Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Prosím o radu, jak na zlé vzpomínky
Dnes Vás poprosím o radu a předem poprosím všechny citlivky – tj. citlivé a přecitlivělé osůbky, aby si ihned překlikly a nečetly moje psaní dál…. prosím, překlikněte… teď….
Nedokážu a neumím se vyrovnat s tím, co jsem viděla a zažila. Mám na mysli – s mojí maminkou, s jejím onemocněním. Pořád se mi to vrací. Velmi často to mám před očima. Zdají se mi děsivé a ošklivé sny. V noci se probouzím celá mokrá, pyžamo přilepené na těle… a zdá se mi o mamince, jak trpí… pořád se mi to vrací….
Nejsem zdravotník, nejsem ani sestřička, ani doktorka a tak jsem neměla tušení, co to obnáší a jak to vypadá, když někdo umírá na zhoubné nádorové onemocnění. Pravdou je, že jsme maminku měli doma a tak jsme to viděli v přímém přenosu na vlastní oči (žádná nemocnice).
Umíte mi některá (např. zdravotní sestřička) pomoct nebo poradit… jak se s tím vyrovnat… jak to pojmout… co si mám v duchu říct… na co mám myslet…
Díky za vaše slůvka a za vaše reakce.
A teď už to opravdu uzavírám.
A promiň – než jsem sepsala své myšlenky, napsala jsi, že bys chtěla diskusi uzavřít.
Padmé,
v těchto situacích bych asi fakt vyhledala pomoc odborníka – buď psychologa nebo někoho, kdo jde tou cestou mimosmyslovou – léčitele, katářky, čarodějnice – někdo to už tady psal, jestli tomu tedy aspoň trošku věříš. Myslím, že se zaprvé potřebuješ vypovídat – někomu, kdo je úplně nezávislý. Někomu, komu můžeš říct vše – i to, co třeba v rodině nikomu říct nechceš, aby jim ty nehezké chvíle nepřipomínala. Zadruhé potřebuješ, aby to někdo s Tebou probral, aby s Tebou o tom mluvil. Uvidíš, že přijdete společně na to, co je tím problémem. A i na řešení. Možná, že i při tom “povídání“ si Ty sama uvědomíš, kde je problém.
Hlavu vzhůru a popřemýšlej nad tím, jestli někoho nenavštívíš. Držím palečky a myslím na Tebe.
diskuzi si uzavři, ale hlavně to celé nezavírej v sobě. z vlastní zkušenosti můžu říct, že vykecat se terapeutovi je neuvěřitelně osvobozující:-) držím palce.
Děkuji vám všem za napsání, každá máte kousek pravdy (v něčem). To já si to potřebuji srovnat (sama se sebou) a uzpůsobit sobě, abych to zvládla – tím projít.
Pokud to nebude vadit, chtěla bych tuto diskuzi uzavřít.
Nebo možná ještě jinak to zkusím. To co se stalo způsobí vztek jako naprosto přirozenou reakci, pokud ho nemáš, tak si jenom myslíš, že ho nemáš :-), může se směrovat kamkoli – na sebe, na boha, na toho kdo umřel, na svojí bezmoc, popř. jinam, ale když zůstane uvnitř a nevyjde ven, nedostaneš se k bolesti (to nelze, ta je až pod strachem a vztekem) a proto jí nemůžeš prožít. Ano, hojně pláčeš, protože ty slzy nejsou očistné, jsou z bolesti, která je zamčená v jednom obalu vzteku a v druhém obalu strachu a proto jí nemůžeš těmi slzami vyplakat, takže jakkoli jich bude hodně ani trošku neuleví. Jediná možnost je napřed otevřít ty obaly a až bude bolest volná, pak teprve jí slzy odplaví a tvůj pláč bude hojivý. Tak samozřejmě čím déle to tam bude, tím vícekrát bude potřeba ten proces zopakovat.
Tan proces samotný se nespustí tím, že chceme. Ono to zpočátku nemusí vůbec jít, bude to takové umělé, ale vyhecuj se, i když to “necítíš“, zanadávej si, zakřič, uhoď do něčeho uvidíš, co to vzbudí, asi strach prvotně, z toho jak se to chováš, ale pokračuj, dovol si to být jakákoli a uvidíš, kam až tě to pustí. Možná by to ale chtělo řízeně, pokud máš už takové problémy, nebo opravdu zvolit bezpečné prostředí.
padmé, moc se v tom šťouráš. proč si pořád dokola opakuješ to ošklivé. proč o tom furt takhle do detailů píšeš? tím se toho nezbavíš, těch ošklivých bolestivých vzpomínek. nebo to děláš abys to nezapomněla? být tebou tak fakt zajdu k psychologovi.
Ještě jsem si pročetla další reakce a hlavně Tvoje, Padmé, a jediné, co chci dodat je, že první a nejdůležitější je přestat si trvat na zachování tváře a skutečně sama sobě přiznat své PRAVÉ pocity, bez toho nám nemůže nikdo a nic pomoci. A jestli ti je pomůže vykřesat psycholog, nebo to zvládneš sama (což vypadá, že ne), tak bych neváhala ani chvíli a vyhledala buď jeho nebo terapii, která ti je bližší.
padmé pořád nad tím přemýšlím…možná to není to nesmíření s jejím odchodem,pokud se ti vybavuje spíš to negativní,ten boj a bolest,utrpení…Možná máš v sobě zasunutou vzpomínku,že jsi jí nedokázala/nemohla/ pomoci,že to tak musela prožívat a ty vlastně s ní…pokud se s tím nevyrovnáš,že jsi udělala vše co bylo ve tvých silách,mám pocit,že to nepřejde.Skutečně by byla na místě pomoc odborníka,psychoterapie…ne tabletky na spaní..je to pro tebe obrovský stres a může se na tobě projevit i později,nehledě na to,že za chvilku jsou tu vánoce a tudíž další nápor na psychiku…
Padmé já přesně vím jak je to těžké. Nevím jak je to dlouho co ti maminka umřela vím ale jaké to je. Moje maminka mi umřela když jsem byla vlastně ještě dítě a asi i o to rychleji jsem musela dospět. Já byla s maminkou sama, otec od nás odešel. Maminka mi zemřela v nemocnici a sama, já tam s ní nebyla. Je to už hodně roků ale ty sny mám taky. Ze začátku to bylo strašné, pak o něco lepší ale ted je to zase spět. Já u žádného psychologa nebyla ale asi je to chyba. To jsem ti moc neporadila ale chtěla jsem napsat že vím co prožíváš. BB