Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
jak a kdy mu rict pravdu?
Ahoj vsem,mam tri deti,jsme stastna rodinka vse je ok.az na to ze prvni dite neni nynejsiho muze(dalsi dve ano).A ted by me zajimalo,jak a kdy to synovy rict.(Ma preci pravo znat pravdu)…Ma prijmeni po svem pr.otci,takze casem se me stejne bude vyptavat proc?je mu 9let.A ja nebudu vedet co rict.Kdy je lepsi rici pravdu az v dospelosti?Nebude to pak brat tak,jako ze jsme mu cele jeho detstvi lhaly?Mam strach ze bude sokovanej…Kdo ma zkusenos ,prosim poradte,i kdo nema,budu vdecna za kazdou radu ci nazor.Dekuji vsem
jarmila
pokud je vas syn chytry…..pokud se jeste nezeptal…urcite se zepta…..asi bych to resila co nejdrive…udelalal „rodinnou radu“…..vse mu vysvetlila….vsichni mu rekli jak ho maji radi atd….resila jsem tohle jednou jako tridni ucitelka za maminku….ta nevedela jak na to….tak mne poprosila….v citance byl zrovna clanek o teto problematice….bylo to moc prima…deti ve tride reagovaly uzasne…a z nej nakonec vypadlo ze to tusil…ale ze se nechtel maminky ptat aby ji neudelal smutnou….nekdy maji deti vice rozumu nez my dospeli….
Myslím si, že pokud jak říkáte jste šťastná rodinka tak by to měl unést poměrně v klidu. Když si s ním jednou sednete a řeknete mu, že jste jeho rodine, že jen jeho otcem (pravým otcem) je někdo jiný, ale že se tím ve vaší rodině nic nemění, dáte mu v jeho rodině jistotu. Bude se o otce třeba zajmat možná bude v rospacích, ale řekla bych mu to jednou by toho on nebo i vy byste toho jednou mohli litovat. Třeba ted bude chvíli nesvůj, není se čemu divit musí to přece nějak srovnat v hlavě, ale jak sem řekla pokud pochopí, že jste pořád rodina bude všechno ok
Ahoj Jarmilo.
Nezlob se, jsem asi moc zvědavá, ale jak to dopadlo? Vzal to v pohodě? Taky máme takový případ v rodině. Sice je ješte brzy, protože má teprve 1,5 roku, ale zajímalo by mě, jak to ty děti berou. Díky N.
Verča
Dekuji za vase rady,usuzuji tedy,ze je jiz ta prava doba…Ktomu jak se nekteri ptaji,jestli mu neni(nebylo) divne jeho jine prijmeni tak bylo,tehdy jsem si neco vymyslela,ale az tak divny mu to neprislo,protoze i ja mam jine prijmeni(nejsem vdana)takze tri ruzna prijmeni v jedne rodine,takze asi proto mu to neprislo divne(bylo mu tenkrat 5let).Take jsme mu to prij.chtely zmenit,ale to by musel dat souhlas jeho biolo.otec a ja o nem vubec nic nevim ,zije nekde v zahran.(od mala se ze synem nestykal)…Jeste jednou dekuji moc za vase rady,citila jsem to taky tak (ze ted je nejvysi cas)ale asi jsem to potrebovala potvrdit..s pozdravem
jarmila
Je otázkou, co znamená „kdy je lepší říci pravdu“ – jak rozsáhlé je to, co mu chceš říci. Že má jiné příjmení si už asi všiml – takže tajit, že jeho táta je někdo jiný nemá smysl. Pokud mu opatrně řekneš pravdu, pak by šokovaný být neměl.
Jinou věcí je, když se začne ptát, kde je jeho táta a proč se s ním nestýká. (Pokud se s ním nestýká.)
Tam „pravda“ typu „nestojí o Tebe“ nebo „nemá Tě rád“ spíš uškodí. Nepomůže ani „pravda“ typu „s tatínkem jsme se dohodli, že to bude pro Tebe lepší“ (ať to již byl tatínek č. 1 nebo č. 2.). A už vůbec nepomůže „pravda“ typu „neplatí na Tebe alimenty“.
To děti moc nezajímá. Je to věc dospělých.
Prostě říkat pravdu po kapkách – a dopředu si říci – ublíží mu to nebo mu to pomůže.
Přiměřenou pravdu by v tomto věku vědět měl – od mámy, které důvěřuje. Může se skutečně stát, že mu ji řekne nekdo jiný (třeba vlastní otec – pokud žije) a pak se to bude těžko napravovat.
(Jako jednou v Poště pro Tebe – kdy se kluk asi v 15 letech od „vlastního“ otce, který jej adoptoval – tím pádem byl kluk právně jeho synen – řekl – o kapesné si řekni mámě, já nejsem Tvůj táta. Takováto „pravda“ pak člověka provází celý život.)
