Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Bojíte se?
Holky, přiznám se, že se ze mě stáva zbabělec. Co není muž přes týden doma, stává se mi, že se večer začínám doma bát. No a do toho, když se podívám třeba na seriál Živí mrtví, je to dobré 🙂 Horory mi nevadí, ale ty večery jsou někdy dost zvláštní.
Nejhorší je, když si řeknu “ co kdyby se náhodou něco stalo“? Co budu dělat, sama doma se třemi dětmi.
Je na tom někdo stejně jako já, nebo bych se měla pochlapit? 🙂
Nuninko tak jsem se musela zasmát, protože přesně to se nám stalo taky, než jsme si zvykli na ten zvuk. Bylo to v noci, všude ticho tma a do toho ten zvuk, my se tak lekli 🙂
Ale naposled nás vyděsilo, když jsme byli o prázdninách na Lipně na firemní chatě. Spali jsme v jedné ložnici s manželem a ve druhé spal Péťa. Něco po půlnoci najednou zavrzaly dřevěné schody. My oba hned vyskočili, co to bylo. Opatrně jsme šli na chodbičku, no ona to je spíš taková vnitřní dřevěná pavlač, ze které jsou dveře do obou ložnic. Všude byla hrozná tma, akorát venku na terase bylo vidět světlo. Asi jsme zapomněli zhasnout, uvažovali jsme. Šla jsme se podívat do Péťovo ložnice a ten vypadal, že spí.Tak manžel sešel schody a šel zhasnout tu terasu. Byli jsme si zcela jisti, že po těch schodech musel někdo jít. Mohl by to být Péťa, ale ten by určitě přišel za námi. Chodí za námi v noci i doma, natož tady v té tmě. Tak jsme z toho byli takoví rozčarovaní. Najednou jsem si všimla, jak se ve dveřích Péťovo ložnice něco mihlo. Zavolala jsem na Péťu a z ložnice se mi ozval slabý hlásek “co je?“ a záhada byla rozluštěna. On chtěl k nám do ložnice, ale v té tmě zabloudil, tak se vrátil do té své 🙂 Tak nás lumpík docela vystrašil. Musím říct, že jsem se opravdu tak trochu bála. Ta chata je na konci chatové oblasti, z jedné strany les a z druhé voda.
Tak něco pro zasmání
Koupila jsem takový ten strojek na vůni. Stříká to asi co 30 min. Jenomže, když je večer ticho, tak to docela nahání strach, protože v tu chvíli vás nenapadne, že to stříkl ten strojek a uvažujete, “co to bylo za zvuk a odkud“.
bojím v určitých chvílích asi jako každý…když nemám chlapa doma jsou to neznámé zvuky, když jdu za tmy do paneláku přesto osvětleného tak jdu velmi svižně a bojím se aby někde někdo nevyskočil 😀 ale pokud se mnou půjde i třeba dítko jsem v klidu 😀
ale to mám od dětství než jsem usnula tak jsem se musela přesvědčit že nikde nikdo….usínala jsem utemovaná a nohu bych nevystrčila při usínání z podpostele…mumie by mi záviděla
Nuninko, tím parkem je to kousek – maximálně 4-5 minut svižnou chůzí. A já strašpytel skoro běžím 🙂
Nějak tak letos skoro nesvítí lampy, tak si s sebou radši nosím i alarm (který jsem původně koupila dceři 🙂 ).
Kdybyste měl někdo nějaký tip, jak se “vyzbrojit“ doma, aby se člověk cítil bezpečněji, prosím, podělte se 🙂
Jarmuschko, tak to taky neznám. Myšlenky zločince jsou teda dost drsné.
Majulko, ani s tím nezačínej. Já domů jezdím přes takový kopec, kde není jediné světlo. Sice to není les, ale ten je o kus dál.
Kšando, to je dobrý postřeh. A čím jsou děti větší, tím je i větší strach.
Marinado,tak tu cestu ti fakt nezávidim. A musíš jít velký kus?
Já mám taková období. Někdy nechávám i odemčeno a někdy mi nestačí ani bezpečnostní zámky. Teď je to už mnohem lepší – máme dodělaný plot – no 1,25m vysoký, ale pro lepší pocit to stačí a máme psa – štěně, ale určitě by se aspoň hlo. Na detektivky a podobné nekoukám vůbec a většinou nekoukám ani na zprávy… ze stejného důvodu. BOjím se od té doby co mám děti. Kšanda
Mám pocit, že se bojím odjakživa a to mám manžela každý večer doma :-)bojím se chodit do sklepa, bojím se večer chodit sama domů, někdy mám pocit, že slyším zvuky, které nikdo neslyší…táta si ze mě dělá srandu, co budu dělat na domečku, ale nad tím radši ani nepřemýšlím 🙁
No to já se taky bojím, jsem strašnej strašpytel. Když zůstanu doma úplně sama, tak to mám zamčeno na sedm západů a nikomu bych neotevřela.
A ještě se docela bojím, nebo spíš mám špatný pocit, když jedu v noci sama autem někde mimo město, okolo jen les a pole, louky, tma jako v hrobě a když si představím, že by mi tam někde auto vypovědělo službu, no nevím co bych dělala, asi bych se zbláznila strachy.
Nuninko, takhle jsem to měla pár let, co jsme se přestěhovali do baráku. Jsme sice v obci, ale dispozicí tak trochu na samotě.
A choť hodně jezdí za svými adrenalinovými koníčky.
Zpočátku jsem musela mít po setmění rozsvícený celý barák, všude zamčeno, zatažené žaluzie.
Hodně mi pomohlo, když jsme “podědili“ čivavu – byla malá, ale ostražitá.
Špatné to taky bylo, dokud jsme měli jen jedno auto, kterým choť odjel…
Pamatuji, jak jsem četla první knihu Douglase Prestona a Lincolna Childa Bouře. Oni mají ty knihy takové tajuplné a děsivé, ale nemohla jsem si pomoct a musela jsem číst.
Čtu je stále, ale už mě to tak neděsí.
Ale je pravda, že jsem přestala sledovat některé detektivní seriály – ty moc brutální, třeba Myšlenky zločince a atp., které jsem do té doby měla ráda.
A na horory nekoukám z přesvědčení vůbec.
A co jsem dřív nebyla schopná – jít třeba večer, po tmě ven věšet/sundávat prádlo ze sušáku. Tak to teď klidně.
Naopak mám divný pocit, když jsem po osmé hodině večer pěšky na náměstí – nejsem zvyklá, jak mám malé děti. A ta juchající mládež v centru mi vadí víc, než když se shodou okolností ocitnu ve městě hluboko v noci (třeba v pátek jsem o půlnoci přesedala ze služebního auta do vlastního a pak se vracela liduprázdným městem, liduprázdnými cestami domů).
Ale holky teď začínají. Vidí nějaké hry u spolužáků na tabletech a pak se bojí. Aktuálně “Slendermana“ – já vůbec netuším, vo co go.
😯
Nuni, taky se bojím.
A teď nově se bojím i chodit po ránu parkem po práce. Je tma, nikde ani noha, brrr.
A ještě super je, když příjde dcera s tím, že jim paní učitelka řekla, že kolem školy jezdí dodávka, která má údajně lákat děti.