Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzdor a odmlouvání 4,5letého dítka
Dobrý den všem,prosím o radu nebo alespoň vaše zkušenosti, už si nevím rady. Máme 4,5 letého syna, asi do 3 let jsem prožívala černé můry z cesty do města, neposlouchal, vztekal se, domů jsem dorazila ubrečená a špinavá já i on, většinou skončil tak 1X týdně pod studenou sprchou, nic jiného nezabíralo. Do teď byl trochu klid, vše se dalo řešit domluvou, ale poslední dobou (2-3 měsíce) začal strašně odmlouvat (nebude se oblékat, uklízet, zlobí se a mračí na nás, je hubatý, nebo nedělá nic a jen sedí a kouká, když máme jít do školky), už několikrát dostal přes pusu, když mu domlouvám, tak se omlouvá, že mu je to líto, brečí, ale když se to opakuje 10xdenně, tak už to na mě neplatí. Někdy mě tím držkováním dožene až k slzám. Je to normální, přejde to ? Děkuji za názor a zkušenosi.
Evina
Děkuji moc za tvůj příspěvek, je to zajímavé, jak jsou děti různé a přitom stejné! A jak jejich rodiče občas pochybují o tom, zda jsou správnými rodiči. Zatím jsem se vůbec nezamýšlela nad tím, co se dělo u nás doma, když jsme byli s brácho malí, ale ty jsi mě na to navedla. Musím říci, že jsme nikdy nebyli fyzicky trestáni, nejhorší trest byl asi 1x pohlavek a tak 1x do roka jsme dostali zaracha (bratr většinou za známky – já jsem ještě nechodila do školy, a já s ním, aby mu to nebylo asi líto. A nikdy jsme si nedovolili to, co ten náš malý „hajzlík“. Takže u mě to lehké fyzické trestání (jestli se to tak dá říct, nejsem zastánce fyzických trestů) nastoupilo až jako poslední možné řešení. I teď se snažím počítat do desíti, říct „strejda ti sní oběd“, „jestli se neoblékneš, přijdeme pozdě a školka bude zavřená“ a tak, jak jsi psala. Ale nějak to nefunguje. Určitě to nedělá schválně, aby mě vytočil, ale prostě se mu nechce. S omluvou přijde pokaždé, ale přestávám se dojímat nad „maminko promiň, už to neudělám“, když to za 20 min. udělá znovu. A jsou opravdu takové dny, že je to celý den a se vším.
Tak ti děkuju za podporu a radu, víc hlav víc ví!!!
Evina
Ahojky,
mám doma 2,5 letou dcerku. Sice s ní neřeším to co popisuješ až v takové míře, nicméně se začíná nacházet ve věku, kdy projevy odmlouvání a vzdorování začínají vystrkovat růžky 🙂
Každé dítě je ale jiné, na každé platí něco jiného, tudíž můj případ nebude určitě šitý na míru tomu tvému, nicméně ráda se podělím o zkušenost.
Jak píšeš ty ,oblékání, uklízení apod. se občas stane zajímavým tématem k řešení. Ze začátku jsem na tyto vzdory reagovala, když se na to podívám zpětně přehnaně. Občas mi taky ujely nervíky a tak plesknutí po zadečku či zvýšený hlas byly na denním pořádku. Do té doby se nám dařilo vše řešit formou domluvy a fungovalo to, ale pak se nějak vše přehouplo. Holt rodičem se člověk nenarodí, ale musí se učit být tím správným rodičem, alespoň to platí v mém případě.
V tuto chvíli, když se na své přehnané reakce dívám zpětně, je mi vcelku líto, že jsem se tak zachovala. Někdy je opravdu dobrá věc, když vás dítě něčím opakovaně rozčílí, zastavit se napočítat do deseti a s rozmyslem jednat.Já sama ze zkušenosti vím, že se to líp řekne než udělá, ale prostě je to tak. Kupodivu v tuto chvíli mi postačí, tj. ve chvíli kdy udělá něco o čem ví, že mě opravdu vytáčí, se prostě jenom usmát. Funguje to občas docela dobře. Dcerka vidí, že její úmysl mě popudit nevyšel a to co po ní chci po chvíli udělá.
