Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Bojí se dětí
Maminky,prosím Vás o radu.Moje 2,5letá dcera je na mě velice závislá a nejraději si hraje jen se mnou.Asi od roku jsem s ní chodila 1x týdně na cvičení maminek s dětmi,ale většinou si hrála sama a pokud jí některé dítko oslovilo, okamžitě běžela ke mně a s hysterickým řevem se u mě schovávala.Říkadla a tanečky dělala jen ty, u kterých se nemusela s nikým (kromě mě) držet za ruku.Teď jsem jí začala dávat do školky, doufajíc,že beze mě se zapojí a pochopí,že s dětma je přece jen větší zábava než s mámou.Zatím jsme na začátku,ale školku probrečí a visí na paní učitelce.Mám pocit,že se bojí dětí. Máte někdo podobnou zkušenost?
Jarka
Milé dámy,
já sama děti sice ještě nemám, ale jsem učitelka ve školce – a možná i proto, že nepatřím do „starší generace“ učitelek, jak já říkám, tak nemám předsudky k tomu, jaké je to které mrně. Vidím je trochu jinak než moje kolegyně…a můžu vám říct, že podobně fixovaných dětí je dneska spousta. Až si říkám, že dřív takové děti nebyly (už jen to, že učitelky s léty praxe tvrdí, že 20 let nic podobného nazažily). Asi bude mít pravdu psycholožka, když tvrdí, že to je dané. Osobně jsme měly doma stejný problém s mou o 11 let mladší sestrou – dlouho se bála všech cizích lidí (dětí tedy ale ne), takže ať děti nebo dospělí, tak do školky chodit taky nechtěla. Určitě na to ale mělo vliv to, že byla od mé druhé sestry o 10 let, doma jsme tudíž byly tři dcery a mamča, kolem malé jsme byly tři ženský…a neteř mého přítele je přímo proslavená tím, že zhruba dva roky v kuse probrečela kvůli všemu, do školky chodit nechtěla, celé hodiny probrečela. Když ji ze školky přišel vyzvednout kdokoliv, na koho nebyla zvyklá, brečela zas. Můj přítel si ji vlastně až donedávna nikdy nemohl vzít sám ven na procházku, protože to by malá prostě nepřežila. Zvykla si až se mnou a pak postupně i s náma oběma. Vlastně se vše upravilo až s příchodem do první třídy, kde je úplně jiný systém, musí se učit, tak jí zřejmě tolik nedělá problém to tam nějak překousat. Přestala se tolik bát a brečet celý den třeba kvůli doma zapomenutému kapesníku. Dětí s podobnými problémy jsou mraky. Chce to jen trpělivost, u většiny to spraví čas. Kolikrát se vše změní i ze dne na den. Tak hodně zdaru
delaine
Já bych na toto téma mohla čerpat z vlastní zkušenosti. Protože jsem měla nejen doma ale i ve školce maminku, těžko jsem si pak zvykala na děti ve škole. Celou dobu v družině jsem prostála u družinářky a povídala si s ní. Ne že bych se dětí bála, ale nějak mně nebavily. Už ve školce jsem si raději hrála sama s různými pomůckami a četla knížky, které byly určeny pro učitelky . Nějak jsem si s ostatními dětmi nerozuměla. Ale trvalo to jen chvíli, řekla bych tak jedno pololetí ve škole. Prostě jsem si od maminky odvykla a bylo vše dobré. Kamarádek jsem měla docela dost. Ale dost dlouho jsem byla takový maminky ocásek. Podotýkám, že jsem nejmladší ze tří dětí, tak v tom to asi nebude.
Já jsem byla s dcerou od jejího narození do 5,5 let sama (= je jedináček)a myslím, že to svým způsobem vliv na její povahu mělo. Ale psycholožka tvrdila, že je to geneticky dané. Pravda je, že znám jednu holčičku se stejnou povahou a ta je prostřední ze 3 dětí…Té je teď už 8 let a je z ní super holka. Však my se taky dočkáme 🙂
Ahoj Dando, děkuji moc za povzbudivý dopis,hned je mi o trochu lépe :-)Jsem ráda,že nejsem jediná,kdo si tím prošel.Zkusíme to ještě vydržet,za pár měsíců jdu do práce a pak bude školka každý den,takže doufám,že tohle zkouškové stadium 1xtýdně jí alespoň trochu připraví na to,že bude bez maminy pravidelně. A ty máš jenom holčičku nebo má i sourozence? říkám si, kdyby ta naše nebyla sama,tak by to snášela úplně jinak.
Jarka
Jejej, Jarko, Ty snad popisuješ mojí dceru 🙂 Povzbudit Tě můžu tím, že v tom opravdu nejsi sama – přes internet jsem poznala několik dalších maminek, které mají děti s podobnými problémy. Je dobré to vědět, protože se pravděpodobně od učitelek v MŠ dočkáš stejných vět od jako já: „Tak takovéhle dítě jsem za 20let praxe ještě nikdy nezažila“ atd. – to ohromně „povzbudí“. Já byla s dcerou ve 2,5 letech u psycholožky, aby mi poradila, co mám dělat. Psycholožka dceru pochválila, že je vše OK a že problém mám spíš já, když mi to vadí. A že máme chodit hodně mezi děti. Tak jsem to zkoušela, ale nakonec se mi nejvíc osvědčilo každou volnou chvíli jet s dcerou do přírody, kde byla sama a šťastná. Dva roky ve školce spíš protrpěla (střídavě to bylo lepší, ale stačila jedna nemoc nebo víkend a začínala opět od nuly..). Teď jí bude 6let, do školky chodí 3.rok…Říká, že tam chodí nerada, ale já jí to moc nevěřím – krásně se zapojuje, dokonce i občas něco sní a vrací se šťastná, vyhraná s dětmi – NEUVĚŘITELNÉ!Jarko – radím Ti obrnit se trpělivostí (i když to se snadno řekne…kdo nezažil, nepochopí) a uvidíš, že čas udělá své…ale já na Tvém místě, pokud máš tu možnost, bych holčičku dala do školky až třeba za dva roky…proč se budete obě trápit už teď. Moc moc držím palce!!!