Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co řeší odškodnění?
Přečetla jsem si na netu, že příbuzní obětí od Nažidel (připomínám, že šlo o úmrtí 19 osob při nehodě autobusu) vysoudili odškodné 800 000 Kč. Začalo mi v hlavě šrotovat, jestli bych byla něčeho takového schopná i já. Naštěstí jsem nikdy dosud a doufám, že ani v budoucnu, nemusela nic podobného řešit, ale myslím, že jsem na to slabá. Připomíná mi to i otce Honzíka Rokose, kterého měla zabít jeho vlastní matka. Nevím, jestli bych byla schopná mluvit o své bolesti do médií, jestli bych byla schopná bojovat proti úřadům, i když bych jejich práci považovala za špatnou. Nevím, jak bych se zachovala, ale ten smutek a utrpení by byl asi silnější než touha domáhat se jakékoli útěchy formou sdělení národu nebo peněz. Co myslíte, vyřeší peníze a nebo medializace ten pocit beznaděje a smutku, nebo to k ničemu není, protože ty milované jim nikdo a nic nevrátí?
Já jsem v té době pracovala několik set metrů pod nehodou.A když vám nyní řeknu,že v té době u svodidel jedna ženská celá od krve mávala na auta,aby ji někdo zastavil a lidem uvnitř autobusu pomohl,ne.Tenkrát jel můj kamarád náhodou kolem a zablokoval celou silnici z jedné strany napříč,aby nikdo nemohl projet.Hodně lidí je lhostejno k cizímu neštěstí.A odškodnění?nevyřeší sice ztrátu nejbližšího,ale zase vyřeší finanční problémy s tím spojené a učiní se tím zadostučinění.Kolik lidí dnes zemře na silnicích a je to zbytečná smrt.Já bych nedala řidičák každému.Osobně si myslím,že by měl každý před vydáním Ř.P.absolvovat psychické testy.A věřím ,že ti nezodpovědní řidiči nebo velká část jich by prostě neřídili auto,když nemají zodpovědnost.Jakmile už jednou sedneš za volant,jsi už totiž zodpovědný nejen za sebe.
Kdo něco podobného neprožil, nepochopí, všechno jsou to jenom jeho pouhé domněnky.Věřte mi, skutečnost je převelice krutá! A co se týče médií,vyhledávají si Vás samy, třebaže o takovouto popularitu vůbec nestojíte, naopak máte potřebu se před světem se svou bolestí ukrývat. Každá reportáž k tragédii Vás vrátí zase zpět, prožíváte vše živě jako by to bylo včera, opravdu není o co stát. Veřejnost to vnímá samozřejmě jinak, každý ať si sáhne do svědomí – když někoho neznám, řeknu, to je hrůza, ale když se to týká někoho, koho osobně známe, prožíváme tu skutečnost úplně jinak, víc lidsky. V případě soudu jde u naprosté většiny opravdu jen o morální zadostiučinění, protože nic nevrátí život nejbližších, ani naší dcery. Šest let se učíme žít znovu, je to nadlidsky těžké, ale bojujeme a žijeme, je strašně důležité mít okolo sebe nejen rodinu, ale i skvělé přátele.
Určitě to neřeší tu ztrátu. Je to opravdu spíš takové zadostiučinění. Spíš trest pro ty vyníky této tragédie. A alespoň trochu také něco z toho mají ti pozůstalí. A tragédie to byla obrovská. Dva dny před touto havárií se zabil v autě syn mého kolegy z kanceláře (bylo mu 16 let)a byla jsem u toho když mu to manželka telefonovala. Byl to otřesný zážitek. Do teď když si na to vzpomenu tak se mi chce brečet. Je to ohromná tragédie když se zmaří lidské životy.