Ale teď konkrétně. Potřebuji někam odejít a dcerka má jít se mnou. Jakmile řeknu kam jdeme a jí se to zrovna nezamlouvá, tak se spustí občas obvyklý kolotoč. „Nejdu nikam“ Vidí připravené oblečení a začne lítat po celém bytě, jen aby nebyla polapena a odchod oddálila. Někdy to jen prostě bere jako hru na honěnou, to je ještě ta lepší varianta. Kdy ji prostě jen ve vhodné chvíli odlapím a obléknu. Horší variantou bylo, když se k tomu přidal vztek, odmlouvání, pláč a pod. Prostě v tu chvíli dělám něco, co jí opravdu, ale opravdu není vhod. Variantou jedna bylo prostě vyplnout slechy a prostě jí nějakým způsobem obléknout, kdy po chvíli vztek a všechno ostatní ustalo, protože viděla, že tímto nic nedosáhne. Ale to se mi moc nelíbilo, protože se to prostě při nejbližším odchodu opakovalo. Tak jsem přešla na taktiku výběru ze dvou variant, které jsem jí v tu chvíli nabídla a o kterých mohla přemýšlet. Samozřejmě obě varianty vedly k jednomu cíli.Ruku v ruce tomu šlo vysvětlení proč zrovna jdeme tam, kam jsem naplánovala. A pak varianty jako např. – pokud se mnou půjdeš tam a tam, tak to rychle vyřídíme a pak si doma budeme hrát na xxx. Samozřejmě nabídnu to, na co zaručeně neřekne ne. Pokud s touto variantou neuspěju nabídnu druhou – až příjdeme, tak půjdeme za tvou kamarádkou xxx a budete si hrát. Většinou jedna z variant je funkční. To ale člověk musí postupem času vypilovat sám. Kupodivu to ale velice dobře funguje a šetří mi to dost „nervová spojení“ 🙂
To samé se dá aplikovat i na uklízení či jídlo. Tj. když to společně se mnou rychle uklidíš budeme dělat to a to atp.
Je to ovšem běh na dlouhou trať vyžaduje to neustálé opakovaní dokolečka dokola, ale člověk to vypiluje k dokonalosti a dítě v pohodě na tuto taktiku přistoupí.
Ještě zajímavější byla její hra na obrácené ANO a NE. Důležité je samozřejmě znát důvtip a vynalézavost svého dítka. Když jsem řekla pojď si dát oběd a uslyšela jsem známe „NEEE“ já nechci hamát“ a vy víte, že už opravdu je čas se najíst a hlavně víte, že zaručeně už má hlad. Tak jsme na to odpověděli třeba „tak my ti to sníme“ nebo cokoli jiného, tak se to po čase změnilo v horečnatý úprk ke stolu se slovy „anoo, dám si obídek“. Vždy to tak samozřejmě jednoduché není. Snažíme se to řešit i formou zapojení do přípravy oběda nebo jakéhokoli jiného jídla a v rámci možností dáváme na výběr. Pokud si něco z toho vybere, tak to pomůže připravit a většinou je výsledkem, že neodmlouvá.Samozřejmě se nepodřizujeme, nabízíme to co opravdu máme za cíl připravit. Jen prostě takovou formou, aby to nebrala jako nutné zlo.
Jak jsem říkala, každé dítě je jiné a na každé také platí něco jiného. To co děláme my je sice během na dlouhou trať nicméně se zatím velice vyplácí. Dcerka neplní každé naše přání, samozřejmě prosazuje svou osobnost a dokáže zlobit. Ale určili jsme si pomyslné hranice za které to nesmí zajít. Nebráníme jí být dítětem, které holt čas od času ukáže růžky.
Co mě k této poněkud jiné formě výchovy vedlo, no hlavně to, že kdykoli jsem nechtěla něco jíst, tak jsem dostala záhlavec a bylo vymalováno. Vyvedla jsem nějakou bejkárnu a už mi po zadku tancovala vařečka. Neříkám, že nestojím za názorem „škoda každé facky, která padne vedle“, ale odtud potud. Pamatuji si , že na mě to mělo jediný efekt a to ten, že jsem se ještě víc zabejčila. Takže u své dcery to zkouším trošku jinak.
Nechci aby má dcera, kdykoli provede něco, o čem ví, že není zrovna košer, si kryla pozadí a přesto už dopředu věděla, že to vyvede znovu 🙂 Snad se to mě i manželovi podaří. Nicméně mě blaží jedna věc, když dcerka něco vyvede a já na to přijdu a začnu s vysvětlováním, tak nestojí v rožku zhroucená nebo s pláčem, ale lípne mi hubana a řekne „já vím maminko, já už to neudělám…mám tě ráda“ a opravdu se to neopakuje, alespoň ne hned a ne na truc 🙂
Omlouvám se, že jsem to vzala moc zeširoka, ale snad ti to pomůže ve tvém snažení. Hlavně neztrácej naději a hledejte k sobě cestičku, opravdu se to vyplácí. Sice to někdy jde velmi pomalu, ale ten huban na konec stojí za to…