Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
nevim jak na ně
Mam dvě dcery starší jsou čtyři a mladší jsou dva, často se o něco handrkují a já vždy trestám jen tu starší at nemusím poslouchat tu malou , která věčně „hučí“, když není něco tak jak si přeje, i jí občas nadam a dam ji na zadek. Vůbec mam pocit , že je neumim vychovavat, nevam snad žadnou autoritu, normalně jim nic nemužu řict, musim se cele dny rozčilovat, aby mě poslechly, davam jim sladke at mam chvili klid a podobně, navic mam deprese, žiji sama, přitel ma totiš daleko praci jezdi jen na vikendy, taky chodim do školy a mam pocit , že je vše špatně, nedokažu se už ani z ničeho radovat, jen nadavam , že mam ty děcka snad za trest a přitom bych je nemohla dat někam do ustavu to bych nepřežila. Mimochodem ja byla taky v detskem domově a s matkou se nestykam. žadam o nějkake rady jak prostě začit s dětma pracovat , aby to fungovalo a ja nemusela pořad byt jako nějaky zly vychovatel , ktery jim jen přikazuje co maji pořad dělat.Děkuji Lucie
Lucie
Převzala jsem model výchovy svých dětí od svých rodičů. Bylo nás 5, a když si představím, že by to takhle praktikovali, tak by už museli být po pár letech v blázinci. Takže prostě, buď se přestanou děti hádat nebo dostanou obě, to většinou pomohlo a pak jsme začali řešit, kdo je na vině.
Když jedno bezdůvodně řve, tak dostane přes pusu, aby mělo řvát proč. Za chvíli je klid. Toto jsem udělala klidně i na veřejnosti, protože ostudu mi dělat žádné dítě nebude. Vždycky to pomohlo.
Jak píší děvčata, nemůžeš trestat jen jednu, ona má třeba pravdu v tom, že ta malá to všechno vyprovokovala a ještě tu malou vlastně stavíš do role ubližované. Zkus nekřičet, jenom důrazně požádej o klid a ať ti to každá vysvětlí po svém. Pak zkus zvolit diplomatickou cestu jak z toho ven. A taky trvej na tom, že se nebude hulákat. Neboj, nebude to ze dne na den, všude se děti dohadují a rodiče zakřičí, ale jde spíš o to, abys intenzitu dirigování stupňovala. Nejdřív v klidu, pak přidat na hlasu a možná i křiknout. U nás bylo zle, když jsem naopak mluvila velice tiše. To dítka (3) věděla, že je fakt zle.
Že z toho vyrostou, to je fakt, ale ty to musíš zvládnout teď, tak zkus z těch našich rad vybrat pro sebe ty nejvhodnější a klidně se zase ozvi.Neuvažuj o takových věcech, jako je dětský domov. To přece nemůžeš myslet vážně, a tím spíš, že jsi to sama prožila. Každá z nás má chvilky, kdy si myslí, že zešílí, že výchovu nezvládá a že je všechno špatně.
Ale pak se třeba dočkáš toho, že za tebou přijde dcera, které je skoro 30 a řekne ti, že je ráda, že jsme ji takhle vychovali, že v tom dnešním světě bude své dítě vychovávat taky tak. To pak fakt potěší.
Janno2, tohle mi udělat dcera, že chce všechno a nedá si říct, tak by i před tou zoo dostala na pusu. Ale jak vidíš s těmi sladkostmi, tak výchovný směr máš našlápnutý úplně perfektně, protože kdyby holky nebyly dobře vychovávané, tak by to mladší slupla sama a ještě by koukala, jestli si to starší někam neodložila, aby si mohla vzít i to její.
Qinty
u nás lautr to samé.jak starší neco veme,mladší to chce hned taky a je super řev.když sme koupili o víkendu každé v zoo 2 plastové zvířátka,nemeli stejné.mladší je chtela všechny a řvala a řvala.starší jsme prosili pomalu na kolenou,pújč jí je,pak si je vemeš k babičce a tam si je necháš aby ti to nebrala,ne,zasekne se a nepučí jí to,pak dostane ta starší.obe majítrvdé hlavy a nepovolí.
rozdíl je to s temi sladkostmi,to se delí jak o život a i ta malá říká DÁM SESTŘIČCE.
Ještě jsem zapomněla Martaska i Verju mají pravdu snaž se co nejvíc abys nebyla nespravedlivá!
Evka
Dobrý večer, věřím, že je Vám moc těžko a proto myslím, že pomoc Vám může co nejvíc kontakt s venkem – mám na mysli jakékoliv rodinné centrum nebo něco podobného kam by jste s holčičkami chodila a tak s nimi nebyla sama. Moc dobře vím co to je být s takovými malími rošťáky často sama. Zkuste proto třeba 2 – 3krát týdně najít útočiště tam kde Vás bude víc, jak dětí tak i maminek. Nezdá se to ale je to určitě důležité.
Hlavně vydržte ony prostě jednou vyrostou a nebude to tak dlouho trvat.
Evka
Lucko, já bych se snažila mezi děti hlavně zavést klid a pohodu. Sednout si s nima a zabavit se s nima, aspoň pro začátek, aby k sobě našly cestu, aby zjistily, že je to fajn hrát si spolu.
A vždycky bych se snažila dělat nějaké kompromisy pro obě strany.Je to důležitý !!
Např. s tou modelínou: Starší má modrou, mladší má zelenou. Když bude chtít mladší modrou, řekla bych : Ano, dostaneš ale půlku, a dáme sestřičce půlku zelené, abyste měly obě stejně.
Dál, určitě NE trestat jen jednu, když chceš dát na zadek, tak oběma, aby byly na tom stejně. Ale já bych to řezáním asi neřešila. Vždycky bych se snažila to vymyslet tak, aby bylo dobře na všech stranách, a když to tak uděláš, budeš v pohodě i ty.
Tím že jí dáš na zadek vyhrotíš situaci a jsi na nervy jak ty, tak holky.
Chtělo by to začít jinak, od začátku, novým dnem, a být co nejvíc v pohodě a snažit se o ty kompromisy.
Lucko, hlavně děláš chybu, že trestáš jen tu starší. Já jsem taky starší sourozenec a tak vím, jak je to nespravedlivé, když všechno odnese ten starší. U nás platí, že když přijdou s nějakým konfliktem a chtějí rozsoudit a já u toho nebyla, tak si to musí rozřešit sami, protože nevím, na čí straně je pravda. A trestat tu starší jen proto, aby byl od menší klid, je chyba. Tak ať si taky pořve, jinak ti přeroste přes hlavu, když jí bude všechno procházet.
A to sladké, co jim místo toho vymyslet nějakou zábavu u které by vydrželi obě dvě? Je to asi těžké, až budou starší, tak si třeba dokáží lépe vyhrát spolu. Přeji pevné nervy.
Lucie, jsem na tom nějak podobně. Mám dcery 3 a 6 let a prožíváme to samé. Stále se o něco hádají. Cokoliv si vezme ta starší, tak okamžitě mladší začne ječet, že to chce taky. Většinou také dostane ta starší. Už si taky kolikrát nevím rady. Myslím, že to je věkem, až budou větší tak se to srovná. Prostě každá si prosazuje svou. Jo sladkosti, to znám, to taky u nás je chvíli klid. Teď se zrovna hádají kvůli modelíně, mají jí hodně ale mladší chce prostě zrovna tu samou barvu co si vybrala starší. Jsem z nich také na nervy, furt se u nás křičí skoro. Neporadím, ale snad jen to, že nejste sama.
Aneta