Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
K zamyšlení..
Teďka jsem dokoukala dokument na čt2 a jsem z toho hodně na měkko. Byly to tři rodiny, tři příběhy:
1, To byla paní na vozíku (nevim jestli od narození, neviděla jsem to od začátku, nebo po úraze), ale měla zdravého manžela, se kterým měla postupně dvě holčičky, ukazovala jak je chová, přebaluje, jezdí s nima autem, stěhovali se. Nechtěla by být hluchá, či slepá kdyby si mohla vybrat, zůstala by jak je.
2, Rodina, kde oba manželé byly neslyšící. Také měly dvě děti, holčičky, a vyprávěly trápení v nemocnici, jak poznaní, že děti brečely, mluvit s nima. Taky by si vybraly být hluchoněmými.
3, Rodina, kde byly oba rodiče slepý. Otěhotnila brzo, ale chtěla být zodpovědná, dát dětem lásku, co oba nepoznali (byly v ústavu) a tak i když se jim každý smál, jak to budou zvládat, každý byl proti nim, jak poznají třeba opruzený zadeček, ta paní se jenom smála a řekla, že nemá strach z toho, že to nezvládne, ale že se v noci nevyspí.. Tak pak měly po chlapečkovi i holčičku a jezdily s nima pravidelně na výlety vlakem, či autobusem.
K zamyšlení těchto tří rodin je, že pokaždé je drží láska, víra, drží po hromadě, a váží si moc jeden druhého a takové problémy, co trápí nás, obyčejné lidé, jsou pro ně myslim prkotina. Pro ně je problém, sject z chodníku, přejít poslepu silnici, slyšet, zda-li dítě brečí… Hodně jim pomáhaly starší děti a určitě budou mít jiný, hezčí vztah, ohleduplný k rodičům než je zvykem.
Lenio, ano ano
Já mám moc ráda časosběrné dokumenty…. Včera jsem se dívala od začátku do konce. Bylo to nádherný, ohromující, udivující a zároveň v určitém ohledu strašně krutý. Na konci jsem brečela a cítila obrovský obdiv a pokoru k těmto lidem…. Kéž by takto fungovaly všechny “zdravé“ rodiny….
Já jsem ten dokument bohužel neviděla, ale souhlasím s tím, že tihle lidé musí mít v sobě obrovskou sílu. Jednou mi přišlo video, na kterém byla natočená maminka bez obou rukou (!) a její asi 4měsíční miminko. Nádherně ho přebalila nohama, pahýly rukou si je jen přidržela třeba při mytí… nohama je hladila, nohama pracovala na počítači – a to všechno tak rychle a samozřejmě, jako my rukama. Velice takové lidi obdivuji. Ano, člověk má tendenci si říct – je to zodpovědné? Ale proč by nemohli žít jako my ostatní, proč by si měli upírat rodinu, děti, jen proto, že jsou trochu “jiní“? Pokud svůj handicap zvládají (jako že musí, žijí s tím dennodenně) – proč ne?
Mimkys, také jsem dokument neviděla celý od začátku, ale po shlédnutí jsem byla plná pokory, ohromení a úcty k těmto lidem. Naprosto mě fascinoval závěr, kdy se postižených rodin ptali, které to postižení jim připadá nejhorší a nejlepší a každá z rodin si nepřipadala nějak zvášť omezená a každému “vyhovovalo“ právě to jeho postižení, se kterým se naučili žít. Moje starosti mi v momentě připadali jako malichernosti. A zrovna nedávno jsem v podtatě odsoudila podobný (slepý) pár, jak mohou být tak nezodpovědní a mít dítě, o které nejsou schopni se plnohodnotně postarat – tento dokument mě vyvedl z omylu, byla to plnohodnotná rodina, v podstatě bez omezení – mohou jít mnohým zdravým rodinám příkladem! Cítila jsem se dost provinile a trapně.