Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Svůj život nějak nenaplňuji...
Čas od času mě přepadají chmury a toto období, zdá se, právě nastalo. Nevím, jak s tím začít, nějak se prostě nedokážu radovat, jsem jinak docela veselý člověk, ale problém bude nejspíše v tom, že nemám s kým … Po rozchodu s přítelem jsem opět sama a mám dost času přemýšlet nad životem. Přijde mi hrozně nenaplněný. Tedy kromě toho, že vychovávám moc hodnou holčičku, za což bych měla být vděčná a rozhodně tedy jsem, to ano. Nicméně mě vůbec netěší můj životní osud. Jsem od svých 11 bez rodičů, dětství jsem odžila v dětském domově a i přes velmi dobré kamarády jsem docela sama. Pořád si říkám, že každý má svůj život, něco dokázal, a i přes nějaké starosti ho má s kým žít…Já ne. Tolikrát jsem chtěla něco řešit s mámou … a nemohla jsem. Umřela tak mladá. Teď bych chtěla žít pro Sárinku, a přestože se dosti snažím, pro mě to zatím nemá nijaký efekt, nevím, jak to říct, uvnitř prostě cítím strašnou samotu. A čas tak plyne. Před 3 dny se mi naskytla práce s cizími jazyky, které tak miluju. Byla jsem na pohovoru a zklamala jsem sama sebe. Přes veliké znalosti jsem prostě nějak nedokázala ukázat, co ve mně je. Nevím, co se to se mnou děje… Zatím nevím, zda mě přijmou a vlastně co je podstatné, že ani nevím, zda tu práci chci… Našetřila jsem si na nový počítač a zavedla si domů internet v domnění, že konečně nebudu sama. Omyl – nekomunikuji se světem tolik, jako u svých známých, kam jsem na internet chodila. Prostě mě nebaví žít sama. A jestli by vás napadlo, ať se zkusím seznámit, nemám chuti, vážně… Bývalý přítel nám často píše, chce mě zpátky, trpí. Přesto cítím, že návrat by nebyl dobrý, všechno by se zas vrátilo do stejných vyjetých kolejí, které nevedou nikam… Nevím, co mám dělat. Žít pro dcerku, aby byla šťastná, já vím, ale nemám už jaksi tu energii, není to deprese, jsem čistě smutná z toho, proč ten můj život tak dopadl. Ráda si tady čtu, jak píšete o manželích, dětech, životě, radostech i starostech a mrzí mě jen, že nemůžu přidat jediný příspěvek podobného tématu. Protože prostě nežiju… Zas jen brečím a nemůžu se pořád nějak dostat z toho dna, na kterém sedím. Samota v paneláku mě žere nejvíc, mám moc pěkný byteček a přesto ho nemám ráda, protože vím, že když večer přijdu domů, nikdo mě tam nečeká. Už se moc těším na to, až malá vyroste, že to bude všechno lepší. Teď v září ji čeká nástup do školky a mě nejspíš do práce a to mě zas jen stresuje, bude to velká změna. Všem, kdo to čtete, se moc omlouvám za depresivní příspěvek, ale já si v tuto chvíli prostě nedokážu pomoct. Prostě teď nějak neumím žít….
Jaruško, nestraš, právě jsem chtěla napsat, že venku začíná jaro a tedy že bude už veseleji.
Jinak, takové myšlenky opravdu přepadají občas asi každou z nás.
Ať se neopakuju, holky to napsaly dobře, tak hodně štěstí :-))
Já mám zkušenost, že mě takovéhle myšlenky přepadají zejména na jaře, když všechno pučí, nebo na podzim.
Teda hlavně to bylo, když jsem neměla rodinu, hlavně děti.
Můj muž, když na něj dřív přišel smutek (teď na ně nějak nemáme moc čas), tak si buď pustil nějakou hrozně smutnou muziku, nebo si sám začal preludovat na zobcovku, na bubínky, smutně. Až se prosmutnil k lepší náladě.
Nemáš něco, čím bys mohla ten smutek vyjádřit, odžít!?
A jestli Tě štve byt – pomohlo by Ti změnit bydlení? (jen abys pak pořád neprchala zas jinam a jinam…)
Tak to je fajn. :o))
Holky, dík. Já jezdím až moc často ke známým, i na víc dní, ale prostě vždycky když se pak vrátím do toho svého bytu, je mi úzko. Nechci tam být. Dášo P., až takhle černě to vážně nevidím:-) Jak už jsem říkala, já jsem celkem veselý člověk, ráda se bavím a směju, pořád mám komu co říct, a zřejmě v tom to je, že teď cítím, že každý někoho má a mně se vztah takhle nepovedl…. Je to i těma rodičma, ten, komu v dětství umřeli, by asi pochopil víc…
Jojo, potěší mě i výlet do přírody, kamkoliv, ale dělám to často, s malou sama a prostě právě tím,že jsme furt samy dvě mi to přijde děsný stereotyp a utápím se ve smutku.
Ale zažila jsem už leccos a budu dál silná, věřím v lepší zítřky:-) Děkuji vám za reakce, všechny mě moc potěšily!!!
Darčo, já bývám vždycky spíš ten negativista. Tentokrát děkuji Dáše, že tu roli převzala za mě:-)))!
