Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rozmazlování
Kde je podle vás hranice mezi rozmazlováním a projevování lásky dítěti? Je dobré dovolit dítěti všechno, že pak nemůže jít matka ani pořádně na záchod a nebo slít hrnec s horkou vodou, kdy nevydrží dítě ani malinkou chvilku v postýlce?
Jistě, jsou situace, kdy je dítě nemocné, vystrašené nebo něco podobného. Ale já mluvím o běžném chování dítěte.
Občas se setkávám i na ulici s dětmi, které jsou vysloveně jako utržené ze řetězu. Dávejme to za následek ADHD nebo něčemu jinému. Ano, i takové děti jsou. Ale určitě mezi nimi jsou i také, které nemají žádné hranice a a ni meze. Div neskáčí rodičům po hlavě. Každou chvíli ječí, že tu hračku prostě chce a rodič už letí tu hračku koupit, jenom aby byl už klid.
Je jasné, že s nějakou výchovou se dá začít až v době, kdy je možné dítěti něco vysvětlit, když už rozumí. Ale do té doby, jak usměrňujete chování svého dítěte?
Hned se vpíchnu k Daně, to samé dělám i já, když jdeme do obchodu, tak malé před obchodem řeknu, bud si vybereš jen jedno kokyno, ne typu kinder vejce/ to jen příležitostně, ale když byla menší, tak jí manžel každý den jedno vejce dovezl, ale taky byla sama, šlo jí o ty hračky uvnitř/ jinak ti nic nekoupím………jde to, vybere si párek, rohlík a nějakou menší mlsku, to samé platí i u malého, odkoukal to od malé, ale mlsku nevyžaduje, stačí mu ten párek:-)
Taky u nás platí říct, miláčku, zrovna nemám u sebe tolik peněz, takže žádné DVD nebudu kupovat…………u malého je to zrovna trošku horší, nepochopí, že nemám u sebe tolik peněz, tak třeba před trafikou pláče, že chce auto…….DVD s autama, tady se mi oplatí říct, jo za chvilku, půjdeme nejprve koupit hamo, hamo, on na to mezitím zapomene:-)
Jinak já bych jí ráda kupovala hračky a taky, když jdu někdy bez nich do města, tak jím vždy nějakou drobnost koupím s tím, že jsem na ně tak myslela a že mi chyběli, prostě já chci udělat radost……….amo, že to nepřeháníme, ale tady si kladu stejnou otázku, jak makkiena, proč ne????
Když na to mám koupím, když ne nekoupím, mám to štěstí, že malá, která už má rozum nevyžaduje drahé hračky, pouze na vánoce, kde si může vybrat.
Já si zase říkám taky, že si těch hraček třeba neváží, my si jich vážili, ale taky si říkám, proč by je ony mít nemohli…….když třeba já jsem je neměla, dopřeji dětem, v tomhle nevidím rozmazlenost.
Občas malé řeknu, že je rozmazlená, možná i trochu je, já se ani nedivím, já zakážu, druzí povolí, já řeknu, ona neposlechne…………..ono mít kolem sebe kopu lidí u kterých je první vnouče, nebo neteř, tak je na dobré cestě k té rozmazlenosti……….prostě Natálka u nich může všechno………ale jakmile se např. už tchýní něco nelíbí, tak nadává, že neposlouchá, že zlobí, jo holt drahá tchýně, když chci, aby mě poslechla, tak nadávate, co by mě poslechla, ona ještě nemá rozum, co to po ní chci, ona je ještě malá…………..takže tudy by u nás cesta nevedla.
Když byla menší, tak byla vztekloun, dokázala i v tom obchodě vyvádět pro jednu věc, dokázala se urážet, i dodnes, jak nebylo po jejím, tak řev…………..prostě typické příznaky rozmazlenosti, aspon pro mě teda.
Můžu napsat, že věkem se sposta nešvarů vymítila, sama od sebe, už chápe o to je to lepší.
Ted už z ní je velká holka, která sice neposlouchá, jako každé druhé dítě, je živá, ale i to se věkem snad upraví.
