Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Bude mi 30 a bilancuji
je to asi malicherné, ale musím se vymluvit. Zachvíli mi bude 30 a nějak mám pocit, že všechno už je za mnou a mě už čeká jen sám stereotyp a budu si připadat prostě nepotřebná. Slyšela jsem že většina lidí zrovna třicáté narozeniny nese dost špatně,já mám pocit že to prozívám extrémě blbě. Možná je to tím, že jsem se vdávala brzo, děti mají 9 a 7 let. Na jednu stranu jsou ještě malé, na druhou mám pocit, že už mě potřebují jen na to, jestli bude něco na jídlo, jestli můžoou jít s kamarády ven-samozřejmě sami a jestli dostanou kapesný. Manžel je věčně v práci, když už ne, tak na fotbale nebo v lese-tohle mě opravdu nebere,pokud se výjimečně potkáme doma, tak se většinou stejně porafeme. No a v práce? Ta představa, že tohle zaměstnání budu dělat do důchodu mě děsí. Je to taková stereotypní práce, není se zde jak zdokonalovat, sice kolektiv je docela slušný a finance taky, jenže to je tak asi všechno. Taky jsem uvažovala, že si najdu něco jinýho, ale nenašla jsem odvahu tohle jistý místo opusit. Nějak to na mě všechno doléhá, 40-leté kolegyně říkají, co mají pak dělat ony, mají jistě pravdu, ale nějak to na mě neplatí. Nějak si připadám nedoceněná, kolikrát mám pocit-snad ted pochopíte, jak to myslím-že bych měla být úplně jinde než jsem ted. Jsem sice odjakživa pesimista, ale že mě to takhle všechno vezme, bych teda nečekala, tak jen doufám, že až to oslavím, třeba se něco nečekanýho-v dobrém slova smyslu-stane a zas bude dobře. Kamila
Kamilo, přidávám se k názorům holek. Taky je mi 30 a mám ty pocity, že už nic nezažiju, že jsem stále nedosáhla svého (získat dobrou práci a konečně sakra využít cizí řeči, doteď samá prodavačka nebo au-pair pobyty), ale neztrácím naději, dnes jsme byli u zápisu ve školce a měla jsem krásný pocit, že jedna etapa už je za mnou a sice ta, že jsem dokázala vypiplat miminko do téměř předškoláčka a jen to mi dělá obrovskou radost. Začnou mi jiné starosti, doufám, že práci seženu, malá bude v kolektivu a prostě bude líp.
U tebe to vidím tak, že ti za chvíli děti půjdou do puberty, kdy tě budou odstrkovat a ty konečně přestaneš být tak svázaná a začne ti teprve “život“. V tomhle to mají holky, co měly děti dost brzy lepší. Mají po starostech. Takže holka, hlavu vzhůru!! Třicátnic je nás tu víc a určitě si to začneš užívat taky. Kdykoli napiš. Pokecáme o tom.
Taky jsem měla ve 30 pocit, že už nic nového nezažiju, ale semlelo se toho za těch skoro 8 let tolik, že nestačím zírat. Buď si něco najdeš sama, nebo si tě to najde, ale neblázni – konec života ve 30?? Teď to teprve začne.
Můj exmanžel podobně jako Ty bilancoval ve 40, měla jsem pocit, že se naprosto zbláznil. Změnil se hrozným způsobem, nakonec jsme se rozvedli. Takže nebilancuj, pečuj o sebe, hýčkej se a užívej života, vždyť jsme ještě mladé.
Přesně tak, na bilancování máme čas tak v sedmdesáti :-))
Podle mě je to stále lepší, zatím jsem nezaznamenala něco, co by bylo horší (je mi 37).
Jak píše Dáša, užívej si toho, na co máš konečně čas, věnuj se sama sobě, svým zájmům. Děti už jsou dost velké.
Brmbulko, tak tohle já asi nezažiju 🙁 :-)) Ale když jdeme s mojí 16l dcerou, tak ona zase říká, ať se k ní nechovám moc maminkovsky, že prý vypadáme “jako dvě lesby“ :-))
A ten sex — ano ano ano :-)))
Brmbulka má pravdu. Když máš jako mladá děti (hlavě ty syny) dostaneš se do fáze, že je za syny nebude okolí považovat a uvidíš, jak Ti stoupne sebevědomí.
