Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
pohádka
Ahoj,prosím můžete nám někdo poradit, chceme naší holčičce říkat pohádku, že je adoptovaná (že jsme si ji vybraly a dovezly domů,že se její maminka nemohla o ní starat protože byla nemocná a my jsme ji moc chtěly)Už máme naši 6 měsiční holčičku doma skoro měsíc a stále nám nejde nic vymyslet, aby to mělo hlavu a patu. Moc a moc prosíme o pomoc a také předem děkujeme. Marta
Marta
Urcite by jste ji to nemeli rikat v tomto veku.Stejne to nepochopi a muze z toho mit trauma na cely zivot.Pockala bych s tim,az bude vetsi a rozumnejsi.Aby to pochopila.Pa Sara
Moc Vám všem děkuji za názory. Jen, jen pro některé, já jsem chtěla vědět pohádku, jak nejvhodněji říct a né na to jestli říct či neříct. Já vím, že určitě říct a co nejdřív, bude to určitě lehčí jak pro nás, tak i pro Gábu, když s tím bude vyrůstat. Nechci čekat na nějakou „hodnou paní“ a vím, že u nás na vesnici je jich několik a už teď čekají na svaji příležitost.
Znám jednoho chlapečka, který je nesmírně pyšný na to, že on se rodičům nenarodil, ale že byl vybrán.
Děkuji Vám ještě jednou Marta
Ps: Moniko, mám pocit, že by sis měla s někým promluvit.
Marta
Líbí se mně předchozí návrh „O panence, která tence plakala“, myslím, že dobrou příležitostí, kdy jít a koupit panenku je datum, kdy jste si holčičku přivedli domů. Toto datum bych slavila každý rok jako druhé narozeniny, dítě by s tím vyrůstalo a nepřipadlo by mu to divné. A pro vás to přece každoročně bude velmi krásný důvod k oslavě! Říkat pravdu v pozdějším věku je určitě velmi problematické, zvláště v pubertě. A taky je pravda, že je spousta lidí, které svrbí jazyk a jenom čekají na příležitost, kdy vaše tajemství dítěti vyzradí.
Indi
omlouvám se nevím proč se to uložilo podruhé… jen sem klikla na zpět… 😉
Lenka Cacková
Předem bych chtěla velmi poblahopřát k vaši holčičce… určitě bude mít skvělé rodiče. Myslím že by se dal použít příběh pejska a kočičky „o panence která tence plakala“ … tam bych viděla základ. ¨Je snadno pochopitelný a určitě se s tímto příběhem dá pracovat…dá se navázat třeba diskuzí o tom, jestli co udělal pejsek a kočička bylo správné a jestli si myslí, že tam bude panence dobře… atd… taky přece nemusíte vše říci během jednoho večera… daleko lepší bude proces třeba na půl roku… pěkně si to rozplánovat… od diskuze nad pejskem a kočičkou, kteří se postarali o panenku, přes třeba donesenou panenku…klidně bych v tuto chvíli použila nějakou starou, koupenou třeba ze sekáče ap… kterou společně vyzpravíte a holčička se o ní postará… bude její náhradní maminkou… až po návštěvu kojeneckého ústavu… ale mezitím by měla proběhnout ještě nějaká diskuze na téma co vlastně je vlastní a nevlastní… samozřejmě přiměřeně věku… Jsou to jen nápady… třeba to pomůže… přeji moc a moc štěstíčka…
PS:pokud vás něco z toho co jsem napsala zaujalo a chtěla byste si o tom více popovídat, klidně mi napiště cackovalenka@seznam.cz … pracuji jako pedagog dramatického oboru, herečka pohádek pro děti… a také už sem napsala pár pohádek pro děti, takže pokud byste chtěla třeba jen pomoci dát vašemu příběhu nějakou formu, ozvěte se… něco bychom spolu už vymysleli 😉
Lenka Cacková
Předem bych chtěla velmi poblahopřát k vaši holčičce… určitě bude mít skvělé rodiče. Myslím že by se dal použít příběh pejska a kočičky „o panence která tence plakala“ … tam bych viděla základ. ¨Je snadno pochopitelný a určitě se s tímto příběhem dá pracovat…dá se navázat třeba diskuzí o tom, jestli co udělal pejsek a kočička bylo správné a jestli si myslí, že tam bude panence dobře… atd… taky přece nemusíte vše říci během jednoho večera… daleko lepší bude proces třeba na půl roku… pěkně si to rozplánovat… od diskuze nad pejskem a kočičkou, kteří se postarali o panenku, přes třeba donesenou panenku…klidně bych v tuto chvíli použila nějakou starou, koupenou třeba ze sekáče ap… kterou společně vyzpravíte a holčička se o ní postará… bude její náhradní maminkou… až po návštěvu kojeneckého ústavu… ale mezitím by měla proběhnout ještě nějaká diskuze na téma co vlastně je vlastní a nevlastní… samozřejmě přiměřeně věku… Jsou to jen nápady… třeba to pomůže… přeji moc a moc štěstíčka…
PS:pokud vás něco z toho co jsem napsala zaujalo a chtěla byste si o tom více popovídat, klidně mi napiště cackovalenka@seznam.cz … pracuji jako pedagog dramatického oboru, herečka pohádek pro děti… a také už sem napsala pár pohádek pro děti, takže pokud byste chtěla třeba jen pomoci dát vašemu příběhu nějakou formu, ozvěte se… něco bychom spolu už vymysleli 😉
Lenka Cacková
Já si taky myslím, že by se dětem měla říct pravda.
