Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
→ Přejít na vyhledávání v archivu diskuzí.
Bude mi 30 a bilancuji
je to asi malicherné, ale musím se vymluvit. Zachvíli mi bude 30 a nějak mám pocit, že všechno už je za mnou a mě už čeká jen sám stereotyp a budu si připadat prostě nepotřebná. Slyšela jsem že většina lidí zrovna třicáté narozeniny nese dost špatně,já mám pocit že to prozívám extrémě blbě. Možná je to tím, že jsem se vdávala brzo, děti mají 9 a 7 let. Na jednu stranu jsou ještě malé, na druhou mám pocit, že už mě potřebují jen na to, jestli bude něco na jídlo, jestli můžoou jít s kamarády ven-samozřejmě sami a jestli dostanou kapesný. Manžel je věčně v práci, když už ne, tak na fotbale nebo v lese-tohle mě opravdu nebere,pokud se výjimečně potkáme doma, tak se většinou stejně porafeme. No a v práce? Ta představa, že tohle zaměstnání budu dělat do důchodu mě děsí. Je to taková stereotypní práce, není se zde jak zdokonalovat, sice kolektiv je docela slušný a finance taky, jenže to je tak asi všechno. Taky jsem uvažovala, že si najdu něco jinýho, ale nenašla jsem odvahu tohle jistý místo opusit. Nějak to na mě všechno doléhá, 40-leté kolegyně říkají, co mají pak dělat ony, mají jistě pravdu, ale nějak to na mě neplatí. Nějak si připadám nedoceněná, kolikrát mám pocit-snad ted pochopíte, jak to myslím-že bych měla být úplně jinde než jsem ted. Jsem sice odjakživa pesimista, ale že mě to takhle všechno vezme, bych teda nečekala, tak jen doufám, že až to oslavím, třeba se něco nečekanýho-v dobrém slova smyslu-stane a zas bude dobře. Kamila
souhlasím s holkama, v podstatě jsem v tom samém věku jako ty, kluci jsou o něco mladší, občas mám taky takové tendence přemýšlet, ale na druhou stranu, kluci už jsou větší, nejsou tolik nemocní-sláva, sice miminko vozit v kočárku je roztomilé, ale když přijde starší syn ze školy s tím, že chce koupit jedné holčině prstýnek, že neví,kterou si má vybrat:)), má to taky něco do sebe a užívám si, s jakou důvěrou se mi svěřuje.. každý věk má něco do sebe, je potřeba si užívat každé chvilky
Kamilo,užívej si,dokud kluci nejsou v pubertě,máš to za pár!!!(vlastní zkušenost)Zajdi ke kadeřnici,doplň si šatník a aspoň jednou měsíčně s kamarádkama na tah,manžel může hlídat!A kdybys náhodou neměla kamarádky,zkus nějaký kurz,něco se naučíš a určitě si nějakou najdeš!Jinak ostatní reakce jsou super,věřím že ti stejně jako mně zvedly náladu!
Kamilo…si pis ze bude veselo…pockej az prijde syn poprve opily…..a dcera privede pritele se sqwatu….se nasmejes:))))))))))))))
Opravdu nemá cenu to řešit, stejně na tom nic nezměníme 🙂
Ono je to hrozné, když to člověk řekne nahlas. Ale pokud na to nebudeme myslet, tak bude dobře 🙂
Pamatuji se, jak před dvěma lety kamarádka vyprávěla, jak byla u dr na injekci – očkování proti tetanu, a sestra jí pak řekla “paní xy, tak za patnáct let nezapomeňte přijít“ a ona na to “hm, to mi bude padesát….“
Holky, díky moc za povzbuzení, dost mi to pomohlo, už jen ten pocit že mě snad nekdo “chápe“. Majulko, mě je naprosto jasné, že spoustu lidí je na tom mnohem hůř, oproti nim se mám naprosto dokonale, jen mě dohání k šílenství-blbý slovo, co? ten pocit stereotypu, ale jak píšete, snad bude ještě veselo. Stejně je to zvláštní, že zrovna 30-tý rok spousta lidí hodně řeší, nedávno jsem byla na oslavě známých, oba měli kulatý a když jsem se tehdy ještě s humorem ptala, jak se cítí, odbyli mě slovem-ááále, a známá se přiznala, že den předem seděla jen tak v křesle, kooukala do zdi a říkala si – tak a ted co?…, ted je z ní zase veselá paní:)) plná optimismu, takže snad se to nějak přehoupne, a zas bude fajn. Jste všechny opravdu zlatý. Kamila
Kamčo, mě bude 30 za měsíc a pořád myslím, že to nejlepší je přede mnou…:-)
Ber to taky tak;-)
Čau holky, dlouho jsem tu nebyla,tak všechny zdravím.
A zároveň se k vám přidávám. Kamila začala s rodinou hodně brzy a teď má pocit že jí už nic nečeká a nikdo jí nepotřebuje. Myslím že to je jen taková chvilková nálada, určitě si zase najde nějaký smysl života.
Myslím Kamilo, že jsou na tom někteří mnohem hůř a nevzdávají to. Já jsem např. těsně před třicítkou byla čerstvě rozvedená, bez práce a se dvěmi dětmi, které jsem musela sama živit. Pak se vše změnilo a vlastně ve třiceti mi začal zase nový život. Každý věk má něco do sebe a člověk se musí naučit brát to, co se zrovna nabízí. Třicítka je krásný věk, jsi ještě mladá, můžeš dělat cokoli, nemusíš mít život tak stereotipní. Záleží jen na tobě jak si ho zařídíš. Tak se trochu snaž a dělej to, co tě baví. Taky mám samozřejmě občas stejné pocity jako ty, ale pak se zas všechno změní a zase si užívám.
Dneska je mi 27, mám pocit, že jsem v nejlepších letech, plná síly, dosáhla jsem téměř všeho, co jsem chtěla, mám určité vzdělání, dobrou práci, do které se na podzim vrátím. Kluci mají 4 a 2 roky a už dva týdny do mě hustí, že by chtěli miminko. S manžou oslavíme 6 let od svatby a 9, co jsme spolu. Zkrátka mám pocit, že je všechno v pohodě. Z toho stereotypu mám taky trošku strach, protože pak už se bude jen pracovat a pracovat a roky budou ubíhat … ale to dneska prostě neřeším.
Má cenu ještě něco dodávat? 🙂
Myslím,že to nové zaměstnání by Ti bodlo:-))) seber odvahu a zkus nějaký kurz,zvedni si kvalifikaci a sebevědomí.
Trochu se hýčkej..utrať nějaké peníze jen za sebe…však ony děti taky nemusí mít všechno.
vytáhni manžela na večeři,do kina,na celodenní výlet… a kdyby nechtěl tak běž s kamoškama…
Léto začíná…není čas na nějaké deprese:-))) K
Zeptejte se i vy
Napište nám, na co byste se chtěli zeptat a třeba i proč vás to zajímá:
Váš dotaz předložíme našim čtenářům formou článku nebo se zeptáme za vás fanoušků na facebookové stránce Děti – péče, zábava, vzdělávání. Na e-mail, který jste ve formuláři vyplnili, vám pošleme zprávu, jak s vaším dotazem naložíme.
Jméno uvádějte prosím v takové podobě, ve které může být zveřejněno.