Jo souhlas je to zadostiučinění….já bych nemohla sedět s rukama v klíně…protože to bych se musela zbláznit….když mají takto možnost dostat ze sebe emoce,vylít si vztek a vysoudit peníze..myslím,že jim o žádné peníze nejde..peníze nikoho nenahradí…jde jim o to aby se o TOM vědělo..aby všichni věděli jací byli ti jejich blízcí,jak je milovali a jak těžko jim bez nich bude…a jaká je to NESPRAVEDLNOST!!!!!
zase jsem včera obrečela tu reportáž s pozůstalými s tou Fábií a mikrobusem jak zmiňuje Kaťule….byli tam 30ti letí kluci a před pomníčkem leželo na zemi dětské chrastítko ve tvaru zapínacího špendlíku/jistě znáte/…a to mě dostalo…prcek má taky takové,když byl mimino a to je prostě strašné….
podle mě je to správné.sice je pravda že ty milované osoby jim to žnevrátí,ale ti lidé to berou jako zadostiučinění nebo výhru)mít navrch) nad temi co za tu nehodu mohli
Tenhle případ byl hodně lákavý pro média, ale hodně bolestný pro rodiny obětí, které byly vesměs dětmi. Mám pocit, že stejně se vyvine i případ z tohoto týdne, kdy blázen s Fabií předjížděl ten náklaďák do kopce a odnesli to tátové od rodin v tom mikrobusku nebo dodávce … Životy už jim nikdo nevrátí, média to nenechají spát a rodiny obětí to budou muset =rožívat pořád znovu a znovu. Určitě tam bude taky požadována náhrada škody …, hlavně, aby to ty rodiny teď ustály po psychické stránce.
Pro pozůstalé jde asi jen o zadostiučinění. O to, že provinění bylo souzeno a viník byl potrestán.
Ale stejné je to vlastně s pojištěním – tam už dopředu člověk předpokládá, že se může něco stát a když se pak opravdu něco stane, tak se asi nikdo neraduje, že mu pojišťovna něco zaplatí. Co by bylo mému dítěti platné, kdyby se mi něco stalo, že jsem byla pojištěná a že dostane pár desítek tisíc – když by memělo mámu?
To je asi hodně těžké říct, naštěstí jsem nic podobného neřešila a doufám, že ani nebudu muset… co se týká medializace, občas mě docela vytáčí otázky některých reportérů těsně po nějaké tragédii směrem k přímým účastníkům nebo dokonce k pozůstalým. Jestli bych o tom dokázala mluvit… po tragédii určitě ne, asi bych někam utekla, protože tu bolest a zoufalství za mě nevyřeší a nevyléčí nic, natož tak média. Záleží, oč by šlo, ale spousta pozůstalých zase může pomoci lidem, kterým se stane něco podobného… určitě ale až časem, až to trošku “odbolí“. A odškodné – jak píše Kuře, možná to opravdu pomůže žít dál bez starostí o finance aspoň do doby, než se dám dopořádku, ale že by 5 milionů na kontě zmírnilo třeba bolest ze ztráty dítěte, to určitě ne. A jestli bych bojovala – to možná ano, protože třeba v případě malého Honzíka šlo podle mě jednoznačně tragédii zabránit, kdyby úřady a policie pracovaly tak, jak měly. Otázka je, jestli by to člověk dělal proto,aby zabránil dalším tragédiím, či jen proto, abych měla určitý pocit zadostiučinění… Leni, to je téma přímo filozofické 🙂 Doufám, že to, jak bych se zachovala, nebudu muset nikdy zjistit.
no, podle mě jim to odškodné maximálně pomůže snadněji “žít“ ve smyslu, že se nebudou muset nějakou dobu zatěžovat tím, kde vzít peníze na ty a ty potřeby…. ale jinak jim to asi nepomůže v ničem…. toho milovaného člověka jim ty peníze nevrátí a od trápení, co mají v srdíčku, jim neulehčí. jen tak se neříká, že štěstí si za peníze nekoupíš.
A jestli bych byla schopná bojovat nebo medializovat svou bolest, to fakt nevím. Před kameru bych s tím určitě nešla, protože stejně, jak se ty kamery vypnou, tak jsi na to zase jenom sama, tak proč to zbytečně hlásat do světa. A s tou bojovností…. Samotnou by mě to asi nenapadlo. Tak si myslím, že jsou ti lidi vždycky nějak přemluveni, aby do toho šli – ať už známými, ostatními příbuznými nebo nějakým právníkem, co se toho chytí a myslí si, že za to může být tučná provize. Sami pozůstalí ten soud podle mě ani nevnímají.