Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
syn mojí kamarádky
ahoj holky,,,chci se zeptat na něco,co mě hodně trápí a nutí mě nad tím často se zamýšlet. Mám doma tříletou holčičku a moje nejlepší kamarádka má tříletého chlapce, vídáme se téměř denně, děti sou na sebe od malička zvyklé. Poslední asi tak půl rok- možná i dýl se ale něco změnilo. Kamarádky syn začal být hrozně zlý, až agresivní. Z ničeho nic se rozběhne a udeří moji holčičku svou hlavou do její hlavy,začne do ní kopat, nechce jí půjčit žádné hračky…cokoliv ona si půjčí,on chce taky, zebere jí to a když ne, tak řve tolik, že mu to nakonec musíme dát.Nebo si hrajou a on vezme hračku a surově jí udeří do mojí holčičky. Nepomůže výprask, domluva, vysvětlování,nic. Vzteká se, že to sou jeho hračky, je k neutišení, přitom když přijde k nám, může si půjčit cokoliv,moje dcerka se s ním rozdělí. Podotýkám že jeho útoky nejsou nějaké zastrašování, je to opravdu bouchnutí velkou silou. Podotýkám,že takhle se nechová jen k mojí dceři,ale i ke své 2leté sestřenici. Při poslední návštěvě asi po 10 min začal řvát, aby si moje dcera nesedala na JEHO židličku,protože to pak bude smrdět a ať jdem domů. Řval tolik, že sme nakonec opravdu odešli. Jeho máma, moje nej kamarádka je z něj zoufalá a za pár měsíců čekají druhé dítě. a tak se ptám – co s ním? je tohle chování normální?
Sárina
Sárino, ale to je velké plus, jestli ve školce je kluk vpohodě…
To znamená, že se umí ovládnout, že umí být v pohodě, to je dobré znamení.
Ikdyž kamarádku asi nečekají klidné dny po narození dítka, je tu naděje, že je to fakt jen reakce…a ne živ. potřeba někomu ubližovat. Že jde fakt „jen“ o bránění vlastního teritoria.
Tak přeji honě štěstí, a radost,i a pevných nervů kamarádce! :o)
holky děkuju vám všem za vaše názory,,,,jen sem ještě chtěla dodat, že právě když se něco děje, tak kamarádka vezme malého pryč a tam mu domluví,,,tak jak psala jedna z vás, ,,ale platí to jen chvíli a pak je to to samé,,,,zabírá na něj tak trochu jeho táta, to sice třeba jde a ublíží,,,ale nebere hračky a nekřičí ať jdeme pryč…Kamarádka už se teď bojí o miminko,protože ten malý tyran je fakt schopný všeho. Od toho incidentu co na nás křičel „ať jdou dom“ sme se už týden neviděli, tak sem zvědavá jak bude probíhat další návštěva. Podotýkám že děti se vidí každý den ve školce a tam sou jak dva největší miláčci,ale jak přijde domů, je to přesný opak
sárina
Jasně, u sourozenců je to jistě jiné. Ikdyž únavné, stále něco řešit… Tam nejde jen tak odejít.
Já nemám dvojčata a musím pořád plnit roli soude. Někdy už není síla a já rezignuji: „zabijte se, hlavně už mi dejte pokoj!“
:o)
Přesně, já taky nemůžu holky separovat.
Snažím se jim stále vysvětlovat, že hrát si můžou, můžou i řádit, ale jen do té míry, co je to i druhé příjemné.
Když už ta „hra“ překračuje hranice, tak holt „agresorku“ odnesu na chvíli do postýlky.
Hračky, o které se moc perou (a to mají většinou vše dvakrát – a nepomáhá), na čas uklidím.
A jinak se snažím vést holčičky k tomu, aby si i pomáhaly. Takže když jedna najde a podá hračku pro druhou (každá má svého medvěda, svou myšku, svou panenku), tak jí poděkuju a pochválím. A slovně okomentuju – snad to v nich drápečkem uvízne.
Ale vím, svým způsobem to mám ulehčené, protože obě jsou moje děti, můžu působit na obě (a „naštěstí“ se v tom chování střídají..)
Ještě dodám, že já jsem mojí dceři vysvětlila, že když jí chlapeček mé kamarádky bude ubližovat, tak ať mu řekne, ať jí nebouchá, nestrká a pod. A docela to zabírá, dokáže se už celkem slušně bránit a né násilím. Nestýkat se s takovými dětmi, jak píše Dáša P. je samozřejmě také možnost, na druhou stranu si nedělám iluze, že až půjde malá příští rok do školky, že tam takové děti nebudou, a tak budu ráda, že se moje dítě bude umět ozvat i když tam nebudu já nebo kamarádka, která zasáhne.
