Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rodičovská \"pravomoc\" by měla mít taky svoje hranice
Ahoj, jsem vytočená. Máti opět boduje. Nebo je snad normální a v mezích slušnosti, byť se to týká rodiny, aby když u mě doma hlídá prcka, mu jen tak na svůj popud přerovnala komplet komodu s oblečením a umístila ho zřejmě podle jejího, vhodnějšího schématu? Upozorňuju, že tohle není první ústřel z její strany, ale po hodně dlouhé době, ale i tak.
Lussy, hlavně, že se to zlepšilo. Já tedy noční můry z mámy nemám. Je to jen celoživotní boj nás dvou.
Snažím se líp formulovat,co mi vadí a trápí… ne nic obecnýho,ale konkrétní věc..viz komoda nebo když pořád soudí, jak je můj táta hrozný děda, že se nezajímá a sám od sebe nepomůže, že jí to štve atd. že mu snad zavolá a řekne mu to… Ano mami, tebe to štve, tak mu zavolej a vyřeš si to s ním sama, já ho mám na talíři 26let a vážně mě to nebaví.
Včera pro změnu další hádka… nestačí totiž,aby řekla… bolí mě noha, špatně se mi leze k Elimu.
Ne ona, udělá 10min přednášku o tom, jak mám uvažovat o odstranění svýho letiště (dělaném na zakázku)..že s koupí Elovi velké postele jsem se unáhlila, že to tam máme jako v noclehárně..jen postel a letiště vedle sebe a komoda, jinak nic.je to prázdné, neútulné, Elovi se tam určitě špatně spí(dřív spal třeba 3hod po obědě v kuse)v tom rohu, za zdí mu teče voda ( za zdí je umyvadlo v koupelně).
Ložnice je 3,5×3,5 takže se tam víc nevejde..je hezky zeleně vymalovaná, El tam má 2 obrázky, dřevo na postelích je útulné, tak ale já mám spát na gauči v kuchyni, ložnici předělat….protože ji bolí momentálně noha a a i jinak se já tam blbě leze.
Její názor si neposlechnu, neuvažuju o něm,hned zamítnu… ano, má pravdu,neb slyším jen samou kritiku, jak to tady mám všechno špatně vyřešený apod.
Obarvila jsem si vlasy z blond na tmavo (což jsem měla původně)po 10letech. Dřív sama říkala, že bych měla nosit svoji barvu. Ráno přišla a ..ty jo, jsi jak cikánka.
DObře, každýmu se určitě ta změna nelíbila, někdo nekomentoval, někdo chválil, ale její slova jsou pecka největší.
Jsem jí vděčná, že pomáhá s prckem, ale to je asi všechno. 🙁
Lien,ano, věděla jsem, že ta židle je máma.
Ještě jsem chtěla říct, že jsem se samozřejmě ozývala pořád,asi jako ty keen, ale jako když mluvíš do dubu.
Ale až když jsem si to u té psycholožky v hlavě srovnala a pak absolovovala skupinovou psychoterapii, tak se to zlomilo .Něco bylo najednou jinak a i když jsem mluvila pořád stejně, najednou se ta slova nemíjela účinkem.
Jinak nevím, jestli jsem na ta antidepresiva byla “zralá“.
Dneska bych je v této situaci nebrala. Ale obvoďák mě poslal k psychiatrovi a no a ten je samozřejmě napíše. Pro mě to ale byla úleva, protože jsem skoro rok nespala. Nejdřív jen kvůli těm nočním můrám, pak už jsem se bála jít spát, že se stejně nevyspím a bála jsem se, co se zase bude v noci dít. A po těch práškách jsem se přestala bát usnout.
Ale i ta psychiatřička mi pomohla. Měla jsem si psát deník, co jsem každý den dělala, co jsem jedla, pila, jaká byla situace v práci, jestli se dělo něco mimořádného a jak probíhala noc.
No a já pak krásně viděla černý na bílým, že čím víc bylo SMS nabo telefonů od mámy, nedej bože návštěva, tak noc byla horší.
keen mě to taky připomíná mojí matku a mě, hlavně ty proslovy typu do kohos to duši dal, to fakt umí potěšit.
Lussy a to jsi věděla předem, že ta židle je tvoje matka nebo ne?
Děkuju Lussy. Na AD jsem zralá nebyla,ale i tak.
V poradně jsem taky náš vztah probírala.. a i z toho mála psycholožka usoudila, že mě máma nerespektuje…plus další věci, co si už nepamatuju.
