Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dítě...
Musím se vám svěřit. Je mi 27 let, mám bratra 25 a sestru 19. Naši rodiče se rozvedli,když mi bylo 11 . Protože mamka musela nastoupit do pracovního procesu – bylo znát, že je doma jen jedna výplata – šla má dvouletá sestra do školky a já doma dělala mámu/tátu. Úkoly, kotel, úklid, vaření,atd. atp. Nestěžuji si, tak to prostě bylo a je to dávno. Vztah s taťkou mám zvláštní. Jako puboš jsem se s ním moc nestýkala, od svatby, na kterou nám přidal, se vídáme častěji. Několikrát nám už hodně pomohl. Vídám se s ním tak v průměru jednou do měsíce a to hlavně díky tomu, že je to dědeček mých dětí. Mému otci je 48 let. Skoro deset let žije s přítelkyní, které je 30, je tedy o 3 roky starší než já. Vztah mezi ní a námi, dětmi, není zrovna ideální, ale naučili jsme se již s ní počítat. Můj otec je z těch mužů, kteří rádi sportují, vypadá mladistvě a vůbec je to pěknej chlap. Přiznávám, že mi táta občas dost chyběl a celej život jsem měla potřebu nějak se před ním “ukázat“, aby “mě měl rád“ a byl na mě pyšný. Dost možná, že je, ale on o svých citech nikdy nemluví – s nikým, takže, těžko říci. Je to takové rozpačité. Každopádně, ráda ho mám a to hodně. Ted jsme se dozvěděli, že otec se svou přítelkyní čeká dítě. Budu mít sourozence, mladšího, než jsou moje děti. A jsem na rozpacích. Na jednu stranu mu to hrozně přeju a mám radost, na druhou stranu cítím ( a stydím se, jsem přeci dospělá ženská) trochu žárlivosti…Asi nejsem normální. Jak to cítí sourozenci, nejsem si jistá.. Sestra řekla, že alespoň nebude nejmladší ((-:, bratrův názor ještě neznám, pracuje v zahraničí. My tři sourozenci máme hodně úzký vztah a máme se rádi. Můj muž je mi velkou oporou a říká mi, že bude další mimi, a ať se těším((-:. Cítím, že má pravdu. Také mám pocit, že moje mamka to dost špatně nese, otec byl její životní láska a to v paměti zůstane.. Tak nevím. To děťátko za nic nemůže, doufám, že nás k němu “budou pouštět“ ((-: a že se to časem snad samo nějak urovná. Promiňte, že je to tak dlouhý(-:, nemám to komu říci…
No, Kamčo, myslim, že jsi uhodila hřebíček na hlavičku, hlavně tedy s mojí mamčou…Táta ví, že ho mám moc ráda, ale vždy, když potřeboval pomoct, pomohl mu někdo jiný, za námi nikdy nepřišel, i když jsme mu stokrát říkali, že má, že mu samozřejmě, kdykoli, rádi pomůžeme. I jsme na tohle téma,(další mimi), kdysi dávno, spolu mluvili a já mu tohle všechno řekla. To měl ještě jinou paní a ta měla malou dcerku, tak malou, že našemu tatovi říkala táto. On to všechno ví, jenom se s tím (co na to řekneme my “jeho ostatní (((-: děti“) potřebuje nějak srovnat. Myslím si, že čekal, že ho odsoudíme, nebo nějakou jinou podobnou kravinu…
Ostatní. Já vím, kde je jádro pudla, nejhorší právě bude, jak se s tím “popasuje“ naše mamka, to bude teda lahůdka. Já se jí ani moc nedivím….
V podstatě vše, co tu bylo řečeno, chápu a ztotožňuji se s tím. Já se na to miminko fakt těším, jenom jsem potřebovala ty “černý“ skřítky trochu vymést, abych se zase mohla podívat sama sobě do očí. Vždyť já děti hrozně moc miluju a je mi šumafuk, čí jsou..
Bramborko Tvé pocity jsou naprosto normální,sama píšeš,že jsi o Otcovu lásku musela celý svůj dosavadní život vlastně neustále bojovat. Já bych v tom viděla i to zklamání,že se Tvoji rodiče rozvedli. Určitě máš strach,že budeš ,,zase“ vyloučena z jeho blízkosti.
Myslím,že Vy dva se máte oba hodně rádi-ale neumíte si to navzájem říct. Nedokážeš mu do očí říct,to co jsi tady napsala-že na mimi se těšíš,ale že se i bojíš co pak bude.
Ta žárlivost přejde až uvidíš prďolku-nemůžeš přece žárlit na malé dítko:-) ty šiško-matko:-)))) To se poddá,uvidíš.
Možná by sis potřebovala s Otcem promluvit i o dobách minulých-aby jste tu zeď mezi sebou zlomili.
