Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povídání o smrti
Můj 5-tiletý Martínek si začal uvědomovat svoji smrtelnost a má z toho docela těžkou hlavu. Pořád má otázky typu:“Kdy budu starej? nebo Kolikrát se vyspím a umřu? nebo Mami a jak se v nebíčku najdeme? A co bude potom, až všichni umřeme?“ Někdy dokonce začne i brečet a není k utišení. Všechno jsem se mu snažila vysvětlit /kytička vyroste, vykvete, odkvete, uschne a pak vyroste jiná kytička/, říkala jsem mu, že i když umřeme, tak se všichni potkáme v nebíčku…Zdá se mi, že to všechno moc prožívá a nevím, jak ho přimět k tomu, aby o takových věcech přestal přemýšlet…Nikdo nám v rodině poslední dobou nezemřel, ale všechno to začalo, když jsme byli s dětmi na dušičky na hřbitově.
Poradí mi někdo?
Já nemám pocit, že na smrti a jejím vnímání je něco pozitivního. Sama si nedovedu představit, že tady jednou nebudu, i když jsem dospělá a vím, že je to nevyhnutelné. Děti na to narazí a vysvětluje se jim to docela těžko. Můj starší syn taky plakal, hlavně před spaním, když přemýšlel nad „nesmysly“, že nechce umřít. Někdy to dělal, protože nechtěl být v pokoji sám, takže se dožadoval toho, aby u něj někdo chvilku byl. Taky jsem mu říkala, že smrt se týká hlavně nemocných a moc starých lidí, ale že se může stát, že zemře i dítě, buď se mu stane nějaká nehoda, proto na sebe musí dávat pozor a nebo je hodně nemocné a lékaři mu nedokážou pomoci. Když zemřel můj děda, Martínkův milovaný pradědeček, byl to pro něho šok, i když věděl, že je nemocný. Děti prostě nechápou, že smrt je přirozená, to že dítě při té představě pláče mi nepřijde tak zvláštní. Beru tu tak, že se mu na světě líbí a nechce o nic přijít.
ahoj,
musím přiznat že se mi docela ulevilo že „v tom“ nejsme samy, moje dcera (4) taky mluví o smrti, už tu toho bylo napsáno dost, nebudu se opakovat,ale bere to taky dost tragicky a i když pozitivně vysvětluju,hrozně brečí že nechce umřít,,,a kdy umře? a proč? a kdy já? a co potom? a že nechce být v hrobečku sama, a v nebíčku, a plácá to dokola přes sebe. Taky to začlo po „dušičkách“
sárina
Pamino, asi jo, asi máš pravdu, každý jsme jiný.
Já taky beru smrt jako přirozenou, a stejně tak mi přijde přirozené plakat a smutnit, když někdo z blízkých odejde, tomu se nedá vyhnout.
A nakonec si myslím, že je dobré si ten smutek prožít. I to dítě, když mu odejde někdo blízký, byť i zvířátko, je pro něj dobré si ten smutek prožít. To určitě.
Ale usedavě plakat nad tím, že se jednou vytratíme ze světa, je u dítěte zvláštní. Pouze podle mě, samozřejmě. Neznám všechny děti. :o)
Myslím, že jim je to natolik vzdálené, že je asi obtížné už teď prožívat to, co nastane za strááášně dlouho (z jejich hlediska). Překvapuje mě to.
Dášo, já k smrti přistupuju podobně jako ty. Je to tak v celé naší rodině. U mé mámy děti stávaly u smrtelné postele. Narození, smrt,je to jedno s druhým. Proto jsem taky psala, že si myslím, že nemusí záležet na vnímavosti rodičů!:-)
Samozřejmě, že když nám odešel někdo, koho jsme měli rádi a nemohli jsme se s ním dál vídat, byli jsme z toho smutní, ale odchod sám mně i manželovi přišel přirozený. Reakce syna byly trochu jiné než naše. Podobně jako u Cvrčka a Martínka. Asi i kvůli tomu, co si říkali děti ve školce, určtiě kvůli citlivosti mého syna. Každý nevnímáme stejně, jedno zda dítě či dospělý…
Cvrčku…usedavě pláče? !
Zjistila jsi JAK na to přišel, proč se na to ptal, kde se s tím setkal? Tato reakce mi nepřijde obvyklá, opravdu.
Třeba ho něco vystrašilo (ne Tvůj komentář, ale něco předtím, než se začal ptát).
