Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
První pomoc
Dnes jsem se dočetla,že lékař M.Jackosona neuměl správně provést masáž srdce.Když pominu jestli jsou to nepodložené fámy,napadlo mě kolik lidí raději od nehody,neštěstí uteče a kdo najde odvahu alespoň vytočit číslo na záchranáře a postupovat podle jejich pokynů.Už jste se někdy dostaly do takové situace a jak jste ragovaly vy,případně okolí?Nemyslím to nijak osobně,jen jsem byla už párkrát v situaci,kdyněkdo před mýma očima omdlel,případně ležel na zemi a dost lidí raději sklopilo oči.Jde opravdu spíše o strach,že než něco zkazit raději neudělám nic?Jak to vnímate vy,kteří jste v podstatě laici,tudíž neabsolbujete poviné školení KPR jako zdravotníci?
Ken,Padmé díky za postřehy.Když se tak nad tím zamyslím,tak ta cena není zase tak přehnaná a někomu to opravdu může pomoct,když bude vědět co a jak,tak odpadne to váhání.Samozřejmě všem přeju ať se do takové situace nedostanete a jen na okraj sama za sebe můžu říct,že úplně jinak se ,,pracuje’‘ v nemocnici kdy mám po ruce veškeré vybavení,léky,přístroje a něco naprosto jiného je to v terénu .a k tomu stresu,přiznávám nejsme stroje a když se něco semele,tak to naštěstí dolehne,třeba na mě,až po akci:-D
Ahoj Zuzko, to je zajímavé téma, už jsme to i několikrát probírali s kolegy v práci… co by, kdyby… No a k věci.
Jednou jsem se nachomýtla k dopravní nehodě a aniž bych nad tím přemýšlela, zastavila jsem, vyhodila všechny blinkry, popadla mobil a běžela ke dvěma autům mimo silnici.
Zaplať Pán Bůh byli všichni jen zboulovaní a pošramocení a zrovna se snažili dostat z poškozených aut. Jeden mladík měl zraněnou ruku a krvácelo to, ale pomoc zvládl jeho spolujezdec. Neomdlela jsem, ani mi na omdlení nebylo.
Nicméně byla jsem skutečně ráda, že se nejedná o žádný “masakr“.
Srdce se mi rozbušilo až potom, když už jsem seděla zpět ve svém autě a pokračovala v cestě.
Jinak u nás v práci nás pravidelně školí (jako řidiče), bývají to kluci od záchranky, zkušení a znalí, takže si myslím, že to úplně nejdůležitější – alespoň tak nám to vždy říkají a vždy opakují – je zastavit, zjistit stav a zavolat mobilem záchranku (policii, hasiče). To je ta “povinnost“, kterou člověk má.
ahoj zuzi, nevím jestli všude stejně – ale u nás píšou Život zachranující úkony 4hod -500kč.
Základní norma znalostí 12h -dle počtu účastníků 900-1200kč
pak je ještě Zdravotník zot.akcí a pečovatel.
Jani já myslím,že to,že natáčí někdo od vás zásah je v pořádku.můžete to vyhodnotit poučit se z chyb.Ale já byla svědkem opravdu toho,že šel starší pár kolem, kde zdravotníci resucitovali a vytáhli foťák se slovy,,hele mámo tady se něco děje’‘ a to mi fakt přišlo hustý..
Ken prosim tě a kolik stojí ty kurzy pro laiky?
Ahoj, osobně jsem nikoho zachraňovat nemusela.
Na 1.stupni ZŠ jsem sice chodila do zdravotnického kroužku, ale v hlavě mi toho moc nezůstalo.
Už na podzim jsem obhlížela stránky Červ. kříže , kde pořádají kursy pro laiky, a když to vyjde finančně, chtěla bych se letos zúčastnit.
Při pohledu na krev se nekácím – pouze občas když vidím svojí 🙂 – ale to jak říkám, je nějaká zvláštní reakce mýho těla, páč já se jako kácet nechci, nebolí to, třeba jen malá řezná ranka, ale pak už cítím šumění v uších a je mi mdlo.
Ty co si nehody a zraněné lidi fotí a natáčí, nechápu!!
