Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
velké děti, velké starosti
Většinou tady řešíme malé děti, ale všichni víme, že přísloví “malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“ platí vždy stoprocentně. Teda všichni to ještě nevíte, ale vy, co ještě velké děti nemáte, tak to jednou určitě pochopíte.
Když byli kluci malí, tak jsem tomu tak úplně nevěřila. Říkala jsem si, jaká může být větší starost, než to, aby se ve školce nepočural, aby se ve škole dobře učil apod. Dnes už toto přísloví bohužel chápu. Dnes je starost, aby do té školy vůbec chodili, aby chodili domu např. spát.
Dnes jsem se totiž s prostředním synem Adamem tak trochu, no jak bych to napsala, prostě jsme si chvíli vyměňovali názory. Přes den měl zápasy s volejbalem a zítra je má taky. Přesto chce večer někam jít, neřekne ani pořádně kam a nakonec ještě z něj vyleze, že nebude spát doma. Nejdřív jsem mu to nechtěla dovolit, pak jsem chtěla, aby mi alespoň řekl, kde teda jako hodlá spát. Ani to mi nechtěl říct. Poslední dobou po večerech pořád někam chodí, tak mi je jasné, že má zřejmě nějakou holku a spát chce asi taky u ní. Já se domnívám, že v 17 letech je na to ještě docela mladej, ale prostě nemám vůbec žádnou možnost mu v tom zabránit. Starší syn také samozřejmě nespí vždy doma, ale alespoň mi vždy napíše, že domu nepříjde a kde bude spát(většinou u přítelkyně), ale tomu je už 22 let. Adam si vždycky myslel, že co dělá brácha, může dělat taky, ale nikdy nechápal, že je o 5 let mladší, tak úplně všechno dělat nemůže. Nejhorší je, že ve svěřování se někomu je dost introvertní, oproti strašímu synovi. Je problém třeba si s ním v klidu sednout a o něčem zásadním si popovídat, ať je to škola, nebo cokoliv jiného.
Tak nevím, jestli jsem moc náročná a přísná? Zda ho mám nechat být, nebo se s ním hádat? Ale mám pocit, že stejně nic nevyhádám,když chce někam jít, tak prostě jde. Přece ho nemůžu doma zamykat, to by se taky jednou nemusel domu vrátit vůbec. To už jsem také zjistila, že v tomto věku je strašně nebezpečné být příliš tvrdý. Těmto “dětem“ vůbec nedělá problém se sebrat, a aby se rodičům pomstily, tak prostě odejít z domova.
Ještě že má Adam alespoň ten sport, na kterém mu hodně záleží a to mu brání v tom, aby například chodil do hospody a pil alkohol apod. Kdybych alespoň mohla čerpat zkušenosti se starostmi se starším synem. Jenomže já mám sice 3 syny, ale oni jsou všichni tak úplně jiní a na všechny si musí člověk vytvořit jiný přístup, jiný druh komunikace.
Jaký máte názor, mám ho bez řečí pouštět, nebo alespoň dát najevo, že se mi takové chování nelíbí? Máte také problémy s odrostlými dětičkami? Jak je řešíte, je doma křik, nebo se to u vás řeší poklidnou domluvou? To by se mi líbilo, ale nějak na to nemám. A co demonstrativní útěky z domova, už s tím máte také zkušenosti?
Já nevím jestli má Vladan děti. I kdyby to bylo tak jak píše, jak může mladá maminka s tatínkem vědět, co je to úplně správné chování, abychom měli jistotu, že dospělé dítě se bude chovat podle našich představ. Navíc co jsou naše představy. On si zase každý musí tou zkušeností projít sám a nakonec si i tzv. třeba nabít čumák. Jak se říká, nelepší zkušenost je ta vlastní. My se jen můžeme to nabití snažit trochu mírnit, aby to moc nebolelo.
Takže sice trneme strachy, máme přestavy o životě našich dětí úplně jiný, než mají ony, ale zřejmě to patří k životu každého člověka. Musí se osamostatnit a jinak to zřejmě nejde.
Na druhou stranu jsem si vždycky říkala, jak mi bude smutno, až dětičky odejdou z domova. Dnes se na to možná i trochu těším. Kdyby byly hodné, poslušné a dělaly vše jak si přeju, tak bych je asi z hnízdečka vylétnout nechtěla nechat 🙂
Dnes jsme s nejstarším synem zase řešili problémy s jeho přítelkyní. Teda ne že já bych je řešila, ale byl smutnej, mají nějaké neschody a já vůbec nevím, jak ho utěšit, ale vím, že se nechci dívat na jeho slzy v očích a nějak bych mu chtěla pomoct, ale já sama pořádně nevím jak. V některých situacích si ani my rodiče nedovedeme poradit, nemáme přece patent na rozum a ani žádné psychologické školení. Jsme bezradní. Prostě žádný návod k tomu v porodnici nedávají:-(
přidávám se do opozice VLADANE věnovat se dítěti je sice velmi dobré a s tím souhlasím, všichni jistě dobře víme že to co se do dítěte vloží do tří let se nám vrátí(ta hranice je asi diskutabilní)…..ale také je dáno to že dítě má vlohy dispozice, atd. vrozené a ovlivnitelné výchovou je pouze asi 20% ….zní to šíleně a málo kdo si to připustí…
mám stejnou zkušenost jak holky…sterjda adoptovali dítko, jedno pak měli svoje…stejná výchova, a sestřenak hodnej férovej poctivej člověk, bratránek, hajzl po soudech a ostuda rodiny by se dalo říci…a to se k němu chovali krásně a stejně…
já se přidám. dva sourozenci, stejní rodiče, stejné podmínky, stejná výchova. a ve výsledku velký rozdíl.
vladane dovolím si oponovat,jsme tři sourozenci a ono bouřlivé období jsme prožívali každý z nás úplně jinak a to docela diametrálně.a jsme celkem málo věkově od sebe,stejná výchova a stejní rodiče,takže to věnování se nám jako dětem bylo stejné..přesto zvítězila povaha?
