Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
manželství
Holky jaký máte názor na to udržet manželství kvůli dětem. Zažila jste to některá, jaké to bylo a jak to nakonec dopadlo?
Bami, však já píšu, že ho mám pořád moc ráda a vím, že i on mě, ale jak se říká : láska někdy prostě nestačí. A taky dobře vím, že to jak se chová nedělá schválně a o to je to horší. On si vůbec neuvědomuje, že by mi tím nějak ubližoval neb jemu to přijde NORMÁLNÍ – v takovém vztahu vyrůstal – jeho rodiče jsem neviděla, že by se někdy pohladili, že by se na sebe mile usmály, spolu jeli do kina, dali si jen tak něco pro potěšení… Naši se sice občas pohádají, ale je u nich normální, že taťka přinese mamce kytku, když mamka sežene něco, po čem taťka “touží“ je na ní úplně vidět, jak je šťastná, že mu udělá radost, dodnes když dotel. si posílají pusu… Nechci říkat, že to znamená, že manželovi rodiče se mají rádi méně – to si vůbec netroufnu soudit a ani nechci říkat, že něco je lepší, něco horší. Ale já prostě vyrůstala v tomto a mám tedy takovou představu o vztahu – klidně se občas pohádat neb hádky přeci neznamenají, že se nemáme rádi, ale všímat si sebe vzájemně. Manžel vyrůstal v něčem jiném, přijde mu to přirozené a to co považuji já za důležité, on vidí jako zbytečnost neb přeci je jasné, že mě má rád. Nevím, jestli jsem to napsala dostatečně srozumitelně.
daniello to co jsi napsala také tak vnímám…doufám že to moje psaní nevyznělo opačně….pokud se to nedá řešit tak by se měla volit jiná cesta určitě by se nemělo v manželství trpět život je moc krátkej a nedá se žít znovu …
Bami, alkohol, nevěra a násilí nemusí být jediné věci, které udělají vztah nesnesitelným.
My jsme si taky prošli krizí, to je asi normální, ale v té době jsem si říkala, že musím hlavně vydržet, vydržet. A po nějaké době se to začalo pomalu zlepšovat. Oba jsme chtěli manželství udržet, ale v tu dobu jsme se na sebe nemohli skoro ani podívat, řešili jsme praktické věci, ale jinak se mi s manželem nechtělo ani mluvit a že ho miluju, to bych v té době neřekla ani náhodou.
Ale protože příčinou byl jen a jen čas, věděla jsem, že když budeme trpěliví, ustojíme to, když ne, kdo ví.
Kdyby to ale nepřecházelo, asi bych to trvale nesnesla.
Každý má ty hranice, co je pro něj opravdu nesnesitelné, jinde, takže se to dá takhle těžko posoudit.
Já např. nesnáším křik, když manžel jen jednou zařve, jsem z toho úplně rozhozená a vytočená, strašně mi to vadí. A jsou rodiny, kde je řevu plno a jsou relativně v pohodě.
Každý musí posoudit sám, jestli je to opravdu nemožné, určitě bych se ale snažila vydržet nějakou dobu, jestli se situace nenmění, ono za deset let s dalším by člověk řešil zase něco. Takže hned při prvním větším problému rozvod, to určitě ne.
kšando ono tohle není jednoduché je to tolik věcí které s tím souvisí….do toho zálčží zrovna v jakou chvíli a jakého rozpoložení v tu danou chvíli člověk je pokaždé to trochu uvidí jinýma očima víš jak to myslím…
co jsi napsala chápu každé tvé slovo….přesto mám z tvého příspěvku pocit že svého muže miluješ jen ho dotlačit k té komunikaci nebo koukání na ty věci trochu tvýma očima…ani bych neřekla že by to dělal naschvál, teda z toho psaní to tak vyznívá jen nedomýšlí určité věci a následky jsou pak špatné….
já bych ho za určité věci asi zašlapala například to s těmi kamarády….
nevím co vše jsi zkoušela a nezkoušela a hlavně k čemu on je ochotný přistoupit….takže třeba nějaká cesta….
neodsuzuji rozvod nejsem za to za každou cenu držet manželství…také jsem to mamce jako dospělá vyčetla :D…
sama jsem rozvedená (u nás alkohol nárazově ale pak to stálo za to a ženská atd 🙁 ) a nelituju a jsem spokojená za to co mám ted…….jen mi s tvého psaní nejprve nepřišlo že to je tak krizové nebo že by nestálo za to nějak bojovat řešit….
