Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
→ Přejít na vyhledávání v archivu diskuzí.
Nejlepší trapasy
Ahoj spolubojovnice na mateřské. Ráda bych zařadila mezi soutěže nebo jen články i sbírku našich nej trapasů ze života. Přece jen obyčejné vtípky jsou takové neosobní a vlastně již dosti okoukané. Proto si myslím, že soutěžit či se jen podělit o náš soukromý trapas je trošku něco osobnějšího a vlastně i zábavnějšího. A abych to trošku odstartovala,vzpomínám na svůj největší.
Nastoupila jsem na vysokou,kde první přednáška měla být v učebně 852.Tak jsem jí počala hledati. Ale jako dobře vychovaná dívka z malého města, kde se všichni známe, a tudíž i zdravíme,od prvního schodu do budovy jsem jen zdravila – i studenti mohou být starší než já.A tak mě čekalo dosti nemilé překvapení – nikdo neodpovídal.Jenže tvrdohlavost opět zvítězila a já všech 8 pater – neboť jsem se poté dozvěděla, že první číslo je číslo patra, jsem zdravila a zdravila. Všechny pozdravy bez jediné odpovědi.Každým krokem a schodem ve mě rostl vztek a tak, když jsem dorazila do posledního patra, bublalo te ve mě jako v kotli.Dupala jsem si to po chodbě k dané učebně a naproti mě se vyloupl nějaký starší člověk. Koukal do země a značně se mračil.Celou cestu jsem se v duchu hádala sama se sebou:“Pozdravím ho, nepozdravím, pozdravím, nepozdravím…“ No a nakonec jsem se rozhodla. Jenže.Když mě ten človíček míjel, otočil hlavou a docela nahlas mi řekl: “Dobrý den slečno.“ No a ze mě vypadlo:“Nepozdravím vás!“ Co říci nakonec – učil mě nejen hned první hodinu, ale ještě dva roky dále. Byl to velmi dobrý profesor, na kterého ráda vzpomínám.
I já sem přidám jeden trapásek. Byla jsem se svým synem na nákupu. S přeplněným košíkem jsem přišla k autu. Pršelo, tak jsem dala malýho do autosedačky. A ejhle… Vozík nikde. Nejdřív jsem se zarazila. Kdo by mi ho za tak malou chvilku ukradl? A pak jsem ho videla. Ujížděl z kopečka dolu. Takhle rychle jsem snad jeste neutíkala. Lidi kolem se samozřejmě docela bavili. Zdena
Vždy si vzpomenu na něco,až příspěvek odešlu. Svatba mého kamaráda.Měl tam i malého synovce, který začal mluvit.No a v ten okamžik, když se nevěsty ptal oddávající, zda bude … v dobrém i zlém …,malý Dominik na celou obřadní síň pronesl:“Kecá!“ Všichni okolo si vážný výraz neudrželi:-)
A ještě jeden – ne můj, ale naší učitelky ze základky.Můj bratranec chodil do stejné třídy jako já. Byl to raubíř, ale takový ten “hodný“.Učitelé se nás nebáli,jen pokaždé přemýšleli, co jsme provedli 🙂 Měli jsme vždy zeměpis a přírodopis se stejnou učitelkou a to hned po sobě.Jednou Vláďa strašně rušil a pak zlobil o přestávce – bylo to to období, kdy se nesmělo chodit po chodbách ani o přestávkách.Tak ho poslala do kabinetu pro kosa.Jenže jeho nejlepší kamarád do nepohody “musel“ na toaletu.Za pár okamžiků je nachytala ta daná učitelka, jak se honí po chodbě a kosem se zobají do zad.Rozčíleně si vzala žákovskou knížku a dodnes slavnou větou Vláďovi udělila poznámku:“Honí spolužáka s ptákem v ruce po chodbách!“
Jsem ráda, že jste se přidali v hojném počtu 🙂
Ještě jsem si vzpomněla na trapas s mým bezprostředně upřímným kamarádem.Znám ho už od základky a stále mě překvapuje.Bylo nám asi kolem 23 let a jeli jsme na nějakou procházku tramvají.Přisedl naproti nám chlápek, který měl na hlavě asi tři vlasy a ty úžasně vyčesané do přehazovačky.Bylo jasné, že je na ně patřičně hrdý!Bylo to však moc směšné a tak jsem jen tak tak držela smích na uzdě a koukala raději ven z okna.Pavel však v náporu upřímnosti natáhl ruku a ukázal pánovi přímo do obličeje.“To je směšný, co?!“řekl a podíval se na mě.Vyprskla jsem smíchy a táhla ho z tramvaje pryč se slovy omluvy tomu pánovi.Ještě několik hodin poté jsem se musela usmívat výrazu toho pána a uraženého Pavla, který nechápal můj úprk pryč.A to tři stanice před tou naší.
Babofko, tvůj trapas mi připomněl ten můj…
Také jsem jednou uvolnila místo na sezení paní, která byla i snad mladší než já….ale měla bříško, které bylo opravdu jako těhulkovské…paní (nebo slečna) se nechápavě podívala a řekla na celé kolo….ale já nejsem těhotná!
