdybych něco tušila, nedovedu mlčet a dusit něco v sobě. Ale zase – to už je hodně velká pecka, jak psala Petra, takže se do toho člověk rozhodně nehrne a váhá.
Ani nevím, jak to napsat, přála bych ti, abys takovou věc nemusela vůbec řešit. Teď ale hlavně hodně sil a pevnou vůli k tomu odhodlání to otevřít. Moc ti držím palce a myslím na tebe.
Pařez, tvrzení, že někoho dokonale znám, mi přijde velmi odvážné, no, nebo vlastně spíš hloupé. A už mnohokrát jsem se přesvědčila, že platí “nikdy neříkej nikdy“ a přesvědčila jsem se o tom mnohokrát i na sobě.
Peti,
tenkrát – to bylo ještě před dětmi – jsem mu řekla – že s ženskou se ještě jakžtakž dá bojovat, soupeřit – říkejme tomu, jak chceme. Ale tu? Co já můžu vědět? Nejhorší je, že to druhé – alkoholismus – s tím nejspíš hodně souvisí. Jeho rodiče jsou zarputilými odpůrci homosexuality – on kolem 16/17 roku začal hodně pít. Časem se to lepší – alespoň to první – ale čím víc se lepší první “problém“ – tím mi přijde, že vyplouvá na povrch ten druhý “problém“ – co ani problémem není.
Já nejsem naštvaná na to, že mi lhal, že ze mě dělá blbce, nebo já nevím co – ale štve mě – že je opravdu pokrytec. Po velké krizi a domácím násilí jsem si někoho našla, žila s ním… Pak jsem se vrátila – možná chyba, možná osud.. Po nějaké době jsme měli druhé dítko – všude klid, dokonalá spokojená rodina, výlety a podobně – a teď? Bum, prásk rána jak z děla – a já nevím, čí jsem… Už je to pár let, po mém odchodu a řeči – už Ti nemůžu 100% důvěřovat (chápu to, netvrdím, že ne) – ale já mu to alespoň řekla, byla jsem pryč, v tu dobu jsme společně nebyli, nežili, nesdíleli jednu postel a stůl.. Věděl, že jsem jinde, a s někým jiným, ale snažil se nás získat zpět – trvalo mu to – teď tomu říkáme důležitá “pauza“.
On ví, jaký k tomu mám postoj – ví, že jsem dnešní, a ne ze staré školy – že mám i přátelé mezi nimi – a co víc, sama jsem bisexuální – o to víc mě to prostě srazilo.. A to nepatřím mezi ty, kteří si myslí – že už je nic nemůže překvapit…
m7
Tak jsem právě zjistila, že jsem naprosto nedůvtipná – vůbec mi nedošlo, co se dovtípila Marinada hned.
Chápu, že to musí být šok. I kdyby člověk o takové možnosti tisíckrát předem přemýšlel, tak v momentě, kdy to nastane, to musí být pořádná pecka do zad.
Souhlasím s Marinadou, že máš nárok na jakoukoli reakci (teda bez toho násilí).
Napadá mě – když se tě takhle hypoteticky na tvoji reakci ptal, co jsi řekla? Říkám si, jestli ti teď třeba není nejvíc těžko z toho, že teď to vidíš úplně jinak, než jak sis myslela, když to byla jen hypotetická situace.
Pařez – řekla bych, že nejvíc překvapení bývají právě ti, co si myslí, že toho druhého dokonale znají 😉
Stačí si uvědomit, kolikrát člověk překvapí sám sebe a zjistí o sobě něco, co do té doby netušil.
Milá neznámá, nedivím se tvému šoku a snad i touze raději nevědět, nebo nemít tu jistotu. Ale na druhou stranu je lepší jistota vědění, než takové trápení, jestli je to pravda, nebo jen domněnky…
Vše se vyvíjí, lidé, charaktery, vztahy. Nědko se snaží potlačit, někdo s tím bojuje, někdo se nebojí.
Nedokážu si představit, jak bych se chovala, proto ani ode mě nedostaneš nějakou poučku, radu, jak a co dělat. A sama říkáš, že o to ani nestojíš.
Držím ti palce, ať to zvládnete, všichni! Někdy je opravdu lépe říznout, zabolí, ale není to tak dlouhé trápení. *