I když sem si dala hranice ve výchově, které mé dítě nepřekročí, tak stejně se mi to nepovedlo a může se člověk snažit sebevíc…………………..tak jsem to chtěla napravit u druhého a taky prdlajs, to je mamánek, pláče, když jdu na záchod, když jdu pryč, pláče pořád při každé věci, která není po jeho, je to vzekloun, ale mamánek, který se rád mazlíkuje a taky rád spal s námi v posteli, já rezignovala a spala kolikrát v pokojíku…………nechala jsem to tak pár týdnů, pak jsem ho přenášela v noci zpět do pokojíku, kde spal pak do rána, další týden už chodil spát do své postele, tukám, usne tam sám, vlastně se sestrou a je to…………..mě se tohle, že dítě spí v posteli rodičů jako rozmazlenost nejeví, je to klasický případ snad každé rodiny, která si tímhle projde, pak už záleží na rodičích, zda to dítě v té posteli nechají nebo začnou třeba poprvé a nebo opětovně navykat na lůžko v pokojíku.
To samé v nemoci, dítě potřebuje u sebe mít maminku, nemoc je pro menší děti zátěž, nechtějí být v té zlé nemoci sami, chtějí být prostě nejlíp schoulení v klubíčku u maminky/ i když pak má mamina ruce, jak opice, záda bolí/, ale jsme ženy a náš úděl je děti chránit, opatrovat, starat se, chovat, pomáhat v nemoci, utěšovat, dělat jím radost, učit je………..takže pochybuji, že v těchto slovesech je čas na nějaké ledabylé rozmazlování, vždyt to ani ta mamina za ten den nemůže stihnout ve všech činnostech kolem dítěte stihnout rozmazlit……….teda pokud nemá doma služku, uklízečku, domovníka, miliony na kontě,to už se dítě dá rozmazlit lehce v tak nenabitém programu za den:-)
No nic, jsem se rozepsaala, jsou tam určo i nesmysly, ale mě to zrovna tak myslelo, že se mi malý začal hrabat v CD, takže letím a pardon za slovní průjem:-)
Makineo, napsala jsi to hezky. Je dost složité se vyjádřit stručně a jasně, protože toto téma je opravdu hodně široké.
Co se týká věcí, nekupovali jsme nikdy přehnaně moc hraček, to, na co se nechám přemluvit, bývá většinou DVD za 50-60 Kč, časopis nebo něco dobrého.
Když bylo synovi něco přes 3 roky, začal si při nákupu v potravinách vynucovat různé dobroty. Snažím se to řešit tak, že si pokaždé může vybrat jednu věc. A to věc, kterou jí. Protože se mu dost často líbí něco, o čem vím určitě, že to jíst nebude. Takže to se snažím dodržovat. A celkem to funguje.
Hlavní ale je domluvit se předem, připomenout mu to včas. A to se netýká jen toho nakupování. Když vím, že nás čeká nějaká konfliktní nebo složitá situace, snažím se taky od miminka vysvětlovat předem a od věku, kdy to bylo možné, domluvit si dopředu pravidla.
Tak tady by se dalo psát hodně obsáhle, protože je tisíc věcí a tisíc úhlů pohledu.
Za mě snažím se aby děti byly spokojené, přesto to někdy není v mých silách.
Neumím se rozpůlit a ve chvílích, kdy brečí všechny – ano i to se stane, nebo dvě, tak bohužel, jedno musí chvíli počkat.
A nejde jednoznačně říct, že přednost má vždy miminko.
Já mám takové ukňourané miminečko, že kdybych čekala, až přestane brečet, tak se starší děti nedočkají.
Mluvím o situaci, kdy miminko chovám a dvouletá potřebuje utřít zadeček po kakání nebo zakopne, vylije pití a potřebuje pomoct. V tu chvíli mimčo jde do postýlky a brečí. Hned jak spacifikuju katastrofu, zas si ji beru.
Mám samozřejmě různé pomocníky, lehátko, kde na mě vidí, šátek… Ale ne vždy to stačí nebo pomáhá.
Nebo večer má malá takový uplakaný čas, kdy bych ani starším holkám nedala dobrou noc (brečí i v šátku a v náručí). TAk buď dám miminko do postýlky nebo taťkovi do náruče, když je doma. Probrečí to, ale ony i ty další děti potřebují před spánkem klidné pohlazení.
Obzvlášť ta dvouletá. Když tam přijdu s uřvaným mimčem, tak neslyším vlastního slova.