Byla jsem rudá až na…
Parkoviště u obchodu …letím s plnou taškou k autu, které mělo otevřený kufr …..vhodím tašku do kufru, zabouchnu a sedám na zadní sedačku…u toho vyřizuji telefonát…
Ano, auto nebylo naše….Seděl tam mladší chlápek a velmi vtipně zareagoval …Kam to bude?
Ten den jsem byla nakupovat s naším dědou, takže jsem si auto spletla a ani se nezarazila nad obsahem onoho zavazadlového prostoru.
Dneska na parkovišti před obchoďákem…nakládali sme věci do auta a vedle vyjížděla paní…čekala sem až odjede abych mohla dát malého do sedačky…couvala velmi pomalu a pořád se rozhlížela…tak sem ucedila mezi zuby ,,jeď Babo“ a prcek,kterého sem měla v náručí to zahalekal Jeeeeď babooooooooo….no usmála se a konečně vyjela:-)))))))))))))))
Máš pravdu, Marrťas, nejlepší vtipy píše sám život a můžeme si za ně sami…
Je to pár let, pořádala jsem pravidelná setkání pro ženy a najednou tam ta jedna známá tvář přišla v letních rozevlátých šatičkách, přestřižených pod prsy, pod vlnící se sukní se zračilo bříško, byla taková usměvavá, šťastná a já (tele blbýýýý :-)) jsem se jí sladce zeptala: “Kdy to čekáte?“ Trochu nechápavá odpověď: “A co jako?“
Druhý trapas: První setkání s lékařem – gynekologem a já si vzpomněla, že jsem byla jednou v létě na brigádě v porodnici a byl tam neskutečně pěknej doktor, asi třicátník, černovlasej, sportovní figura, vtipnej, sympatickej, charismatickej, no všechny sestřičky za ním slintaly, a ze mě najednou vylítlo: “Nepracuje náhodou váš syn v porodnici?“ “Ne, já nemám syna, natož lékaře.“ A v tom mi to došlo, když jsem začala v duchu počítat, kolik je to let a že tenhle smutný, vyčerpaný, prošedivělý a vcelku obtloustlý lékař asi opravdu nebude otec tamtoho fešáka… Kdybych se mohla v tu chvíli propadnout do západního Německa či jinam, bylo by to vysvobození…
Poslední trapásek po porodu-císaři přišla na vizitu mladá lékařka a já jí říkám:“Vy jste mě operovala?“ MUDr. se podívala do papírů, podle břicha si mě evidentně nepamatovala… “Ano…“ “A je ta jizva hezká? Já si tam totiž přes to oteklé břicho nevidím.“ Vcelku rozpačitě přikývla, že hezká je. Nevím vlastně co jsem čekala, že by si pohanila vlastní práci a řekla : “Ne, máte jí hnusnou, co bych se s vámi vyšívala…“ :-)))
Taky se přidám: Manžel měl jít k zubařce, kterou já vůbec neznám, ale on k ní chodí léta. Někde jsem zaslechla, že neordinuje, protože měla úraz a má nohu v sádře. Byli jsme na nákupu a já viděla paní, která měla nohu v sádře a sepnulo mi to, chtěla jsem mu říct, že by se měl přeobjednat, tak mu povídám, že má jeho zubařka zlámanou nohu, že má smůlu a nemůže k ní jít. Načež ta paní řekla: Ne nohu, kotník. Co čert nechtěl, slyšela mě a kdo myslíte, že to byl? Manželova zubařka. Já myslela, že se propadnu.
Tak já se taky přidám.Bylo to v práci,šef měl kancelář hned vedle naší,ale mohl do ní přijít buď přes nás(tak chodil nejčastěji)nebo ještě přes sekretářky(a to jsme ho právě nemohly vidět).Jednou,když jsem si myslela,že tam ještě není,jsem holkám popisovala,jak se rozčiloval kvůli něčemu na protisměně předchozí den(já šla do práce snad něco odnést,nebo už nevím,proč jsem byla na protisměně a holky o to právě přišly)Takže jsem ho skoro detailně předváděla se vší parádou:-))když tu holky začaly nějak červenat a klopit oči.Takže se otočím a náš šéf stál opřený o futra a náramě se bavil.Zrudla jsem a chtěla to nějak napravit,takže jsem mu snad na to i něco řekla,to už fakt nevím co(je to několik let zpět)a zdrhla jsem z kanclu,seděla na chodbě a přemýšlela,že snad dám výpověď:-)
Zeptejte se i vy
Napište nám, na co byste se chtěli zeptat a třeba i proč vás to zajímá:
Váš dotaz předložíme našim čtenářům formou článku nebo se zeptáme za vás fanoušků na facebookové stránce Děti – péče, zábava, vzdělávání. Na e-mail, který jste ve formuláři vyplnili, vám pošleme zprávu, jak s vaším dotazem naložíme.
Jméno uvádějte prosím v takové podobě, ve které může být zveřejněno.