Já se taky přidám, zatím klepám, nikde jsem zatím až tak pomáhat nemusela, jen u svých dětí a i když panikařili všichni okolo, tak jsem kupodivu byla v klidu a rozklepala se až bylo po všem.
Jinak protože vedu kroužek v MC, tak jsme byli všichni na školení první pomoci, takže teorii znám, ovšem praxi jsem ještě nezkoušela. Na školení nám ukazoval fotky z nehod a některé bych jen těžko rozdejchávala.
No a nakonec jako hasiči první pomoc musíme ovládat – učí se jí i mládež a mají z ní zkoušky, takže jednou jsem pomáhala ošetřit zraněného z bouračky, ale bylo nás tam víc a nebylo to nic krvavého, tak to šlo.
No a k těm fotografům, záleží jestli to jsou “divní lidi“ nebo jestli tam nefotí kvůli zasahujícím, třeba s našimi dobráky jezdí fotograf a jednotlivé zásahy fotí, jednak jako důkaz a jednak i na památku.
Holčiny moc vám, děkuji za vaše postřehy.Věřím,že to v tu chvíli není zrovna lehké rozhodnout se co udělat a hlavně jak.Chci jen doplnit,Piškotko vždy je přednější zdraví zachránce nad zachraňovaným.Prostě to tak je a já ti přeji ať se nikdy do takové situace nedostaneš,protože /i když tě defakto neznám/cítím,že bys měla veliké dilema a co potom že jo?:-)Lussy opravdu blbá zkušenost,nicméně chápu i paní dispečerku.Nehledě na to,že hovory jsou nahrávány,dá se lokalizovat místo a oni fakt přes ten telefon nevidí že nevolá nějaký vtipálek atd.Tím chci jen říct,že ony dokáží i laika navést přes ten telefon k tomu,aby se udělalo vše co je v silách toho kdo u nemocného je a tudíž třeba fakt pomoct než dorazí sanita.Nehledě opět na to,že ona musí vyhodnotit závažnost situace a nejezdí ke každému volání i lékař.Dle toho o co možná jde tak vyjíždí i jen sestra záchranář a v případě potřeby přivolá lékaře.
Ahoj zuzi,
nečetla jsem ostatní reakce, ale za sebe:
Několikrát jsem byla svědkem dopravní nehody a volala jsem policii a záchranku, ale naštěstí lidi první pomoc nepotřebovali. Protože se přiznám, že bych byla dost bezradná. Třeba ve škole si pamatuju, že v rámci nějaké občanské výchovy jsme první pomoc nacvičovali, tak si nepamatuju vůbec nic:-(. Taky jsme to probírali v autoškole, ale taky mi v hlavě nic neutkvělo.
Ještě mám jednu zkušenost – manželův děda dostal infarkt, babička, která toho byla svědkem v panice nevěděla co má dělat a tak volala mě. Já honem volala záchranku a paní si zapsala potřebné údaje a začla mi hned říkat, jak mám oživovat. Když jsem jí řekla, že u dědy nejsem, že mi volala babička co se stalo a panikaří, tak volám pomoc já, tak mě příšerně vynadala. Dodnes z toho mám husí kůži, šňafala na mě, že to snad není pravda, že se musí začít s oživováním hned, proč tam nejedu a neoživuju atd.
Neměla jsem chuť ani sílu jí vysvětlovat, že jsem v 7. měsíci těhotenství a že prostě děda s babi bydlí jinde a sanita tam bude dřív než já a taky víc platná.
Samozřejmě jsme s manželem hned vyrazili, ale lékaři už vycházeli z domu a kondolovali nám, že se nedalo nic dělat.
Měla jsem z toho hrozný pocit, i když jsem nic víc udělat nemohla. Babička nakonec v domě běžela za sousedem policajtem, který první pomoc ovládal, ale i když oživoval do příjezdu záchranky, stejně to nepomohlo.
se mi to odeslalo….se bojí i nemocí…no v každém případě je to asi pro každého vnitřní boj, ale ta lidskost snad zvítězí a pomůže a pak se z toho sřeba i sesype 😀 ono záleží co to je…..ať nechodíme na školení tak si myslím že do nás ve škole bylo huštěno dost, a takový ten šestý smysl zapůsobí a člověk reaguje automaticky…no to jsou zase rozházené myšlenky, kluk mi tu do toho říká co bylo a nebylo ve školy…neměli hudebku 😀 tak já prostě musím pracovat na víc frontách ach jo tohle musím příště pročítat v klidu..
