Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kamarád, se kterým si osud krutě pohrál.....
Už hooodně dávno jsem se na hokeji seznámila s jedním velmi sympatickým mladíkem. Byl moc chytrý (dokonce učil na Vysokém učení technickém v Brně), skvělý člověk, byla s ním sranda, vždycky jsme si dobře pokecali a já ho měla moc ráda…..
V jeho asi 27 letech (to je hrůza, tolik mi je teď) měl z ničeho nic nějakou mozkovou příhodu. Bohužel ho doma našli v bezvědomí až několikátý den po té příhodě 🙁 Byl v komatu asi dva roky, rodina už se rozhodovala o dalším osudu (a bohužel i o odpojení od přístrojů), ale NAŠTĚSTÍ se probudil. Dlouhé koma a všechno dohromady způsobilo, že se musel znovu učit mluvit, myslet, jíst a prostě všechno, co učíme naše dětičky. Chodit ani teď nedokáže a kdo ví, jestli to vůbec někdy ještě dokáže. Byl přes rok v léčebně a pak najednou ho otec přivezl na vozíku na hokej (před 3 lety)…. Když jsem ho tam viděla, byla jsem neskutečně šťastná, že ho zase vidím a živého… Ostatní se s ním báli promluvit, bylo jim trapně – nevím proč. Je pravda, že tehdy byl opravdu ještě hodně mimo a moc toho nevnímal. Ale když jsem se představovala jeho otci, tak řekl: “Já vím, kdo jste. Honza říkal..“ No, není nic hezčího pro kamaráda, nemyslíte? A tak, jako jediná jsem s ním mluvila a snažila se ho brát skoro normálně. Pak zase na hokej přestal chodit, že prý mu bylo trošku trapně, škoda. Když naposledy přijel na hokej, tak mi zamával a já byla tak ráda, že tu ruku zvedl a dokázal to….
Před rokem, když jsem je potkala na procházce, tak už Honza komunikoval docela slušně, ale už to není on. Je to kruté 🙁
Naposledy jsem ho potkala minulý týden. Prý se učí pomaličku chodit, mluví docela obstojně (sice hodně potichu, ale přece), děcka ho rozesmály a já byla moc ráda, že jsem ho viděla a ty jeho pokroky jsou úžasné…. Ale připadalo mi, že je mu zase (nebo pořád) trapně. Je mi to moc líto, ale já se s ním fakt snažím mluvit naprosto normálně.
Fakt jsem moc ráda, že má takové pokroky, že je vůbec živý, vlastně docela zdravý a teď už se budu jenom těšit, až se na tom hokeji zase někdy potkáme a doufám, že jednou přijde i po svých….
Ali, máš pravdu…. on se s tím pořád ještě vyrovnává… víš, já mám spíš pocit, že když nás vidí, jsme vlastně pořád stejní a v životě jdeme pořád dál a on je teď vlastně celý život pozadu… tak mu to asi není příjemné 🙁 Ale doufám, že to překoná a zase bude fajn. 🙂 Já jsem optimista 🙂
Kaťule, to je hrozné.. vracet kosti do lebky.. no, tak to musí být kruté 🙁 Držím pěstičky, ať se to všechno povede a všechno se jenom zlepšuje….
Manželův kamarád měl na jaře hodně vážný úraz, je na tom podobně jako tvůj kamarád. Několik měsíců proležel v nemocnici v kómatu jako ležící, naprosto nehybný, nekomunikující … pak se probral s kómatu, naštěstí poznal aspoň manželku, dceru, kamarády … pokračuje to tím, že je na LDN, stále s hadičkou s umělou výživou do žaludku, momentálně se zvažuje jeho přesun na specializovanější praciviště. Na podzim by mu měli vracet nějaké kosti do lebky, pak ho čeká rehabilitační ústav … znovu se učí pohybovat, je rád, že chvíli sedí, zatím nechodí, to se asi bude muset znovu naučit. Hlasivky má ztuhlé od zavedených hadiček a tracheostomie, takže seč teprve zjišťuje, jestli bude mluvit, zkouší psát na papír …
Jeho manželka se hodně snaží, ale je psychicky vyčerpaná, kamarádi se snaží podle svých možností o časté návštěvy …takže taky všichni doufáme, že se jeho stav bude rychle zlepšovat.
Kuřátko, to je moc smutné, vidět kamaráda v takovém stavu…. Kamčo, taky :(((
To jsou ty “bomby“ osudu – je dobře, pokud to člověka posune dál, i takoví lidé jsou, ale musí to být hrozně těžké se s tím vyrovnat.
Kuřátko, on se možná chová, jakoby se cítil trapně, ale on moc dobře ví a cítí, že se snažíš jej brát stále takového, jakého jsi ho znala “předtím“ – a určitě to oceňuje, jen třeba neví, jak začít, ono se o tom asi moc těžko mluví…. určitě to dokáže, ale bude to asi ještě dlouho trvat, zatím má co dělat sám se sebou. Jsi zlatíčko 🙂
Kuřátko má.Má 18ti letého syna a manželku co je vystudovaná rehabilitační doktorka-jenže ona je malé pivo:-) má tak 158cm a on 2metry..takže je to dřina. Navíc ona musí chodit do práce,takže on cestuje mezi rehab.ústavem a domovem.
Kamčo, to je fakt hrůza… Má nějakou rodinu?
Mi je strašně moc líto Honzových rodičů… místo, aby se těšili z vnoučátek, tak musí zase znovu všechno učit svého dospělého syna :-((
Darčo, děkuju…. a taky doufám, že bude mít dost síly a chuti se s tím prát. Moc mu přeju, aby se zase radoval.
Holky, já nevím, co k tomuhle říct, jen asi to, že osud si umí sakra hrát…. přeji Honzovi, aby našel sílu přes tohle všechno přejít a neztratil chuť do života!!! Kuře, jsi moc hodný člověk, a on to určitě ví…
Kuřátko,tohle musí hodně bolet,znát člověka plného síly a pak ho vidět jak je takto,,poznamenaný“/lepší slovo mě teď nenapadlo/ a přitom se to může stát každému,kdykoliv…jsi fajn,že ho bereš a snažíš se s ním komunikovat.
Mám známého-kamarád mých rodičů-chlap jak hora-věčně dělal někde na montážích,opálený a plný síly…když se usadil tak začal jezdit taxíkem…před rokem měl bouračku na Silvestra…jel po zledovatělé cestě a v zatáčce mu auto šlo do smyku…aby neublížil těm co je vezl tak strhl volant tak aby auto narazilo do stromu na jeho stranu řidiče….byl v umělém spánku,je sešroubovaný a rehabilitace moc bolí…je sešlý a poloviční a taky mluví pomaleji..je na něm vidět to utrpení co prožil..je mi to taky moc moc líto.:-((( Těm co je vezl se nic nestalo. K