Možná je třeba rozlišovat, jestli CHCE ublížit s cílem poškodit druhého, způsobit mu bolest…anebo prostě „jen“ projevuje své JÁ takovýmto agresivním způsobem.
Zažila jsem chlapce, asi šetiletého, který byl tak hyperaktivní, až nezvladatelný. Neustále do někoho vrážel, žduchal, nebo někoho něčím bacil…ale nebyla v tom zlost. Ikdyž to bylo nepříjemné, tak bylo vidět, že kluk má co dělat sám se sebou a svou nadměrnou potřebou „něco dělat“, že prostě až zasahoval do soukromí jiných dětí. Nemohl si pomoci, kdykoliv se ocitl v blízkosti vrstevníků, hned do nich dloubal. Jakkoliv. Jen je vytrhnout z klidu a letargie. Až mi ho bylo líto. Nicméně ostatní děti je třeba před jeho výpady chránit, to každopádně, ač u něj nedosahovaly nijak velké intenzity.
Upřímně řeknu, že odcházet od kamarádky se svým dítětem, které utržilo boule a modřiny, příště už tam nejdu. To opravdu ne.
Já souhlasím asi nejvíc s VlaďkouP. Rozhodně bych v tom nespatřovala něco nenormálního vzhledem k věku dítěte. Můj Šimon dostal v podobné situaci kladívkem do čela od svého nejlepšího kamaráda. Chce to vysvětlovat, i když ne úplně všemu děti rozumí.Podle mně si tímto obdobím „hájení vlastního území“ projde každé dítě. A nutno podotknout, že v tomto věku děti rozhodně nerozlišuji moje-tvoje. Zřejmě to bude opravdu souviset s nějakým psychickým problémem, s novou situací(miminko). Důležitý je přístup maminky a okolí-důsledný, ale trpělivý. A dítěti se nepřetržitě věnovat. Když přijde na návštěvu kamarádka s dítětem, nenechat děti hrát si samotné, ale do hry se s kamarádkou aktivně zapojit…
Snad existuje něco, co chlapec dělá, nebo má rád…. Pohádka na videu, návštěva cukrárny, sladkost, babička, pravidelné hraní a čtení s maminkou… Je třeba mu před návštěvou vysvětlit, že za správné chování ho čeká odměna, za špatné zákaz oblíbené činnosti třeba jen na jeden den. Také je možné hračku, kvůli které tropí povyk vzít a schovat třeba na týden. (tak to začne působit až tak minimálně 2 schováte, protože do té doby si děti myslí, že je to legrace) Pokud se znovu při návštěvě začne chovat špatně, dát hračku o kterou se tahají kamarádce, chlapce odvést za ruku do jiné místnosti, tam mu znovu připomenout pravidlo a ujistit ho, že věříme tomu, že se dokáže chovat jako velký kluk. Nekárala bych ho před lidmi, ale o samotě!!! Když to nepomůže, tak bych návštěvu okamžitě ukončila, hračky o které se tahal bych schovala, odměna by nebyla a následoval by trest. Každopádně v době návštěvy se tento problém podle mě vyřešit nedá, takže záleží na důslednosti Tvé kamarádky.
A já vím, že už jsem asi otravná s tím brojením proti „plácání na zadek“, ale některé děti se prostě takto zlomit nedají a jediná výsledná emoce je vztek. Od tří let v Terezce manželova věta „Přestaň, nebo Ti nařežu“ spolehlivě vyvolává agresivní sklony. Naštěstí už ji nepoužívá.
Tak to koukám, co se to mezi tak malými dětmi děje?!!!
Mně to teda nepřijde vůbec normální a být Tebou, Sárino, všemožnými prostředky (snad kromě zabití toho malého zlobivce) zabráním klukovi, aby takhle ubližoval. To v prvé řadě. Malá za nic nemůže, nic nechápe, tak proč by zrovna ona měla trpět.
Pak by se mohlo začít řešit proč ten kluk takhle blbne. Jistě má „svůj“ důvod, ale ješte nerozlišuje, co je přijatelné, a co naprosto vyloučeno. Rozhodně tohle nepřidá ani na vašich vztazích s kamarádkou, to si umím představit. I za cenu, že byste mohly obě vídat jen za takových okolností, kde těm útokům jde zabránit (třeba jen dočasně než se chování kluka vyřeší nebo zklidní). Dítě musí být důležitější, než vaše vztahy.