no nečtu reakce nestíhám, ale zajímavé…holka já ti nevím já doufám, že bych v té situaci nezazmatkovala a snažila se fungovat, ale je to těžké ono pomoct a pomoct, stačí aby při autonehodě bylo hodně krve a člověk to prostě nemusí zvládnout….ale vytočení čísla a snaha poskytnout pomoct to snad by měla být samozřejmostí….ono dnes se lidé bojí i nemo
To je pro mě velice zajímavé téma. Napíšu jak to cítím. Já bych pro člověka udělala opravdu první, poslední, já jsem prostě schopná i kohokoliv kamkoliv na požádání zavézt autem, natož kdyby to měla být první pomoc. Ale: je tu jedno velké ALE: patřím “bohužel“ do skupiny, které pohled na krev a kolapsy dělá opravdu hooodně zle, mám špatné zážitky z dětství a prostě to “tam“ pořád je :o(, bohužel. No a ptala jsem se na to zdravotní sestry při absolvování krátké zdravotnické besedy při autoškole, jak je to s lidmi, kterým prostě samotným hrozí zdravotní problém právě z poskytnutí pomoci (jako holky já fakt vím, že bych se vzápětí složila), řekli mi tehdy, že je sice samozřejmě ze zákona povinné první pomoc poskytnout, ale vlastně mi k tomu nedokázali říct víc… Já měla už jednou tuto šanci, poskytnout první pomoc svému omdlívajícímu příteli, cca před 10 lety, a musím říct, že duchapřítomná teda naštěstí jsem a rozhodně jsem okamžitě udělala to, co je třeba, ale když se on holky vzbudil, už to na mě šlo… černo před očima, točení hlavy…. Je to možná komické, ale tenkrát jsme to spolu rozchodili, doslova jsem poručila větru, dešti a nedovolila svému tělu omdlít, prostě jsem si nesedla, jinak bych už ležela.
K těm, co si událost fotí, nebo jen postávají a čekají, kdo pomůže a jestli vůbec kdo pomůže, bych řekla jen tolik, že jsou to fakt zvláštní povahy. Chápu, že asi ne všichni z nich “nechtějí“ pomoct, nějak jim to asi nesepne, nebo já nevím, co je k tomu vede… Myslím, že se o tom mluvilo i v TV, že lidi se chovají fakt divně, jakoby nikdo nechtěl být ničeho svědkem, tak si jdou po svých… Podle strach že něco udělám blbě v tom není, aspoň to 155 umí snad vytočit každý…
Jovanko máš pravdu,pokud někoho oslovím adresně tak to více zabírá.Sama jsem měla několikrát už dilema,kdy v zimě ležel na lavičce spoře oděný muž,viditelně opilý..lidé chodili sem a tam a shodou okolností nedaleko nemocnice.Mě to moc nedá,tak aspoň policii jsem tedy zavolala.Taky jsem si všimla,že lidé jakoby čekají,že bude někdo první.Naposledy jsem měla tu zkušenost na dovolené,kdy jsem si všimla motajícího se mladého muže ve westrenovém městečku.Až když jsem už k němu vykročila,protože se mi nezdál,tak se sesunul k zemi a jen jeho doprovod byl k nějakému použití.Ostatní jen udělali hlouček:-))Nejvíc mě ovšem ,,dostalo“ kdy u nehody i když už tam byli záchranáři,tak někdo vytáhnul foťák a začal si to fotit.Přiznávám to jsem byla v šoku:-(
Zuzina
Zuzi, já se zatím do takové situace nedostala – a fakt nevím, jak bych se zachovala. Jestli bych dokázala v tom stresu správně pomoci…. snad ano. Červený kříž pořádá kurzy první pomoci, mám to v plánu….
Jinak, prý je dobré, když už tedy někomu pomoc poskytujete a lidé chodí okolo, popř jen koukají, neoslovovat je jen “pojďte mi někdo pomoci“, ale konkrétně někoho označit – např. vy paní v červeném kabátě, zavolejte prosím sanitu.