Na druhou stranu, když vím, že možná už má malá hlad, tak ji prvně nakojím, pak teprve jdu dát dobrou noc starším.
Takže ono, když je víc dětí vyplývá to samo. Ale přednost má vždycky dítko, pokud to jde. Ale ono to vždy nejde. Samozřejmě říkám i tomu miminku, že hned přijdu… i když mi možná nerozumí, časem si to spojí.
Tchýně nebo i moje mamka si myslí, že malou – 3m rozmazluji, ale neřeším to. Spí s náma, přes den ji mám v šátku nebo lehátku nebo na rukách. Když v noci potřebuje – poslední dobou je to spíše pravidlem – přijde k nám spát i ta dvouletá dcerka. Když je namáčklá tak, že já nemůžu spát, tak ji holt trochu posunu. Ale nejstarší byla taky taková a teď spí normálně ve své posteli sama.
Koneckonců moje babička říkala, že výchova je od slova “chovat“. Myslím, že je to krásně výstižné.
Pro mě osobně je nejvýraznější hranice kde už by dítě škodilo druhým. Něco ve smyslu, tam kde moje svoboda končí, začíná svoboda někoho jiného.
Zase u dalších dětí to vyplývá samo, ale u těch prvních často může člověk vidět, že ubližují druhým, nebo i doma ničí kdeco a rodiče to omlouvají a nechtějí vidět.
Jsou to takové ty klasické situace, boření hradů z písku, boření bábovek, braní věcí, házení s věcmi… Rodiče často říkají, že to to dítko ještě nechápe, že nerozumí.
Asi jsem u nejstarší dcry byla stejná, ale teď už jsem přesvědčená, že to byl omyl. Děti pochopí velice rychle, že to nebo ono nesmí. Že pokud chce něco bořit, tak jen to svoje, ale druhým ne. Že pokud mu někdo něco nechce půjčit, tak to musí vrátit. Že je potřeba i doma respektovat určitá pravidla.
někdo myslí, že je nejlepší nechat děti být, ať si to vyřeší samy… Osobně myslím, že tady je lepší výchovný zásah než to nechat vyplynout samo… Nakonec totiž vždy vyhraje to silnější a průbojnější.
V čem ty hranice tak jasné nemám a sama někdy tápu, je v tom materiálnu. I když nejsme žádní boháči, tak není problém sem tam něco koupit. Ale je to správné? Dá se rozmazlit věcmi? Já sama mnohdy nevím. Jednou se nechám ukecat, jindy ne… Je fakt, že vidím ten důsledek, že si děti těch věcí tolik neváží jako já, když jsem byla malá a měla jich pár.
Ale z jakého důvodu mám říkat ne? Když nemám peníze, je to jasné? Ale jinak? Proč ne?
no já mám jednoho rozmazlenečka doma, ono stačí aby vám dítko marodilo a uplo se na vás stačí pár pobytu v nemocnici a i těch 15 sekund kdy na vás nevidí a vy někam odcházíte je problém, podle mě, je tam důležitá hranice ono se to odbourá ale věkem, mluvením, povídáním a záleží kam se to nechá zajít….a také na povaze dítěte pokud je mimi klidné a vy odcházíte tak mu to nevadí, ale s jinou povahou bude pláč…
otázkou zůstává o jaké věkové hranici se bavíme..
Jistě Daniello, to je fakticky i můj názor. Dítě potřebuje lásku, ale i řád, trochu disciplíny a jasně stanovené hranice. Je jasné, že se rozsah výchovy musí vztahovat k věku. Jiné je to s ročním a jiné s desetiletým dítětem. Osobně si myslím, že jasně stanovené hranice dávají dítěti pocit jistoty.
Ještě chci dodat, že já jsem začala s vysvětlováním hned, od narození jsem malému říkala hlavně na jak dlouho jdu pryč, třeba “jen si podám vodu a hned se vrátím“. Nevím, kdy tomu začal rozumět, ale opravdu skoro nikdy neplakal, když jsem pro něco šla, byl klidný, protože věděl, že mu neutíkám, že se hned vrátím. A tak jsem mu říkala všechno. To, že pak nastalo období, kdy si dal vysvětlit jen to, co se mu hodilo, bylo náročné, ale úplně normální. A na ulici si taky asi kdekdo říkal, že je to rozmazlenec, když se tak vzteká. Ale tohle bych za rozmazlenost neoznačovala.