Já to u tebe vidím hrozně pozitivně. Trochu jako Tamina. To, že cítíš, že ti v tvé “bublince“ není dobře znamená zřejmě, že se chystáš na nějakou změnu. Tak si zkus probrat, jací byli lidé, se kterými ti nebylo dobře a podobným se obloukem vyhni. Naopak, zkus si představit nějakého prince:-)Tím nemyslím toho vizážovitého fešáka, ale nějaký týpek, kterého bys potřebovala. Mně třeba kamarádka řekla, když jsem jí vyprávěla jaká jsem brbla cholerická, že bych potřebovala nějakého optimistického kliďase. No a do půlroku přes inzerát na netu se takový našel(samozřejmě i spousta jiných, kteří neměli to, co jsem hledala). Ošahej si tu samotu a pak z ní vypluj správným směrem :-)!
Piškotko,
takové deziluze, nechuť k životu, člověče, jestli to nebude začátek deprese. A tím myslím skutečnou nemoc, ne jen momentální splín, co přijde čas od času na každého.
To pak nepomůžou žádné dobré rady, to pak pomůže jen lékař. Zvaž to.
No fakt že jo. Jestli je někdo, kdo takový pocit někdy nezažil tak toho bych chtěla znát. I já si to občas projdu. Taky jsem byla sama s dvěma syny, bez práce, bez budoucnosti a tak nějak jsem to překonala a zase jsem byla šťastná. A takové ty nálady, jestli má vůbec život nějaký smysl, to mě taky přepadá. Stačí mi ale jít se třeba jen projít do krásné přírody a hned je ten svět barevnější. Určitě máš nějakou kamarádku, která by s tebou a tvou dcerkou něco podnikla, třeba nějaký výlet apod. A vůbec tě nebudeme nutit do nějakého vztahu. Když se na to necítíš tak proč. Vždyť život může být hezký i bez chlapa, jen se musí trochu chtít ho hezký dělat. A i když píšeš že to není deprese, já si myslím, že to trochu deprese je. Tak to honem překonej a šup za zábavou. Možná pomůže trochu změnit prostředí. Tak si udělej nějakej ten výlet, třeba i vícedenní.
Darčooooo nech tohoooo:-))) prosím. To je jen takový pocit..tohle napadá každého…jak píšou holky ,jsou prostě taková období v životě,kdy člověk pochybuje jestli to co dělá a jak žije má nějaký hlubší smysl a jestli nemarní ,,svůj“ čas…ale za pár let se na to bude dívat jinak..možná i řekneš jééé to jsem se měla dobře…na rodičovské jsem si mohla zařídit den podle sebe a být s dcerkou … z nové práce neměj strach-naopak to bude velká změna a potkáš nové lidi-nemusíš hned spadnout do vztahu s mužem-můžeš najít fajn kamarády a nechat to volně plynout.
Sbal dítko a běž mu ukázat jak barevný je svět-jak krásná je pampeliška a jak velký je slon-klidně nám napiš jak bylo fajn když se Ti slunce opíralo do zad a malá si hrála na písku-to je přeci taky život….
Taky mě přepadá pocit že jsem opuštěná,a třeba přitom stojím u klouzačky uprostřed hřiště a kolem je spousta lidí….není to o tom jak často jsi mezi nimi ale jaký máte mezi sebou vztah..
Pokud máš pár dobrých přátel máš strašně moc…zajdi s nimi na kafíčko.
držím paleček:-)))) K
Piškotko, tyhle pocity má občas asi každá z nás. Já mám sice manžela a děti, ale někdy mám pocit, že jsem na všechno sama. Že se kamarádky sešly beze mě, že manžel má svou práci a svůj svět někde za hranicemi domova, děti mají školu a školku s kamarády a dcera, která je se mnou doma si vystačí s pohádkou a hračkami. Pak mám pocit samoty a prázdnoty. Když to na mě “sedne“, mám pocit, že jsem nic nedokázala, že jsem od svých 22 let zavřená mezi čtyřmi stěnami, nevydělávám, nechávám se živit a jedinou mou zásluhou je vařit, uklízet a být s dětmi. Manžel, když vidí, že se v tom zase plácám, tak mi říká, jakou zásluhu na dětech mám, že mi to jednou vrátí, ale pocit samoty a prázdnoty opravdu znám i s barákem plným lidí.
Moc Ti držím palce, aby se všechny Tvoje chmury rozplynuly a Ty si se Sárinkou prožívala krásné chvíle beze smutků. Jsi šikovná ženská, která se o sebe i svoje dítě dokáže postarat sama, měla bys být na sebe hrdá a ne smutná. Lenka
TAk za to se vůbec neomlouvej. Myslím si, že fakt nemá cenu ti radit, na co se máš zaměřit a z čeho čerpat energii. Někdy to prostě nejde. Já si osobně myslím, že to chce čas a jak sama píšeš, takovéhle smutky přichází v návalech a zase přijde období, kdy ti bude veseleji… Taky jsem si zažila takový období, kdy jsem byla sama, ještě za svobodna. Nemohla jsem nikoho najít a děsně mě to deptalo. Jezdila jsem pracovat do Francie, bydlela sama, se známýma chodila hrát volejbal, do hospůdek, jezdila jsem na kole, hrála divadlo, jezdila po koncertech a festivalech, prostě život, který mi mohl kdekdo závidět. A já jsem se přesto doma utápěla v depresích, připadalo mi, že je kolem mě strašný prázdno. Někdy jsem večer vyrážela do ulic v naději, že někoho potkám a nebudu trávit večer sama. Trvalo to 3 roky. Prostě to asi člověk musí nechat odeznít a mě teda osobně vždycky pomáhalo se vypovídat. Mám jednu fakt bezvadnou kamarádku, s tou jsme to vždycky u vínka probraly a to mi děsně pomáhalo…. TAk jestli ti to pomůže, soucítím s tebou a držím palce, ať se ti brzo trochu rozjasní !!!
P.S: A dej vědět, jak ti dopadla ta práce…