Těžké téma… Složitá otázka…
Dle mého názoru na to neexistuje jednoznačná a jednoduchá odpověď. Každá z nás má trochu jiný úhel pohledu na svět, každá z nás “unese“ něco jiného, pro každou z nás je to důležité v něčem jiném, každá má tu “hranici“ někde jinde.
Můj osobní názor je, že dítě potřebuje oba rodiče. Muž a žena se chovají a jednají rozdílně a tak každý dá dítěti něco jiného. Mít domov, zázemí a pocit jistoty je pro dítě určitě důležité.
Moji rodiče spolu zůstali kvůli nám, dětem. Vytvořili nám domov se vším všudy a moje dětství bylo krásné. Čerpám z toho celý život.
Pravdou je, že se měli rádi (moji rodiče) a stejně tak je pravdou, že si často v mnoha věcech nerozuměli.
Oba byli zajedno v tom, že rodina je na prvním místě a děti jsou to nejdůležitější – a tomu se oba přizpůsobili.
A já jsem jim za to byla vděčná (jako dítě a později jako dospělá dvojnásob).
Pokud se nejedná o extrém – alkohol, drogy, násilí – určitě stojí za to trochu “zabojovat“ a nevzdávat to hned.
Rozvod vnímám jako to poslední, nejzašší řešení.
Tak ksanda to napsala přesně. Úplně mi mluvíš z duše a lépe bych to nenapsala.
Kdysi dávno jsme měli manželskou krizi.Dcera měla asi šest a jen jsme žili v podstatě vedle sebe,vyšumnění…máme s manželem rozdílné zájmy a koníčky,tak on si hleděl svého,já taky a jediné co nás v podstatě drželo při sobě byla dcera.Ohledně té jsme byli schopni se domluvit,ale spíš organizačně.veškeré společné aktivity se ztratily :-(vydržela jsem to asi půl roku a začala uvažovat o rozvodu,už byla i napsaná žádost dohodou,kdy manžel dával ostentativně najevo,že když teda chci ať je po mém,ale odstěhuje se až……pak přišlo pozvání k soudu a najednou chtěl situaci řešit.Začal se více zdržovat doma,pak pozvání na večeři,kdy on zajistil hlídání,pozvání na výlety…no rozvod se nekonal,ale něco po roce od krize se nám narodil syn.Pohádka byla růžová do letošního roku.Manžel prožívá asi krizi čtyřicátníků a na podzim to vyvrcholilo.ale není to to samé co předtím.Je fakt,že jsem opět byla nalomená řešit to radikálně.Ale…můj muž je báječný chlap,umí se postarat o děti,vydělat nějaké peníze,pomáhá mi v domácnosti.Jen když to něj přijde,tak s ním není kloudná řeč 🙁 já už vím,že,každý z nás se někam vyvíjíme,měníme se,stárneme.Vím,že se umím postarat o děti i sebe i bez něho,ale tím že má pořád co dávat dětem,už se něj dívám jinak..Věřím,že ty starosti co se nakupily vyřešíme společně.ale také jsem připravená na eventualitu,že to nepůjde a zůstanu s dětma sama.akorát,že teď už se toho nebojím 🙂
takže asi tak…pokud nejsi rozhodnutá a okolnosti tě nenutí/dává ti peníze,fungujete alespoň organizačně,není hrubý/žij si také po svém a třeba ho to probudí.Oprašte potom to to,proč jste spolu začali chodit,co vás k sobě přitáhnulo a až pokud vyčerpáš možnosti tak udělej radikální řešení.Podle mého je na rozvod vždy času dost a je to strašně jednoduché utéct…
