Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzpurnost
Dobrý den. Jsem s přítelem, má téměř plnoletou dceru a malého, 6letého chlapce, a v tom vězí mé trápení. Věděla jsem, že vstupuji do vztahu s mužem, který má děti, ale nedovedla jsem si plně představit, co to obnáší a bude obnášet. Já sama mám 2 děti, ale již plnoleté, domů mi jezdí na víkend ze škol, a tak jsem myslela, že to bude příjemné zpestření a útěk ze smutku, že už sama mám děti velké a samostatné. Avšak nejen schválnosti bývalé přítelovy manželky jsou deptající, samotný kluk je problémový. Chápu, že to není jeho vina, jak je vychován, že mu je cizí základní prvky stolování a stravování, je vzpurný, bohužel nezvladatelný.V noci se probouzí a vynucuje si puštění pohádek, pokud to hned není, vzbudí celý barák. Asi jsem už starší, a už z něj víc vyčerpaná, tedy pokud tu párkrát byl, a to není tak často, ale s přítelem se o tom nedá popovídat, kluk se nesmí napomenout, bojím se na něj zeptat, i jak se má, je to u nás víc a víc TABU.Chápu, že se mu po něm stýská a je tím víc podrážděný, ale jak mu po všech hádkách, vysvětlit, ať sem přijede, taky jsem myslela, že se třeba jen v přítomnosti mých dcer a otce jakoby předvádí, kdyby tu se mnou aspoň pobyl sám 2 hodinky, jen ho pohlídat, abych poznala, že to může být lepší.Kdysi jsme se s přítelem dohodli, že společně navštívíme nějakou poradnu, dnes mě tam posílá sám, že on problém nemá…Nevím, jsem já ta zlá, problémová, začínám se někdy hluboce psychicky hroutit, a to v té době mívám problémy se zrakem, je to možné? Prosím, poraďte, jak se mám zachovat, jak mu vyjádřit co cítím, ale nejde to nahlas, ať už je důvod jakýkoliv.Omlouvám se za tak dlouhý dotaz, děkuji předem za odpověď, přeji pěkný den.
Jana
Já už jsem asi trochu deformovaná… Ale já už bych byla opatrná v tom, že dítě nemá základy stolování a tak je nevychované… Když se kouknu na Terezku…. Já bych přítele nutila situaci řešit- pokud na syna nefungují žádné výchovné metody (protože já prostě nevěřím, že to rodiče nezkoušely všemi možnými způsoby – jako já), tak bych se snažila navrhnout návštěvu dětského psychologa.
Asi každý rodič chce dětem dopřát to nejlepší, ale přílišná láska (a tolerance čehokoliv) asi pro děti to nejlepší vždycky prostě není. Přítel by to měl pochopit, že Ti nejde o sebe, ale (i) o jeho syna.
A myslím, že lepší víkend sama než s vřískajícím rozmazlánkem, kterého tatíček rozmazluje ještě víc. Ale je to můj názor člověka, který v té situaci není (a proto je pro mě jednodušší se k tomu nějak postavit).
Přeji hodně štěstí!
Jovance:
Děkuji Jovanko za odpověď. Já vím, že by se to takto dalo řešit, ale právě to je pro mě těžké. Přítel, aby finančně zvládal nároky svých dětí a ty nejsou vůbec malé,(alespoň když porovnám peníze jen na výživném s mými plnoletými dcerami, které jsou na střední a vysoké škole,máme o dost míň, a to neberu v potaz, že dceři přítel umožnil dovolenou u moře a pod., bez nějakého poděkování),pracuje dost a přijíždí až večer k 19. hodině.Proto si vážím každé chvilky, když jsme spolu. Pokud bychom o víkendech měli být každý zvlášť, je pro mě hrozná představa a měla bych jen já vztek, že v podstatě ten malý nás odděluje. Je to sobecký názor? Prý ano, což mě mrzí, a nevím, jak dál.
Jana
Milá Jani, řekla bych pžíteli, že trvám na dodržování určitých pravidel (jako slušné chování u stolu, žádné pohádky v noci apod. ať synáček vyvádí, jak chce). Pokud s tím přítel nebude souhlasit, zeptala bych se, proč situaci neřeší – tím přece svému synovi ubližuje, snad to přece musí vidět.
A kdyby to i přesto nešlo jinak, asi bych na „víkendy se synem“ odjížděla pryč. Nervy má člověk jen jedny.