No a druhá kapitola bude Tvoje matka a příbuzní z její strany:-(( to bude asi ještě horší-a Ty mezi nimi.
No nebude to jednoduché. K
Bramborko, vůůbec se nedivím, že ti to tatínek neřekl, dokonce jsem toho názoru, že mu to asi bylo “blbý“ – možná je trochu na rozpacích a možná se před tebou trochu stydí. No uznej, že to není zrovna čítanková situace :-))) Ale ty se s tím popasuješ, jsi holka šikovná.
Víš, ono je těžké říct si: “nic mi do toho není“, když ono se tě to dotýká a samozřejmě to bude ovlivňovat i Tvůj život (včetně tvé rodiny). Já si taky leckdy říkám tu výše uvedenou větu “nic mi do toho není“ – jenže ono je. Nějak se s tím musíš srovnat, musíš to přijmout a miminko vzít “za své“ jako nového člena rodiny. Takže plně chápu, že s tím “musíš“ ven. Tak jen ventiluj a piš. Budeš se pak cítit líp. A ono se to pak v tobě porovná a bude to dobré 🙂
Bramborko 🙂 Úplně ti rozumím, myslím, že tvé pocity jsou normální a přirozené, i když už jsi dospělé “dítko“ 🙂 Musím říct, že mě to tak moc nepřekvapilo, má sestřenice to měla podobné…. už měla dost velkého syna, když si její táta pořídil se svou mladší přítelkyní potomka (a to měl od druhé dcery už pubertální vnuky)…. no, skončilo to smutně, nakonec se rozešli a táta po nějaké době zemřel…
Nicméně už byl starší než je tvůj tatínek a zdá se mi, že pro chlapa to v těch 48 zas tak pozdě není… proč ne. A k přítelkyni – víš sama, že mateřství ženu hodně změní (řekla bych skoro o 180 stupňů), takže si myslím, že spoustu svých postojů přehodnotí a věřím, že budou oba šťastní. Miminko je jistě radostná událost, tak se těš, časem bude prcek určitě rád, že má velké sourozence 🙂
Jinak já s bráchou jsme taky děti z druhého tátova vztahu a máme bráchu se ségrou skoro ve věku, kdy by mohli být našimi rodiči (jejich děti jsou jen o pár let mladší 🙂 )… Tak vám jen přeji, ať jste všichni přese všechno spokojená rodina.
Bramborko,
chápu,že jsi překvapená a zaskočená,já bych taky byla.
Jestli jim to nadále bude klapat,jestli se jednou nerozvedou,nad tím člověk nemůže přenmšlet,to by zblázil řešit co by kdyby.
Zkus se od toho všeho odprostit a těš se na sourozence a tvoje děti budou mít novou tetičku nebo strýčka:-).
Bramborko..tvůj táta je dospělý chlap a rozhoduje se sám za sebe.Tak stejně jako jeho přítelkyně nebo i ty.Sama píšeš,že je to stabilní vztah tedy žádná náhodná milenka a pokud je s ní tvůj táta spokojený a i kdyby nebyl, tak s tím ty ani tvoji sourozenci nic neuděláš.V podstatě to vidím ze svého pohledu a zase s jinými zkušenostmi jako dobrý vztah dcery a otce u rozvedených rodičů(každý nemá to štěstí:-( tak si to nekaž..to jak se stím popere tvoje mamka je zase čistě její věc.Ty jí právě můžeš pomoci to přijmout jako fakt at´se s tím netrápí..A to miminko za to opravdu nemůže a zaslouží si jen lásku,možná ji bude v životě potřebovat nejen od rodičů, možná se tvé obavy nevylní a to bude jen dobře:-)Doufám,že jsem to co cítím napsala nějak srozumitelně a uvidíš, všechno bude dobré!!:-)))
Padmé, děkuji(-:.Víš, ono je to tak, že táta a jeho přítelkyně mají právě dost zvláštní vztah. Myslím, že termín “itálie“ by se k tomu hodil co nejvíce. Obou dvou je, jak se říká, “dost“. Mají rádi zábavu a společnost a to takovou, jakou vyhledávají spíš dnešní puboši – technoparty, house a já nevím, co ještě. Jen si prostě nedovedu představit, jak to bude vypadat((-:. Věřím, že je to oba úplně změní, doufám v to. Oni nejsou v jádru zlí,jen mají radi ten svůj prostor a do toho mi to mimčo nějak nepasuje. Já jí rozumím, je to mladá holka a na děti má samozřejmé a nepopiratelné právo. Sama vím, jaká je to krása, mít děti a nemůžu to nikomu odpírat. Taky vím, že mi do toho vůbec nic není, nikdo se mě na názor neptal a proč taky.. Jenom se trochu bojím, aby to malé “nedopadlo“ jako my… Neříkám, že se mám špatně, ale rozvedená rodina je prostě rozvedená rodina a na člověka to teda vliv má, ať se rodiče snaží sebevíc… Docela mě medí, že mi to táta ani neřekl. Brácha to věděl už docela brzy a odjel do Anglie, aniž by nám to řekl. Sestra se to včera dozvěděla od tatkovy přítelkyně a mně to nikdo neřekl. Když jsem tátovi volala,abych mu blahopřála, řekl mi, že si myslel, že nám to brácha řekl, ale spíš mi přišlo, že se bál, co na to povím já. Když jsem mu řekla, že mám radost, že se moc těším a že je pašák, bylo znát, že se mu moc ulevilo. Vím, že je to POZITIVNÍ zpráva(((-:, jen jsem z toho potřebovala trochu vybřednout a podívat se na věc novýma očima..