nejde nereagovat…. jsem první dítě mladých rodičů, kteří spolu 4 roky chodili…. máma otěhotněla, vzali se a šťastně žili necelé 2 roky… pak otěhotněla znovu a když byla s bráchou v porodnici, otec si našel jinou, podali žídost o rozvod, pak se usmířili, stáhli rozvod a já se přiznám, že si z toho nic nepamatuju….. upřímně moje dětství si vůbec moc nepamatuju….. nebo aspoň né s rodiči…. pamatuju si výlety a zážitky s tetou a strejdou, bráchou, bratránkem a sestřenkou….. mámu u křížovek nebo u telky a tátu pořád někde pryč nebo doma na gauči s pivem u telky… pak mi bylo 9,5 a narodila se ségra…. a pak jsme byla tak nějak dospělá…. zní to hrozně, vím…. ale pak už to bylo jen o tom, že jsme měla povinnosti, žádné soukromí nikdy a styděla jsem se vzít si domů kamarádku… aby neviděla jaké to u nás je….. a dnes? jsme dospělá, mí sourozenci taky….. já odešla v 19 (předtím jsme rok žila u tety na chatě a živila se skoro sama, protože mě táta vyhodil… byli jsme stejné povahy a nešlo to… pil, půjčoval si peníze a já jediná mu řekla co si myslím…) brácha vypadnul ještě na škole v 17 a ségra? tu jsem se snažila uchránit tomu všemu…. ale naši se rozvedli, když jí bylo 16 a ona k tátovi prostě necítila vůbec nic, ani respekt…. a brácha jakbysmet….. když se táta zabil a nechal nám dluhy a problémy, stmelilo nás to jako sourozence, ale ted řešíme vztahy s mámou….. není to dobré a já si dodneška myslím, že jen proto, že ona byla pohodlná, nás neřešila a jen to prostě vydržela…. jsem toho názoru, že dítě spíš pochopí, že každý z rodičů žije zvlášt, ale je to i o těch rodičích a jejich dalších partnerech…. nesmí na sebe házet špínu apod… sama jsem zvědavá jak jednou vysvětlím svému dítěti, že s tatínkem nejsme spolu,a le vím, že nikdy mu nechci říkat, že je jeho otec někdo kdo nás nemá rád, kdo nám ublížil apod…. postupem věku na to přijde, a snad pochopí, že jsme se ho nedokázala vzdát a prostě jsme měli každý svůj život…. a než abychom se dohadovali o dítě apod radši at se nevídají….. a jsme toho názoru, že pokud se dva mají ještě rádi, at to slepí, chce to čas a trpelivost… ale pokud nechtějí, at jdou od sebe a kvůli detem jsou tolerantní…. vždy k sobě budou Ti dva patřit, když spolu mají dítě, nikdy se nechci snížit k tomu, abych jendou svému dítěti řekla, že tatínek je blb co ho nechtěl…. i když si to myslím, nahlas to ven nesmí…. a doufám, že to vydržím….
Psala jsem svůj názor ke stavu, kdy je opravdu pár rozhodnutý, že to mezi nimi nemá cenu, ale zapomněla dopsat, jak to cítím z tvého příběhu…
Pokud se máte rádi, tak se přece dělají všmožné kroky k záchraně a to už holky psaly. Takže neplašit s rozvodem!
Ale tohle jsou opravdu maličkosti, které pokud oba chtějí, tak zvládnou. *
Já to znám pouze ze strany dítěte. Mamka taky držela rodinu kvůli nám dětem, ale stejně to byla otázka času, kdy se rozpadne. A pak jsem mamce dávala takové otázky, jako proč jsi se nerozvedla dříve, mohlo nám být líp už dávno, nebo jak jsi to mohla tak dlouho vydržet….
Ale důležité je, jaký vztah mají oba rodičové k dětem. U nás to bylo divoké, otec o nás moc nestál, alkohol byl lákavější, takže to opravdu byla jen otázka času, kdy začne být hrubý, vulgární a fyzicky akční i na nás děti.
Ale je důležité, co od života kdo čeká. Manželství nefunguje, dobrá, můžeme se domluvit a zůstat spolu, ale co když si jeden najde dalšího partnera? Jak to pak děti budou vnímat? Rodiče jsou v pohodě, protože jsou v podstatě domluvení, ale nebude to to dítě cítit jako zradu?
Já jsem zřejmě pro radikálnější řešení – pokud rodiče spolu nechtějí být, jsou schopni se domluvit, tak ať jdou od sebe, děti si budou “půjčovat“ dle dohody a možností a v podstatě je to uvolní z jakési křeče, přetvářky, kterou hrají na své děti.
Já osobně si to nedovedu představit. *