Pokud má příjmení po svém otci, tak bych řekla co nejdříve. Já to znám, jinak po tom bude pátrat sám. Myslím, že má právo dozvědět se to od Vás, ne od někoho jiného. Jde i o to, že se mu můžou děti kvůli jménu smát a vyptávat se ho proč se jmenuje jinak než ostatní sourozenci. Já to tak na škole zažila, ale nejvíce mě štvalo, že mamka zapírala a zapírala. Hodně štěstí, aby to dobře dopadlo. :-))
To se skutečně ještě neptal, proč se jmenuje jinak než ostatní sourozenci? Děti v tomhle věku už jsou velice zvídavé a zároveň už si dovedou dát dohromady různé věci – možná už to tuší (nebo už i ví – třeba od nějaké „dobré“ dušičky). Zkuste v nějaké vhodné chvíli se s ním o tom pobavit, jen tak naťuknout. Nebo třeba babička, děda nebo někdo, ke komu má fakt důvěru. Než mu to někdo ošklivě vpálí.
Já sama ze své zkušenosti ( mě můj taťka adoptoval v pěti a půl letech, naši se brali, když mi byly tři a něco) vím, že když jsem o tom věděla tak nějak odjakživa a odmala, neměla jsem s tím nikdy problém. Pamatuju se, že jsme ten den, kdy jsem dostala nový rodný list, společně oslavili a já dostala malý stříbrný prstýnek na památku (dodnes ho mám schovaný…). Věděly to i mé mladší sestry a naše široké okolí a nikdo to neřešil (až můj syn si před několika lety, když mí rodiče měli stříbrnou svatbu a mně bylo 28, spočítal, že to nějak nehraje – tak jsem mu to taky vysvětlila).
Držím Vám i Vašemu synovi palce, ať to zvládnete.
Haliny
Přesně to samě jsme řešili i my s manželem,taky mám tři děti a první dcera(8,5) není biologicky manželova,s tím rozdílem,že má manžela v rodném listě.Dcerce jsme to řekli už dávno,nějak jí to nezajímalo…do té doby(asi 6 měsíců) než jí jeden „hodnej“ soused,dost nevybíravým způsobem,pravdu řekl…taky jsem si ho hezky podala.Řekla bych,že je na čase aby váš syn znal pravdu,ale jakým způsobem to říct,je jen na vás,vy syna znáte nejlépe…já,protože jsem opravdu nechchtěla mluvit o tom jejím „otci“,který s náma nikdy nebyl a dceru nikdy neviděl,ale věděl o ní, jsem to pojala způsobem,že jsme byly spolu samy a potkaly jsme našeho tatínka,který chtěl být s náma,protože nás měl rád…nic víc,dceru zatím nezajímalo,jestli jí to jednou začne zajímat,budu jí toho muset říct asi víc,ale to se všechno pozná časem.ted jí to stačilo.přeju hodně štěsí.
M
V devíti letech už je načase. Ale každé dítě je jiné, některé to zvládne bez problémů, jiné z toho může mít problémy. Důležité je ji to, proč nezná svého biootce. Jestli zemřel, neměl zájem se s ním stýkat nebo z nějakého důvodu nemohl. Pokud se s ním nikdy neuvidí, ani bych o něm nemluvila jako o otci, ale jako o pánovi, který s váma byl, když se narodil. (jako u adoptovaných – neříkat maminka tě nechtěla, ale narodil ses jedné paní a ta se o tebe nemohla starat a my jsme tě moc chtěli, ….) Nejlíp, když se sám zeptá na příjmení hned začít. Určitě o tom v tomhle věku už sám přemýšlel. Můj syn se zeptal už v pěti letech, proč se nejmenuje stejně jak brácha. A čím jsou menší, tím líp to zvládají. A proč jste nezkusili změnu příjmení?
Radka
Jarmilo, nejsi v jednoduché situaci. V podobné jsme byli i my, jako rodina. Synovec má sice švagrovo příjmení, ale proto, že ho švagr „adoptoval“ po svatbě s jeho matkou. Oni čekali s pravdou skoro do puberty, šlo tam hlavně o to, že biologický otec bydlí blízko nich a obávali se, že by mohl synovci motat hlavu. Řekla mu to v podstatě jeho babička (matka matky). Reakce nic moc, s otcem se začal stýkat, ale nevím, jak jsou na tom teď.
Zkus se zamyslet, jak to synovi říct citlivě, o „otci“, který je s ním, mluv jako o tátovi dál, stál u něj od mala, vychovával ho. Můžeš mu vysvětlit, že na tom, kdo je biologicky otcem až tolik nezáleží, jako na tom, jak ho vychovává otec náhradní a má ho rád. Doufám, že není žádný problém s Tvým manželem, musíte si navzájem hodně pomáhat, protože legrace to nebude, ale v 9 letech by to syn mohl zvládnout lépe než třeba za 2 roky.
Držím palce, snad jsem Ti byla něco platná.