Myslím, že je potřeba hledat rozdíl mezi tím, co je jeho potřeba a co je jeho rozmar nebo zkrátka – jak to říct, abych se někoho nedotkla – omotávání si rodičů kolem prstu.
Myslím, že to většina lidí pozná, když chce, někdo ale nechce a mezi ty rozmary zařadí klidně i potřeby, takže dítě pak není spokojené, naopak někdo plní i všechny rozmary.
O tom, co a jak se bude dělat, by měl u malých dětí rozhodovat rodič, ale s citem právě pro potřeby dítěte.
Osobně bych šla na záchod nebo slít brambory i od novorozence, myslím, že 15 vteřin odloučení by mu neublížilo, i kdyby se v tu chvíli rozploakal.
Určitě bych neběžela pro každou hračku, abych měla pokoj, ale někdy se taky nechám přemluvit a koupím něco, co jsem původně koupit nechtěla, prostě proto, že se máme rádi a občas si splnit přání nám dělá radost.
A větší dítě by se mělo učit, že i my máme svoje přání.
Tak ono to asi záleží na věku dítěte, pokud je to novorozenec, uspokojuji VŠECHNY jeho potřeby i na úkor těch svých, jak odrůstá, člověk si zase vrací svoje hodnoty, tzn. že ve dvou letech prostě půjde maminka slít brambory a jestli se ti chce kvůli tomu plakat, tak plač, nebo pojď se mnou. I noční ležení v jedné poloze je zbytečné, osobně si lehnu jak chci a malá se musí přizpůsobit, jak s ní spím od narození, teď už si sama CHCE lehat do své postele /má jí přiraženou k té mojí/, ale když na mě chce být nalepená, nevadí mi to, točím se jak potřebuji a ona se přizpůsobuje, nebudíme se navzájem, jen má svojí peřinu, jinak bychom byly pořád odkryté, pod jednu už se nevejdeme, tak tohle vyžaduje občas úpravu, po které ale do několika vteřin usínám znovu. Asi tak.
Tohle ale neplatí, když je dítě nemocné nebo vystrašené jak píšeš, potom klidně i ve třinácti budu muset na chvíli upřednostnit jeho před sebou. Mně tohle připadá jako normální mateřský přístup.
Každá potřeba zmizí až ve chvíli kdy je uspokojena, ne potlačena, zakázána nebo ignorována, tím jen a jen roste a dřív nebo později se znovu projeví, pak už ani nemusí být poznat o jakou původně šlo a dítě se projevuje buď jako “rozmazlené“, takové to skákající rodičům po hlavách nebo jako fyzicky nemocné nebo i jakkoliv jinak. Původ je ale v neuspokojování základních potřeb, mezi které patří jak jídlo, pití, vzduch, tak láskyplná náruč, kdykoliv ochotná se otevřít.
Abych pravdu řekla, vlastně si ani neumím představit co to znamená “rozmazlené“ dítě, nevím co to je. Podle mého je buď spokojené nebo nespokojené.
Kde je podle vás hranice mezi rozmazlováním a projevování lásky dítěti? Je dobré dovolit dítěti všechno, že pak nemůže jít matka ani pořádně na záchod a nebo slít hrnec s horkou vodou, kdy nevydrží dítě ani malinkou chvilku v postýlce?
Jistě, jsou situace, kdy je dítě nemocné, vystrašené nebo něco podobného. Ale já mluvím o běžném chování dítěte.
Občas se setkávám i na ulici s dětmi, které jsou vysloveně jako utržené ze řetězu. Dávejme to za následek ADHD nebo něčemu jinému. Ano, i takové děti jsou. Ale určitě mezi nimi jsou i také, které nemají žádné hranice a a ni meze. Div neskáčí rodičům po hlavě. Každou chvíli ječí, že tu hračku prostě chce a rodič už letí tu hračku koupit, jenom aby byl už klid.
Je jasné, že s nějakou výchovou se dá začít až v době, kdy je možné dítěti něco vysvětlit, když už rozumí. Ale do té doby, jak usměrňujete chování svého dítěte?