Není mi jasné, jestli je toto žárlivost na sourozence, možná podvědomá ano, protože prakticky si určitě tříleté dítě neumí představit, co pro něj sourozenec znamená. Každopádně lituji už teď to děťátko a taky maminku, to bude očistec…:o(
Dítě které se takto chová, musí mít nějaký problém, taková hrubá bezdůvodná agresivita ve 3 letech je alarmující. Určitě bych se poradila s psychologem. Obávám se, že bitím se vše jen zhorší. Ale konstruktivní řešení nemám. Třeba ho bude mít odborník.
Možná ani nejde jen o „špatnou povahu“, třeba má klučina nějaký zdravotní problém (psychický), i některé druhy LMD se mohou takto projevovat.
Ovšem, to je síla. To aby mamča byla furt ve střehu, jestli malý někomu neubližuje, a pro mimi to bude přímo životnu nebezpečné, jestli jsou ty útoky až tak silné, jak je tu popsáno!
Zajímalo by mě, co na to říká kluk sám, když se ho ptáte, proč je takový. A co jeho táta?
Sice ti neporadím, ale můžu tě ujistit, že v tom nejsi sama. Mám 2,5 letou holčičku a moje kamarádka o měsíc mladšího chlapečka a návštěvy probíhají obdobně, jako to popisuješ. Ale netrvá to jen půl roku, ale od malička. Ten chlapeček mojí dcerku každou chvíli praští něčím po hlavě, nebo jí bouchne pěstí do zad, válí se po ní, schválně na ní najíždí motorkou a podobně. Posledně jí praštil nějakým dřevěným kolíkem do obličeje, ne omylem, schválně. Ale hračky jí naštěstí půjčuje a prý se na ní vždycky těší a říká, že jí má rád. Moje kamarádka je z toho také nešťastná, domlouvá mu, dává mu na zadek, ale nic nezabírá, směje se jí při tom do obličeje. Někdy mám o malou fakt strach, kolikrát jsme odcházely s modřinami. A to žádné druhé dítě nečekají.
Ahoj,
mám dvouletá dvojčata a jistou obdobu u jedné z holčiček taky pozoruji.
I když jistě ne v takové míře – Any se po Lu válí, tahá ji za vlasy, už na ni i stoupá, plácne ji…
Taky si myslím, že to může být umocněné i tím očekáváním miminka (pamatuju si trochu své chování, ale spíš když už byl brácha na světě).
No, jestli je tohle chování normální, těžko říct. Bohužel je u mnoha dětí běžné..
Asi chlapec prochází určitým obdobím, ale docela mě zaráží délka tohoto stavu, půl roku je docela dost.
Nejsem odborník, ani jsem se ve svém blízkém okolí s ničím podobným nesetkala. Ale o podobném chování jsem hodně četla i slyšela. Někdy to odezní samo, někdy je nutná pomoc dětského psychologa..
Počkej si na odpověď nějakého odborníka, ten Ti dá určitě fundovanější odpověď. Přeji hodně štěstí Tvé kamarádce (určitě ji to hodně trápí) i Tobě (aby neubližoval Tvé holčičce).
Možná se to právě narozením sourozence náhle změní.
Ještě jsem zapomněla poznamenat, že se Hanička narodila, když byly Dádovi 3 roky a 2 měsíce.
Ahoj,
nejsem odborník, ale myslím si, že za to jeho chování opravdu možná může to, že čekají druhé miminko. Malý neví, co ho čeká a asi to tak dává najevo, že nikoho jiného nechce, ale to si myslím já. A když se takhle začal chovat, tak věděl, že budou mít miminko? Našemu Dádovi jsme to řekli taky hned, ale okamžitě jsme ho zapojili do „miminkovského bláznění“. Chodil se mnou na všechna vyšetření, nakupovali jsme na miminko všechno spolu, chtěli jsme znát jeho názor, zkrátka jsme ho postupně připravovali na to, že bude „velký bráška“. A neměli jsme ani problém, když jsme přivezli Haničku z porodnice domů, žádné žárlivé scény nic, zkrátka choval se opravdu jako „velký“ milující bráška!
Zřejmě jsem Ti moc neporadila, ale tohle je moje zkušenost. Hlavně malého zapojovat do všeho, co se bude týkat miminka – výběr hraček, připravování postýlky….