Ahoj Marto, moc souhlasim s Hankou. Lépe vysvětlit, než aby dítě zažilo později šok z něčí věty. Moje kamarádka adoptovala už dvouleté dítě. Malá je strašně hrdá na to, že si ji vybrali z tolika holčiček a kloučků (tak jí to líčí kamarádka).
Milá Marto, je skvělé, že máte svoji holčičku a také si myslím, že je dobře, že jí chcete říci pravdu. Dovolím si nesouhlasit s Monikou, i když mluví z vlastní zkušenosti. Také to vyznívá tak, že není se vším úplně vyrovnaná, ale je to jen můj pocit a neřešíme tady Moniku a doufám,že jsem se jí nijak nedotkla. Myslím si, že už malé děti jsou schopné pochopit, že se sice nenarodily svým rodičům z maminčina bříška, ale nic to nemění na tom, že je mají velice rádi. Dá se z toho udělat i přednost – já jsem se jim nenarodila, mě si rodiče vybrali, mohli mít někoho jiného, ale chtěli mě! Pro dítě je lepší znát pravdu od rodičů, než se ji dozvědět od někoho jiného, taková „dobrá“ duše se vždy najde, i když to nemusí být záměrně. Nemusíte se pak bát, že se někdo z rodiny, kamarádů nebo sousedů „podřekne“. Další „zkouškou“ bývá pubertální věk, hledání samostatnosti a také svých kořenů. Když budete mít silný základ, zvládnete to. Ale zpět k vaší otázce. Můžete využít návševy kojeneckého ústavu – toho domečku, kde žijí děti, o které se nemůže maminka starat a mají tam jen tety, jestli tam budete občas docházet (někteří rodiče to dělají). Ten příběh můžete vyprávět úplně tak, jak je. O rodičích, kteří si moc přejí holčičku a najdou ji v takovém domečku. Je pro ně ta nejlepší a nejkrásnější a odvezou si ji domů a je jejich. Ta paní, které se narodila, byla moc nemocná, že se o ni nemohla dobře starat a určitě je ráda, že malá má nové rodiče. Doufám, že to nezní hloupě. Když budete společně prohlížet rodinné fotky, můžete tak vysvětlit některá „chybějící období“. Vím, že dětem se dá přiměřeně věku vysvětlit vše. Nenapadá mě teď hned nějaká knížka s příběhy, snad taková ta zamyšlení, tam občas bývá něco pěkného. Nebo přímo knížky zabývající se adopcí, tam se dá také něco najít. Možná vám nějakou doporučili v poradně při předadopčních kurzech. Chystám se zrovna zajít se podívat do práce (rodinná poradna), jsem na MD, tak se tam po něčem kouknu nebo se optám kolegyně:). Znovu vám gratuluji k vaší holčičce a jsem moc ráda, že našla takové rodiče, jako jste vy. Držím palce a přeji vám všem hodně radosti.
Hanka
Marto-taky bych to neřešila – vymyslíte nějakou pohádku – ale dítko bude zvědavé na další a další detaily a nakonec vyjde napovrch celá pravda.Je to hodně romantická představa,že bude s touhle verzí spokojená a bude vás milovat za to že ste si ji vybrali.
Prostě je vaše a pravdu jí řekněte až bude starší-pokud na to vůbec dojde.
Jestli váháte poraďte se s dětskou psycholožkou,která varianta je lepší pro dítě.
Držím palečky ať je zdravá a šťastná a vy taky.
Jste skvělí.
Proč by jste jí to měly říkat že je adoptovaná, když jí je jen půl roku. Prostě je vaše, vy jí vychováte jako vlastní a budete jí milovat jako vlastní. Neříkala bych jí to. Vyrůstat s pocitem, že nejsem vaše vlastní, hledat důvody proč se ke mne chováte tak a tak a že kdybych byla vaše vlastní, že by se to dělo všechno jinak. Není o co stát. Zažila jsem to.
Nikdy mi rodiče neřekli, že mne adoptovali ale našla jsem adopční listiny a vše bylo jinak.
Miluji je a nikdy jsem jim neřekla že to vím, ale tem pocit, že kdybych byla jejich všechno by bylo jinak jsem měla a mám dodnes.
Martičko udělali jste skvělou věc a přeji hodně štěstí.
monika