Bramborko, teda musím říct: tomu říkám PŘEKVÁPKO 🙂 Jo, mezilidský vztahy jsou složitý a o rodině to platí dvojnásob 🙂 Tvoje rozporuplné pocity chápu a nejspíš bych to vnímala stejně jako Ty – přála bych mu to a zároveň bych asi žárlila. Myslím si, že tvoje reakce je přirozená a normální. Tak si nedělej hlavu s tím, co cítíš. Nech tomu volný průběh, ono se časem ukáže a samo se to vyřeší.
Víš, ono je pochopitelné, že tatínkova přítelkyně touží po dítěti, píšeš, že jsou spolu deset let – takže to vypadá, že si spolu rozumí a mají se rádi. A té jeho přítelkyni už zřejmě tikají biologické hodiny a tatínek ještě není tak starý, aby si to nemohl dovolit. Mám něco obdobného v práci – můj šéf je podruhé ženatý, též má ženu o mnoho let mladí a také si pořídili dítko. A musím říct, že jsou šťastní a rozumějí si.
Ideální by bylo, kdybyste k sobě našly “sesterský“ vztah, ty a tátova přítelkyně, třeba se to díky miminku povede. A nepočítej, kdo je o kolik starší a že budeš mít sourozence mladšího než jsou tvoje děti, na to se vykašli, to nemá cenu. Zkus to brát tak, že bude v rodině “mimi“ a to je přece skvělá zpráva 🙂
Tak jim to přejme – ať jsou šťastní :-))
Musím se vám svěřit. Je mi 27 let, mám bratra 25 a sestru 19. Naši rodiče se rozvedli,když mi bylo 11 . Protože mamka musela nastoupit do pracovního procesu – bylo znát, že je doma jen jedna výplata – šla má dvouletá sestra do školky a já doma dělala mámu/tátu. Úkoly, kotel, úklid, vaření,atd. atp. Nestěžuji si, tak to prostě bylo a je to dávno. Vztah s taťkou mám zvláštní. Jako puboš jsem se s ním moc nestýkala, od svatby, na kterou nám přidal, se vídáme častěji. Několikrát nám už hodně pomohl. Vídám se s ním tak v průměru jednou do měsíce a to hlavně díky tomu, že je to dědeček mých dětí. Mému otci je 48 let. Skoro deset let žije s přítelkyní, které je 30, je tedy o 3 roky starší než já. Vztah mezi ní a námi, dětmi, není zrovna ideální, ale naučili jsme se již s ní počítat. Můj otec je z těch mužů, kteří rádi sportují, vypadá mladistvě a vůbec je to pěknej chlap. Přiznávám, že mi táta občas dost chyběl a celej život jsem měla potřebu nějak se před ním “ukázat“, aby “mě měl rád“ a byl na mě pyšný. Dost možná, že je, ale on o svých citech nikdy nemluví – s nikým, takže, těžko říci. Je to takové rozpačité. Každopádně, ráda ho mám a to hodně. Ted jsme se dozvěděli, že otec se svou přítelkyní čeká dítě. Budu mít sourozence, mladšího, než jsou moje děti. A jsem na rozpacích. Na jednu stranu mu to hrozně přeju a mám radost, na druhou stranu cítím ( a stydím se, jsem přeci dospělá ženská) trochu žárlivosti…Asi nejsem normální. Jak to cítí sourozenci, nejsem si jistá.. Sestra řekla, že alespoň nebude nejmladší ((-:, bratrův názor ještě neznám, pracuje v zahraničí. My tři sourozenci máme hodně úzký vztah a máme se rádi. Můj muž je mi velkou oporou a říká mi, že bude další mimi, a ať se těším((-:. Cítím, že má pravdu. Také mám pocit, že moje mamka to dost špatně nese, otec byl její životní láska a to v paměti zůstane.. Tak nevím. To děťátko za nic nemůže, doufám, že nás k němu “budou pouštět“ ((-: a že se to časem snad samo nějak urovná. Promiňte, že je to tak dlouhý(-:, nemám to komu říci…