Moje zkušnost je, že když se dítěti věnujeme opravdu poctivě v prvních létech jeho života, a děláme to dobře a svědomitě, pak v pozdějších létech nemáme s dítětem žádné problémy. V tu chvíli již nemusíme nic zakazovat, přikazovat, organizovat… vše plyne tak jak má. A dovolím si se vší zodpovědností tvrdit, že pokud přeci jen problémy nastanou, pak chyba není na straně dítěte, ale nás rodičů 🙂 A mimochodem… (Potvrzuji příjem.)
Já si nemyslím, že nejlepším řešením je děti pouštět kdykoli a kamkoli. Jsem a budu starostlivá a už teď je mi jasné, že v těchhle situacích budu strachy bez sebe. Omezovat ho nechci, je to právo každého, ale budu vyžadovat pravidla. Prostě zlatá střední cesta:)
(Potvrzuji příjem.)
tohle je fakt ze života a situace ,na které se nedá připravit…Z druhé strany Radko,stejně by ti ani ten otec ani syn nezavolali,že využijí volnosti a půjdou flámovat.To už je potom to,aby ti kluci chtěli nebo nechtěli to zkusit/Není to doslovně na tebe,tvému synovi se to přihodilo z jiných důvodů.Nicméně i tak,nepředpokládala jsi,že bude jinde než byl/
Můžu se vás zeptat jak jste řešily alkohol?Když bylo mojí mladší sestře necelých 17,tak nějak jsem vycítila že už na ni jdou ty touhy rebelovat.přemýšlela jsem proč o tom pořád mluví,vzala jsem ji k nám na silvestra a nalila jsem jí,aby věděla co to s ní udělá.neopila se,poznala kdy má klapku a z jejího vykládání potom jsem neměla důvod,že by to někde přeháněla,spíš bych řekla naopak.U dcery bych to už nepraktikovala,protože mi přijde že je to trošku jiné.
Halino, to je právě problém, kam až máme být tolerantní. Určitě je třeba nastavit nějaké hranice, kam by děti zajít neměly. A problém nastane, když tu hranici překročí a hlavně aby si to uvědomily. Tvoje dcera si to zřejmě uvědomila, tak to není tak zlé 🙂 Ale já mám takový pocit, že ty hranice nastavuju jen proto, aby měli synáčkové co překračovat.
Radko, chápu že ses cítila jako neschopná matka, která neví kde má dítě, ale v tu chvíli si nemohla tušit co se děje. Mně se s Adamem stalo něco podobného. Šel ke kamarádovi, že tam přespí a jeho rodiče někam večer šli. Ti dva u nich pili alkohol a zřejmě ne zrovna málo. Pak jim to tam ještě pěkně poblinkali. Já se to dozvěděla až asi po půl roce, když se tatínek kamaráda prořekl. V nemocnici naštěstí neskončili, ale možná neměli od toho daleko.
Další co jsem po klukách vždy chtěla bylo to, že nemají jezdit se svými kamarády autem z těch jejich tahů. Tolikrát jsem svému staršímu synovi vysvětlovala to nebezpečí, četla tragické události z internetu a stejně je to k ničemu. Přijede z tahu v pět ráno a když se ptám jak se dostal domu, tak řekne, že je přivez kámoš. Adam zase někam jede s kamarádem a veze je prý kamarádův tatínek. Když dorazí domu, dozvím se, že je vezl kamarádovo bratr. Já vím, že se domu dostat musí, ale my jim vždy slibovali, že když se nebudou mít jak dostat, že pro ně vždycky přijedeme.
Je to taková strašná bezmoc a jak říká kolegyně, nezbývá nám nic jiného, než doufat a věřit, že to všichni ve zdraví přežijeme.
Já si právě taky myslím, že jsem tolerantní. A pustila jsem ji víceméně všude, když jsme se na tom domluvily. Ale tohle bylo přes čáru – kdyby zvedla telefon a domluvila se, bylo by to hned o něčem jiném. Takže jsem s ní o tom mluvila, vysvětloval jí své pocity a postoje, nekřičela jsem na ni. Včera zkusila, jestli s nimi může jít ven, ale když slyšela, že ne – s mým vysvětlením, tak to přijala bez řečí. Tak snad si uvědomuje, že to takhle být nemělo.
halino, je to složité:-( já jsem velmi tolerantní matka, ale vždy chci vědět, kde dítko je (teda dokud není plnoleté, ale i potom bych chtěla:-)
mě se stalo, že mi ve tři ráno volali ze špitálu, že tam mám zraněné 15ti leté dítě. domluva byla že bude spát u kamaráda, potvrdil mi to i jeho otec. ale ejhle, otci přišla přítelkyně, šli flámovat, kluci vyrazili do světa a mladýho zmazali hoši, kterým nesedlo, že je metrouš. připadala jsem si jako blbec a neschopná matka když jsem koktala – kde byl? co dělal apod… takže děcka musí pochopit, že jim důvěřujem, pokud i ony důvěřují nám a řeknou kam a co jdou vyvádět.