Jinak smrt patří k životu, tak jako narození, většinou to děti přijímají úplně normálně, přirozeně. Líp, než my, dospělí. Nevím, proč to je u vás jinak, ale důvod to má. A nemusí to být ničí „vina“. Děti jsou vnímavé a divili bychom se, co všechno si berou k srdci, co nám jen proletí sluchem. Stačí poznamka sousedky, reportáž v TV…co my víme, co vše ovlivní city našich dětí…
Cvrčku já myslím,že si mu to vysvětlila pěkně a buď ráda,že sis všimla,že to dává tolik najevo,že ho to trápí…tohle v sobě řeší každý maličký človíček..je to normální a ani dospělci to kolikrát nemají vyřešeno….takto jste to probrali a jemu se jistě trošku ulevilo a když si popláče zase to jen uvolní napětí…
a postoj katolíků a těch co to mají vyřešeno a baví je to o tom hovořit moc nechápu..nejde o to,že bych sama vyřešeno neměla…ale na smrti není nic pozitivního ..pokud někoho miluju a on mi odejde je normální že mě to trápí a že si popláču…
Souhlasila bych s tím,že je dobré zdůraznit,že to bude za 100roků a že se nemusí bát,že maminka tu bude taky ještě hooooodně dlouho…. K
No nevím Dášo P., já jsem to Martínkovi podala dost pozitivně a jeho dušička to vnímá pochmurně. Asi je to tím, že on je dost citlivý…docela se bojím, aby do toho nezabřednul ještě hlouběji a neměl z toho noční můry…(rozhodně z těchhle rozhovorů, u kterých usedavě pláče, radost nemám)!
Díky za reakce všem – je to moc zajímavé!!!
Pamino,
a jak Ty jako dospělá přistupuješ ke smrti? Není to tak, že prostě tlumočíme svůj postoj i s obavami dítěti?
Každé dítě určitě reaguje jinak. Bohužel si nemyslím, že by to záleželo jen na vnímavosti rodičů, ale určitě i na jeho osobní. My jsme o smrti(mimochodem také verze nebe) mluvili a pak jsme téma uzavřeli a přešli k jinému. Podobně jako u Martínka i u mého syna vyvolávalo spíše napětí, smutek a strach, takže o žádných radostech nemůže být řeč.
U nás povídání o smrti bylo aktuální někdy na podzim. Najednou to syna (tehdy čerstvě 4 roky) začlo zajímat, ani nevím, co to spustilo. Protože jsme katolíci, vysvětlili jsme mu naší představu posmrtného života. Neprožíval to nijak tragicky, spíš ho zajímaly praktické věci – k čemu je hrob, rakev, atd. Moc se mu líbilo pohřební auto, tvrdil, že až vyroste, bude ho řídit:-) Museli jsme si udělat tématický výlet na hřbitov. Nepřišlo mu smutné ani to, když mu došlo, že umřu i já i on. Po pár týdnech to vyšumělo, te´d už ho to zas vůbec nezajímá. Stejně jak píše Dáša, mě ty hovory dost bavily.
Nebudu nic radit, shoduji se s tím, co napsala Dáša.
Katka
Cvrčku, prostě mu předej svou životní filozofii! Jedinečná příležitost. Pak už se Tě ptát nebude!
Pokud věříš v násobné životy, dej mu naději, že se tady objeví ještě víckrát, a třeba i s Tebou, pokud budete chtít.
Pokud veříš, že život končí smrtí, podej mu to tak, že se po životě prostě setkáme v nebíčku a budem spolu spinkat všichni. Napořád. A že je to krásné, jako když spinká doma v postýlce.
Hlavně s ním o tom mluv, jinak se přestane ptát a zůstane v něm strach, založený na neznámu. Zeptej se ho, co on si myslí, pokud si nejsi jistá, co je po smrti…
Jsem asi morbidní mamka, ale tyhle hovory mě s dětmi bavily nejvíce. Bylo to krásné filozofování.
HLAVNĚ mu ale připomeň, že na to má sto let času, a nemusí se tím teď zatěžovat nebo trápit.
A pozor, co mu řekneš, stůj si za tím. Je ve věku, kdy je jako houba, nasakuje do sebe vše, co mu řekneš, a už to dokáže rozumově uchopit. Kdybys to měnila, byl by nejistý a zmatený.
Máš velkou příležitost, užij si to, skoro Ti závidím tyhle dětské otázky… :o))
Cvrčku, u mého syna to proběhlo taky kolem těch pěti, jenže u nás se toto téma probíralo i kvůli tomu, že manželovi umřela maminka. Už předtím ale přicházel ze školky s výkřiky“Já tě zabiju“ či „Já se zabiju“ atd., děti si hráli na rytíře atp. a citlivější povaha to hůře prožívala. Děti namasírované zabíjením z TV s tím tolik problémů neměli, náš syn bez TV ano:-(.
Teď o půl roku později je to lepší. Moc se těchto témat nedotýkáme, snažíme se spíš: vybarvovat, vystřihovat, vázat tkaničky, na vlastní žádost psát a číst písmenka atd., prostě nahradit jiným, pozitivním. Myslím, že u mého syna to bylo hodně i atmosférou třídy ve školce…
Držím vám palce, ať se brzy nálada přemění z lítostivé na usměvavou a zdravě řádivou:-)!