Mně bylo třicet v březnu, měla jsem zrovna kolem narozenin docela problémy s manželem – spíš on se mnou, byl žárlivý, podezřívavý a nebylo s ním k vydržení. Když jsme si to vyříkali, tvrdí, že je znovu zamilovaný do svojí manželky a opravdu se o mě stará. Vyřeš si všechny problémy a do třicítky vykroč s tím, že začíná nový a lepší život.
Brbulko-teď jsi mě rozesmála-moc se mi líbí Tvoje reakce-taková optimistická-zkrátka bezva-hlavně ty poslední dvě větičky-ty nemají chybu..Už se těším na 40cátiny-a to je mi teprve 36!!!:o))kulikuli
Mila Kamilo……jezisi kriste….neumirej!!!nebilancuj!!!!…ti reknu jen jeden duvod…a je mi jedno jestli se to sem hodi nebo nehodi:)……vis ze ja osobne si sex a orgasmy uzivam poradne az ted?…:)….jsem si myslela ve 30 jake to neni úžo…pockej na 40:)..to si teprve “pošmákneš“:)
a vis jak je pro mne uzasne ve svych 39 letech si nekam vyjit se svym 18 synem?….jak mi kazda zavidi jak mam mladyho milence a ja jim to nevymlouvam?:)))
Kamilo, přidávám se k Dáše 🙂 Mně je 35 v září a je mi skvěle, od třicítky mám pocit, že prožívám nejhezčí věk! A jestli si myslíš, že přijde stereotyp, tak aby ses náhodou nespletla… Já si totéž říkala právě kolem 30, když jsem po dvou dětech šla znovu do práce…. a nějak se to semlelo, přibyli nám další dva kluci, přestěhovali jsme se do domečku – což je změna pořádná… a jako bychom začali nanovo. O stereotypu nebo nudě nemůže být řeč 😀
Užívej si tu třicítku a depky hoď za hlavu, opravdu je to super období! 🙂
Kamilo, co blbneš? Začne Ti nejkrásnější věk. Já mám 34 a užívám si to. Nikdy jsem si nepřipadala tak fajn, jako teď. Zrajem do krásy, žádné stárnutí. Jsi mladá, můžeš mít další děti, a jestli je neplánujete, můžeš se pomalu začít věnovat tomu, cos dřív nestíhala. Ikdyž si myslím, že dětičky máš ještě dost malé na to, aby Tě “nepotřebovaly“. jestli jsou samostatné, tím líp. Život Ti začíná, nepromarni tento krásný věk a užívej si ho.
My mamky na těchto stránkách to umíme, že jo, holky? 🙂
je to asi malicherné, ale musím se vymluvit. Zachvíli mi bude 30 a nějak mám pocit, že všechno už je za mnou a mě už čeká jen sám stereotyp a budu si připadat prostě nepotřebná. Slyšela jsem že většina lidí zrovna třicáté narozeniny nese dost špatně,já mám pocit že to prozívám extrémě blbě. Možná je to tím, že jsem se vdávala brzo, děti mají 9 a 7 let. Na jednu stranu jsou ještě malé, na druhou mám pocit, že už mě potřebují jen na to, jestli bude něco na jídlo, jestli můžoou jít s kamarády ven-samozřejmě sami a jestli dostanou kapesný. Manžel je věčně v práci, když už ne, tak na fotbale nebo v lese-tohle mě opravdu nebere,pokud se výjimečně potkáme doma, tak se většinou stejně porafeme. No a v práce? Ta představa, že tohle zaměstnání budu dělat do důchodu mě děsí. Je to taková stereotypní práce, není se zde jak zdokonalovat, sice kolektiv je docela slušný a finance taky, jenže to je tak asi všechno. Taky jsem uvažovala, že si najdu něco jinýho, ale nenašla jsem odvahu tohle jistý místo opusit. Nějak to na mě všechno doléhá, 40-leté kolegyně říkají, co mají pak dělat ony, mají jistě pravdu, ale nějak to na mě neplatí. Nějak si připadám nedoceněná, kolikrát mám pocit-snad ted pochopíte, jak to myslím-že bych měla být úplně jinde než jsem ted. Jsem sice odjakživa pesimista, ale že mě to takhle všechno vezme, bych teda nečekala, tak jen doufám, že až to oslavím, třeba se něco nečekanýho-v dobrém slova smyslu-stane a zas bude dobře. Kamila