Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vztekání
Dobrý den,mé dceři je 7 1/2roku.Poslední dobou se začala vztekat tak že už si sní nevíme rady.
Když si má oblíct něco co v tuto chvíli nechce,nebo má dělat úkoli do školi a ono se jí nechce,tak si sedne na zem a začne křičet,brečet,že jí nic nedovolíme ,že sme hrozní,že musí pořád dělat co jí řeknu a že to dělat nebude,že jí držíme jen doma a fůrt mosí něco dělat,že ji týráme.Jenže když přijde ze školi a řeknu jí ať si udělá úkoli a pak si může jít hrát,tak ona ty úkoli dělá 2hodiny ,protože se jí nechce a pak už se stmívá a nemůže jít ven.Když se jí to snažím vysvětlit tak po mně křičí a hlavně ty vtky,že su hrozná a že jí týrám.
líba
Jarko já jsem vychovaná skoro „americkým“ způsobem, manžel „tvrdou sparťanskou výchovou“…. Manžel dodnes není schopen se zeptat své matky, kdy přijede na návštěvu a kdy odjede, protože by urazil její city… Já komunikuju s našima denně, manžel se svou matkou skoro vůbec – pokud ona nezavolá, on nemá zájem s ní mluvit. Není to divné?
„zoufalá matko“, Líbo – myslím, že byste měly vyhledat odbornou pomoc.
Trošku v tom poznávám svou hyperaktivní dcerku, ale ta je kromě toho ještě neustále „mimo“. Nevnímá mě, ani učitelky ve školce, brečí a za vteřinu se směje, večer nedokáže normálně ležet – převaluje se snad každé dvě vteřiny (opravdu, včera jsem to schválně stopovala :-)), usínání jí trvá hodinu až 2,5 hodiny…. Pozornost udrží – ale jen na věci, které jí vyloženě zaujmou a problém spočívá spíš v tom, jak jí od předmětu zájmu odpoutat.
Většinou se snažím ji chápat a hlavně projevovat lásku. Dokud mi nerupnou nervy – dcerka celkem spolupracuje. Jakmile začnu řvát, nebo příliš trestat, vytvoří se mezi námi bariéra – Terezka přestane komunikovat a to je konec na dalších pár týdnů… Protože musím být pak stále tvrdší a tvrdší, jenže nekonec zjistím, že to nikam nevede – žádné zlepšení se nekoná. Jediná cesta, jak jí k něčemu přesvědčit, je rozumně zdůvodnit a hlavně jí projevovat lásku. Pokud mě mrzí, že se ke mně zachovala špatně, řeknu jí to. Vždycky se omluví.
Záleží, jakou má dítě povahu. Pokud je tvrdohlavé, odvážné, tak s ním tresty nehnou. Maximálně se začne mstít (a to myslím i tak, že přestane komunikovat), nebo se uzavře – je pak chladné jako kámen… Tohle já nechci.
Líbo, soucítím s Váma, protože se momentálně nacházím téměř ve stéjné situaci,tak jak to píšete, ale o to hůř,že moje sedmilétá dcera prvňáček odmítá družinu, jídelnu a na konec i školu, chce být pořád „jen se mnou“,rána jsou hrozná! brečí,zvrací, odmítá snídat,oblékat se,chodíme téměř každý den pozdě na vyučování..a není lidská síla, která by jí donutila, ani po dobrém, ani po zlém,vysvětlování, slibování,prošení, vyhrožování,řvaní..poslouchám rady všech,opravdu se snažím!..ale pokud ona nechce,nedonutím ji! Poraďta kdokoliv, jak bez násilí!!!!dosáhnout úspěchu! Děkuji.
zoufalá matka
Milá Líbo, myslím, že by nebylo na škodu trošku dceru potrestat. Mám sama 3 děti, dneska už nad 25 let, ale nikdy si nedovolily nám říct, že je týráme nebo něco podobného. Okamžitě by dostaly přes pusu. Nejsem zastáncem nějakého bití, ale občas se musí sáhnout k přísnějšímu řešení. Domnívám se, že ony ty naše dětičky vědí moc dobře, že si ten trest zasloužily. Nesnáším vztekání, (o breku a křiku ani nemluvě),takže když to začalo u našich ratolestí, tak prostě dostaly párkrát na zadek, aby měly proč brečet.A byla jsem opravdu vytrvalá v dodržování zákazů-když dneska žádný večerníček, tak taky nebyl.
Další den byly v pohodě a tak jsem navedla situaci na to, co udělaly, proč musely dostat a klidně jsme jim řekli, že pokud bude nějaké příště, dostanou znovu. Časem tyhle „záchvaty“ řídly a myslím, že žádné naše dítě nemá trauma z toho, že občas dostalo na zadek. Neměli jsme holt to štěstí, aby se nám narodily andílci. Ale aby mi poroučelo dítě, to ani náhodou. Moc nechápu americký vzor výchovy dětí, kdy se mi zdá, že mohou všechno a nemusí nic.
Zkuste o tom popřemýšlet, něco si k tomu přečíst a uvidíte, že to zvládnete. Jenom si nenechte dceru přerůst přes hlavu, na to je ještě dost malá. Je to náročné, ale tohle přejde a časem se objeví zase něco dalšího. Ale o tom je život.
No, a pak se třeba dočkáte jako já toho, že vám vlastní dcera řekne, že je ráda za to, jak jsme ji vychovali. A to potěší. Moc.
Držím pěsti.
Jarka