Nevím proč s ostatníma lidma komunikuju celkem bez problémů, ale s ní mi to nejde.
keen,
moje vztahy s mámou se od dětství přes pubertu tak zhoršovaly, že jsem skončila kolem 25 let na antidepresivech, naprosto tě chápu.
Našla jsem úžasnou psycholožku, která mi třeba uděla ze 2 švihadel jakoby cestičku a přes ní položila skládací židličku.
Z jedné strany byl hluboký sráz do moře a z druhé strany propast, měla jsem po té cestě jít a ona sledovala, co udělám s tou židlí-matkou. Já ji vzala do ruky, místo napříč jsem jí dala podél abych kolem ní mohla projít dál.
už to mi strašně pomohlo, takhle si to představit, někdo prý do židle kopal nebo házel z toho srázu.
Já se jí nechtěla zbavit, jen jsem chtěla docílit toho aby mi nestála v cestě.
Od té doby uběhlo už spoustu let, vztahy se změnily, máma mě třeba bombardovala SMS několikrát denně co dělám, proč hned neodpovídám, doma se mi snažila vnutit, jak si máme zařídit dům (akorát jsme to tu dostavěli a nastěhovali, ale prakticky nic neměli), prostě to vygradovalo tak, že jsem z ní měla noční můry, každou noc mi lezla i do snů, zdálo se mi jak se nám probourala do ložnice atd.
A rady jako: ježiš, tak se na ní vykašli, nezvi jí k vám domů, neber jí telefon nepomáhaly, byla jsem z ní fakt už úplně ochromená.
Teď jí dokážu docela slušně poslat doněkam a říct jí do očí, že to je můj život, moje děti, můj manžel a ať mě nechá žít. Ale trvalo to :-).
radko, snažím se, ale jaksi se povznáším celý život…. nejsem bez viny,to neříkám, ale když slyším to, jak mě ona nikdy neposlouchá, co jí říkám…. když z jejích narážek a útoků vidím, co si o mě celou dobu myslí… tolik to ani nebolí, ale at po mně aspon nevyžaduje úctu a respekt k její osobě, když ona sama toho není schopna
keen nelze se nad to povznést?:-)
Ahoj, až dnes jsem se dozvěděla důvod. Jelikož jsme se z mámou během pár dnů podruhé pohádaly, a já si dnes vzpomněla i na tu zatracenou komodu.. zeptala jsem se slušně, z jakýho důvodu ji komplet přerovnala, že byť je moje máma a stěžuje si, jak hnusně se k ní chovám, tak i přesto by měla respektovat moje, naše soukromí.
Ona řekla, že nic nepřerovnala, že jen dala věci na hromádku s kr.rukávem, s dl.rukávem…. mami ta komoda byla komplet přerovnaná a věci jinde než byly, můžeš mi vysvětlit proč..mně to přijde jako velký zásah do soukromí, byt jsi moje máma…. obrátila oči v sloup a prohlásila Bože do kohos to duši dal… že celou teda nepřerovnala, a že to ani nejsou moje věci, že si řekla, že byla názoru aby kr. rukáv atd byl u sebe.
tak asi tak
Keen, pak děláš maximum, co můžeš a umíš. Myslím, že nejhorší je, že obě potřebujeme hlídání, já teda pro psa, ale stejně. 🙂 Musíme se prostě smířit s tím, jak to je. Je to taková past trošku. Ještě že moje skorotchýně je super, ale to je i tím, že je o 20 let mladší než moje mamka.
Mari, asi se to nezmění, brácha má ročního chlapečka, mamka je z něj nadšená, je moc šikovnej a krásnej. Ale stejně bráchovi furt dělá scény. Já teď myslim jen na mimčo, mám radost z pohybů v bříšku a ničím kolem se nestresuju. To mamku vytáčí ještě víc. V neděli mi řekla, že by taky chtěla žít takhle s hlavou v oblacích. Snažila jsem se jí vysvětlit, že zůstávám klidná kvůli miminku, že nechci porodit neurotika. Ale asi to stejně nepochopila. Ona je prostě nervák.
Holky, nemáte to jednoduché a obdivuju vaší trpělivost.
Teru, to je moc smutné čtení. Ale budu optimisticky věřit, že až se vám narodí miminko, Tvoje mamka zase začne mít radost ze života a bude to aspoň o trochu lepší.